Křesťanská moudrost (23. neděle v mezidobí C)

29.8.2016

Křesťanská moudrost (23. neděle v mezidobí C)

1. čtení: kniha Moudrosti 9,13-18b
2. čtení: list Filemonovi 9b-10.12-17
Evangelium: Lukáš 14,25-33




Často slýcháváme hovořit o křesťanské moudrosti, ale asi budeme muset doznat, že ještě přesně nevíme, v čem vlastně spočívá. Dnes nás chce liturgie přivést k tomu, abychom to objevili. Následující metoda je jako obvykle založená na naslouchání a rozjímání Božího slova. Když nasloucháme biblickým čtením v liturgickém kontextu, mají poněkud odlišný dozvuk, silnější a výraznější než obvykle, což není dáno jenom slovy, která ve čtení zaznívají, ale také přiblížením různých čtení skrze zdůraznění myšlenky (Zpěv před evangeliem) nebo skrze meditativní vsuvku, kterou je responsoriální žalm. Mezi Biblí jako takovou a Biblí, které nasloucháme při liturgii, nalezneme stejný rozdíl jako mezi hudbou zapsanou v notovém listu a hudbou, která se zahraje.

Celek dnešních biblických čtení by se dal shrnout následovně: první čtení a žalm pokládají otázku; evangelium dává odpověď. Starý zákon jako vždy zjevuje očekávání, Nový zákon ukazuje naplnění.

Jak jsem už naznačil, otázka se dnes týká moudrosti, tedy myšlení-vůle Boží: „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?“ Odpověď: Nikdo! Člověk nejčastěji neví ani sám, co vlastně chce, a stěží se mu daří odhalovat věci, které má přímo po ruce. Jak by měl odkrýt, poznat a zachránit hodnoty své existence? Je pravdou, že je zde zákon: přirozený zákon, který se jako v zrcadle odráží ve svědomí – pokud je čisté – a zjevený zákon, který je zakotven v Písmu. V něm nachází starozákonní člověk odpověď na své hledání moudrosti. Je to však odpověď, která neuspokojuje. Jakou odpověď by mohl dát zákon někomu, kdo se pustí do uvažování nad vlastním životem a povšimne si, že je jako „pučící tráva: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne“ (žalm)? Stále nám chybí nějaký ukazatel cíle a smyslu života. Vždyť nežijeme proto, abychom zachovávali zákon, ale zachováváme zákon, abychom žili. V tomto ohledu vyjadřuje dnešní žalm nejostřejší drama starozákonního člověka (což je v zásadě i dramatem moderního člověka, když ztrácí víru a začíná žít tak, jako by Kristus vůbec nepřišel). Drama je shrnuto v tomto konstatování: „Pominuly všechny naše dny... jako vzdech jsme dokončili svá léta. Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát. Většina z nich je lopota a trýzeň, neboť rychle pomíjejí a my odlétáme“ (Žl 90,9–10). Před těmito hořkými slovy upadá moderní člověk do beznaděje nebo říká to, co říkali materialisté všech dob: „Jezme a pijme, protože stejně zítra zemřeme“ (Iz 22,13; 1 Kor 15,32). Biblický člověk, jak jsme slyšeli v žalmu, se utíká k modlitbě: prosí Boha, aby ho naučil „počítat své dny“, aby mohl dosáhnout moudrosti srdce. Skutečností je, že bez víry ve věčný život (což je věc, která jasně chyběla ve Starém zákoně), nemá toto konstatování žádnou odpověď a každá útěcha se jeví jako utišující prostředek. „Moudrost srdce“, o níž mluví žalmista, slouží spíše k rezignaci, než k naplnění srdce radostí.

Přejděme nyní k evangeliu: Kde se v něm nachází odpověď na problematiku moudrosti, o níž jsme hovořili? Na první pohled je jakoby dnešní evangelijní pohled spíše nasměrovaný k vystrašení než k útěše. Spontánně mě ve vztahu k němu přišel na mysl básnický text Ch. Péguyho, který začíná slovy: „Ježíš Kristus, krásné dítě, nepřišel, aby nám během toho krátkého času, který měl k dispozici, hezky spočítal naše malichernosti.“ V evangeliu se skutečně hovoří o nutnosti nenávidět vlastního otce, vzít na sebe kříž a následovat Ježíše. Dobře se nám připomíná, abychom důkladně zvážili vlastní síly předtím, než to uděláme, a v této souvislosti se upozorňuje na případ toho, kdo začal stavět věž, ale pak ji nemohl dokončit, nebo toho, kdo zahájil válku, kterou se mu pak nepodařilo vyhrát. Je možné, že by ten, kdo při jiné příležitosti vyslovil slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi“ (Mt 11,28), teď najednou odrazoval od takového jednání a téměř říkal: Nechoďte za mnou, nebo si to alespoň dobře rozmyslete, než se za mnou vydáte? Určitě ne!

