Modlitba křesťana (29. neděle v mezidobí C)

10.10.2016

Modlitba křesťana (29. neděle v mezidobí C)

1. čtení: 2. Mojžíšova 17,8–13
2. čtení: 2. Timoteovi 3,14–4,2
Evangelium: Lukáš 18,1–8




Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Jak vidíme, dnes je to samotné evangelium, co určuje téma našeho zamyšlení nad Božím slovem: je jím modlitba. Liturgie výběr této otázky ještě vyzvedla volbou prvního čtení, v němž se popisuje slavná a dramatická scéna Mojžíšovy modlitby: Mojžíš se modlí na hoře, má zvednuté paže, a jeho lid zatím v údolí bojuje o život či propadnutí smrti.

Musíme se tedy zastavit u otázky modlitby, nebo spíše umožnit Bohu, aby nás učil modlitbě. Jeden z církevních Otců napsal: „Modlitba je dialog vedený s Bohem a je tím nejvyšším dobrem. Je to skutečně velmi intimní společenství s Bohem. Tak jako jsou tělesné oči při pohledu do světla rozzářené, tak je i duše tíhnoucí k Bohu osvícená nevýslovným světlem modlitby, pokud ta však není vykonávaná ze zvyku, ale vychází skutečně ze srdce“ (sv. Jan Zlatoústý, Hom. VI, O modlitbě; PG 64,462). Modlitba je tedy světlem duše. V modlitbě se stáváme už tím, kým budeme ve věčném životě: budeme stát tváří v tvář Bohu (srov. 1 Kor 13,12).

Když se modlíte, říkejte: Otče náš... (Lk 11,2). Těmito dvěma slovy Ježíš jednoduše definoval, co je modlitba a jaký musí být vnitřní postoj učedníka, který se modlí. Modlit se znamená v té nejjednodušší a nejzákladnější formě obrátit se k Bohu jako děti. Znamená to říci Abba! Nejenže Ježíš učil tomuto novému způsobu modlitby (novému, protože do té doby se ještě žádný Žid neodvážil oslovovat Hospodina tak familiárním jménem!), ale sám jej plně prožíval. Apoštol Pavel byl přímo fascinován touto Ježíšovou modlitbou. Byl to on, kdo zachytil v ústní tradici předávaný aramejský termín Abba, převzal ho a předal nově obráceným křesťanům z pohanů, aniž by ho překládal, čímž zabránil tomu, aby se na něj zapomnělo. Byl to také on, kdo osvětlil důsledky, které pramení pro církev z modlitby její Hlavy: údy těla se musí modlit stejně jako se modlila Hlava, učedníci stejně jako jejich Mistr; v něm se totiž i oni stali „dětmi“ Božími.

Jestliže je modlící se křesťan dítětem, které hovoří se svým vlastním Otcem, pak by z jeho modlitby měla zvláště vysvítat jedna věc: svoboda. Modlitba křesťana je opravdová a křesťanská v té míře, v jaké je svobodná. „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní“ (Řím 8,15). Kde je tento duch, tam je i svoboda (srov. 2 Kor 7,17).

Ptejme se, co znamená slovo „svoboda“ aplikované na modlitbu. Nejedná se o příležitost nabídnutou tělu, upřesňuje Pavel (srov. Gal 5,13), ani o způsob, jak zakrýt svou špatnost, píše apoštol Petr (srov. 1 Petr 2,16). Říci, že modlitba musí být svobodná a spontánní, nijak neznamená svobodu vůči tomu, jestli se vůbec budeme nebo nebudeme modlit, nebo se modlit jenom tehdy, když nám to jde a daří se. Neznamená ani obhajobu nepořádku, lenosti nebo povrchnosti modlitby. Svoboda zde znamená něco velmi hlubokého; odkazuje na vnitřní otevřenost působení Ducha, důvěru, upřímnost a absenci komplexů při rozmluvě s Bohem.