Pro pochopení smyslu těchto Ježíšových slov musíme nejprve odkrýt, komu byla vlastně určena: směřují k učedníkům, tedy k těm, kdo už řekli Ježíšovi a evangeliu své „ano“ a vydali se na cestu následování. Nedotýkají se a nijak nerozmýšlejí o tom, zda Ježíše následovat nebo ne, ale jak ho následovat, jaké jsou požadavky Ježíšova následování. Přijmout Boží království není nějakou drobnou druhotnou záležitostí. Je to velmi zásadní rozhodnutí, které se dotýká existence celého člověka. Abychom si udělali alespoň základní obraz o tom, jak je to důležité, stačí si vzpomenout, že pro vstup do něj je v některých případech potřebné zříci se vlastního oka, vlastní ruky či dokonce ztratit celý svůj život. A je naprosto pochopitelné proč: vstoupit do Království totiž znamená vstoupit „do života“ (srov. Mk 9,43n), do života, který ale nekončí „jako vánek“, znamená však jednoduše spásu. V tak závažné věci se tedy nesmíme nechat nalákat vstoupit do kompromisu, nesmíme přijímat „prostřední“ řešení, nesmíme se řídit lehkomyslností ani měnit názory. Je pravděpodobné, že když Ježíš pronesl tato slova (nebo ještě spíše, když je Lukáš zapsal do svého evangelia), spočíval problém v následující skutečnosti: někteří lidé si už neuvědomovali vážnost a radikalitu Ježíšovy výzvy. Dělali si mylné představy a uvažovali v rámci mentality dané doby, že pokud je Ježíš Mesiáš, následovat ho znamená dočkat se brzy všech různých ocenění a vítězství. Nebyli připravení na kříž, nebo sice vnímali, že následovat Ježíše je velmi důležité, ale ne až k takovým krajnostem jako zříci se možnosti jít se podívat na pole, které právě koupili, vyzkoušet pět párů nového dobytka nebo učinit šťastnou svoji manželku.

Jak vidíme, je naprosto nezbytné číst tento evangelijní úryvek ve světle událostí, které mu bezprostředně předcházejí, tedy ve světle podobenství o pozvaných na hostinu (srov. Lk 14,15–24). Je však důležité ho číst rovněž ve světle toho, co bezprostředně po něm následuje, což je slovo o soli, která ztratila svou chuť (srov. Lk 14,34–35): i toto slovo totiž hovoří o učedníkovi, který si nepovšiml, že ztratil zapálení, stal se vlažným a nyní už kráčí kupředu jenom silou setrvačnosti.

Položme si sami sobě velmi upřímně otázku: Týkají se tyto věci jenom učedníků, kteří žili kolem Ježíše, nebo maximálně těch, kdo žili v Lukášově době, anebo se dotýkají také nás? Říkal jsem, že k nám dnešní čtení hovoří o křesťanské moudrosti a musím se tedy držet svého příslibu.

Co je to tedy moudrost? Nejedná se o vzdělanost (obsažné vědomosti i v těch nejpodrobnějších úrovních, jako by se jednalo o konkurenty televizních kvízů); nejedná se ani jednoduše o vědu, o rozumové poznání získané prostřednictvím metodického zevrubného zkoumání v určité oblasti zájmu. Moudrost je zvláštním druhem vědění, které přináší určitá zkušenost a láska, jde o „vychutnávání“ poznávaných věcí (latinské sloveso sapere znamená doslovně „mít nějakou chuť“, „vychutnávat“). Předmětem jejího zájmu ani tak nejsou časné skutečnosti jako například věda, ale spíše samotný Bůh a věci, které se dotýkají věčného určení člověka. Jde o „vychutnávající vědění“, ale také o „operativní“ vědění orientovaná na jednání. Skutečně vyžaduje své převedení do konkrétních životních rozhodnutí.

Dospěli jsme tedy ke křesťanské moudrosti. I ona je volbou, a jakou volbou! Je rozhodnutím pro Krista, které přesahuje každou věc. Rozhodnutím, které není ani tak přilnutím rozumu, jako spíše srdce, celé osoby (nerozhodujeme se pro Ježíšovu nauku, ale pro Ježíše!). Existenciální rozhodnutí podobné tomu, jež nastává v okamžiku, kdy se nějaká osoba zamiluje do druhé. Oba dva případy mají společné to, že se v nich zásadně jedná o akt víry a důvěry, svěření se do rukou druhého, darování své vlastní existence jemu. V případě, že se jedná o Ježíše, je to však naprosto totální darování, poněvadž Ježíš je absolutní, zatímco snoubenec nebo snoubenka ne.

Teď můžeme pochopit také závěry Ježíšovy řeči: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Zříci se všeho pro Ježíše (jako třeba „klást svého otce až na druhé místo“) znamená nestavět před něj už vůbec nic. Neslučitelnost je už v základní volbě nebo rozhodnutí, které předurčuje všechny ostatní volby. Ona základní rozhodnutí nikdy nemohou být dvě: Ježíš a majetek, Ježíš a rozkoš, Ježíš a kariéra, Ježíš a my samotní. Neslučitelnost je i mezi dvěma pány („Nemůžete sloužit dvěma pánům!“), tedy mezi dvěma skutečnostmi, které si kladou nárok na prvenství a poslušnost člověka. V životě člověka nemohou být dvě „absolutna“. Nejde o nějaké abstraktní věci, ale o ty nejkonkrétnější skutečnosti: pokud například někdo v situaci rozhodování mezi kariérním postupem a poslušností evangeliu kráčí cestou pošlapávání lásky a poctivosti, volí si kariéru a jeho pánem se tudíž stává kariéra, a ne Ježíš. Totéž platí i v dalších případech, v nichž je ve hře spravedlnost anebo pravda.

Tato základní volba se odehrává právě na této hluboké úrovni, a nikde jinde; jinak řečeno, pokud zachováme toto Ježíšovo prvenství, pak nás ta stejná křesťanská moudrost povede také k uchování dalších důležitých hodnot: rodiny, práce, sociální, politické a kulturní angažovanosti, atd. Počínaje Druhým vatikánským koncilem došlo v této věci ke značnému vyjasnění křesťanského svědomí. Svého času existovala liturgická modlitba, ve které se prosilo Boha, aby nás učil „opovrhovat pozemskými věcmi a milovat nebeské skutečnosti“ („Terrena despicere et amare caelestia“). Dnes ve stejné modlitbě žádáme Boha, aby nás učil „moudře hodnotit pozemská dobra s pohledem upřeným k dobrům věčným“.

Teď tedy víme, kdo je to moudrý člověk ve světle křesťanské zkušenosti: kdo se nenechává strhnout věcmi, komu se daří za každých okolností udržet Boží prvenství a prvenství ducha, kdo neriskuje ztrátu všeho kvůli něčemu částečnému, ztrátu věčnosti kvůli pomíjejícímu, kdo nezapomíná na důležité kvůli řešení naléhavého. Kdybychom měli více času, mohli bychom věnovat pozornost právě tomu poslednímu bodu: ustavičně bez povšimnutí obětujeme to, co je důležité, abychom zvládli to, co je naléhavé a neodkladné, ale ne důležité. Je to ten stejný omyl, kterého se dopustil člověk, který šel nejprve vyzkoušet své nové býky, namísto přijetí pozvání na hostinu Království. Podobných příkladů bychom našli nespočetné množství. Nedělní mše je důležitá, ale doma se vždycky najde na poslední chvíli něco neodkladného, a tak se mše odloží úplně nebo přicházíme soustavně pozdě. Modlitba je důležitá, návštěva nemocného nebo přítele je důležitá, jenže vždycky se tu najdou nějaké „veledůležité“ záležitosti, které je zapotřebí udělat, a tak se to odkládá, odkládá, a člověk nakonec vůbec v životě nedělá důležité věci, ale jenom ty, které na něj doléhají a často jsou to opravdu hlouposti.

Skutečně moudří lidé jsou z křesťanského hlediska světci: mezi jejich odevzdáním se Bohu a odevzdání se lidem existuje úžasná rovnováha, mají velkou intuici a schopnosti číst znamení doby, mají odvahu opustit všechno, aby mohli očekávat Boha a bližního. Svatí nepatří jenom do minulosti, ale naštěstí pro nás se s nimi můžeme setkávat i dnes. Papež Jan XXIII. nepatřil k žádným významným vědcům, ale byl nesmírně moudrý. V oblasti politiky by to byl například, u nás ne tak známý Ital, Giorgio La Pira, který dokázal mezi sebou propojit poslání poslance, starosty Florencie a univerzitního profesora s absolutní věrností evangeliu.

Těmito úvahami bych rozhodně nechtěl otupit ostří dnešnímu ohnivému slovu evangelia. I skrze vysvětlení, které jsme dnes představili, zůstává stále silným zvukem trubky; je jako výkřik, který zazněl v noci mezi spícími pannami a rychle je postavil na nohy, aby se chopily svých lamp. Abychom jím nebyli otřesení, bylo by zapotřebí se ujistit, že naše masové křesťanství není ohroženo rizikem ochablosti, kompromisu, dvou pánů nebo soli bez chuti; ujistit se o tom, že opak je pravdou. Mnoha křesťanským společenstvím a jednotlivým křesťanům by bylo potřebné připomenout napomenutí, které v knize Zjevení směřuje k církvi v Laodiceji a probouzí ve čtenářích všech dob zdravou bázeň: „Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký! Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst... Buď tedy horlivý a dej se na pokání. Hle, stojím u dveří a klepu“ (Zj 3,15–20).

Velmi spontánně bych chtěl dnešní zamyšlení zakončit modlitbou: „Ježíši, jsme trochu vyděšení z toho, co jsi nám dnes řekl. Náš duch je připravený, ale tělo je slabé. Náš duch rozumí, že pokud po nás vyžaduješ velké věci, je to proto, aby nám mohl ještě větší věci darovat. Posilni slabost naší vůle; zapal v nás touhu usilovat po těchto „větších“ věcech, které máš pro nás připravené, a tak se nám budou i ty věci, které po nás žádáš zdát malé a zvládnutelné, a budeme skutečně vždycky žít „s pohledem upřeným k dobrům věčným“.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.