Každý z nás určitě prožil zkušenost dvou typů konverzace. Jednou z nich je konverzace, ve které se cítíme „ve své kůži“: osobu, která stojí před námi, známe a je nám drahá. Věříme v její upřímnost; díváme se do očí a rozumíme si i beze slov; není třeba něco zastírat nebo maskovat úmysly. Druhým typem je konverzace, v níž nejsme svobodní, protože buďto nemluvíme pravdu my, nebo nedůvěřujeme účastníku debaty. Udržovat takový dialog se může stát až mučivým: oči nevědí, kam se podívat, a nervozita prozrazuje vnitřní nepokoj a rozpaky, které zakoušíme. Samozřejmě, že modlitba by měla napodobovat právě ten první typ konverzace, ne ten druhý; musí se stát svobodným a spontánním mluvením a nasloucháním.

Proti této svobodě v modlitbě se staví některá otroctví, od kterých se musíme osvobodit.

Prvním z nich je otroctví formulí. Kdo ví, jak se dostalo do povědomí křesťanského lidu přesvědčení, že ve vztahu k Bohu je důležité používat určitých pevně daných formulí a formulací, jako by účinnost modlitby byla dána magickou silou určitých slov, která působí na samotné božství, a ne čistou, naprosto absolutní velkodušností Boží. Ježíš říkal, že pohané takto smýšlející, právě proto rozmnožují svá slova a myslí si, že budou vyslyšeni na základě jejich mnohomluvnosti (srov. Mt 6,7). Jedním znamením tohoto otroctví ritualismu může být právě to, že se člověk neumí modlit jinak, než slovy modliteb, které zná nazpaměť: Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva, atd. V těchto případech se jedná o velmi vznešené modlitby, které nám například umožňují společnou jednohlasou modlitbu mnoha bratří; nikdy se jich proto nemůžeme jednoduše vzdát. Přesto jsou však ohrožením, že už člověk neřekne nic jiného, stanou se prázdnou „slupkou“, pokud nejsou doprovázené osobní modlitbou, která vyvěrá skrze vlastní slova nebo v naprosté tichosti ze srdce, a ne z paměti. Nikdo z nás by nebral vážně přítele, který by k němu hovořil pouze prostřednictvím naučených frází (jako tištěná kniha!), nebo snoubence, který by své milostné dopisy vždycky kopíroval z nějaké dostupné příručky. V některých okamžicích duchovního života je přímo doporučeníhodné nechat dočasně trochu stranou známé modlitby a hovořit k Bohu z toho, čeho je plné srdce („ex abundantia cordis“), jak říkal Ježíš (srov. Mt 12,34), s pokorou a synovskou důvěrou, možná s ním vést diskusi anebo s ním zápasit, jako v případě Jakuba (srov. Gn 32,23n). To platí jak pro osobní soukromou modlitbu, tak i pro společnou modlitbu, která se někdy v modlitebních společenstvích realizuje právě spontánně a kreativně.

Poslední překážkou na tomto poli, kterou musíme překonat, jsou samotná slova, ať už jsou opakovaná zpaměti nebo přímo námi utvářená podle okolností daného okamžiku. Když už nám slova nestačí, ale naopak hrozí, že se stanou překážkou, a nutí Boha, aby zůstal stát v pozadí za našimi rozumovými schématy (slovo jako těsná škatule!), pak je zapotřebí něco lepšího než slovo: ticho, gesto, radost srdce, která se projevuje v jednoduchých zvoláních a hlasových modulacích (to, co první křesťané s největší pravděpodobností označovali výrazem „modlitba v jazycích“).

Říká se, že modlitba je dialogem s Bohem, a skutečně je tomu tak. Křesťan by však měl usilovat o ještě mnohem hlubší formu modlitby, která už není dialogem, ale duetem. Za dialog pokládáme rozhovor dvou lidí, kteří se střídají v mluvení, jeden hovoří, druhý naslouchá, a obráceně. Při duetu, dvojzpěvu, dvě osoby mluví, či lépe zpívají společně. Tou nejvyšší modlitbou je tedy sjednocení věřícího s Duchem Svatým, který se v něm modlí „nevyslovitelnými vzdechy“ (míněno je slovy nevyjádřitelnými!) a společně volají: Abba, Otče! Jde tedy o určité „unisono“, a právě takový „duet“ miluje Bůh ze všeho nejvíce!

Druhým otroctvím je spoutanost místem; neschopnost modlit se kdekoli jinde než v kostele, kapli nebo jiném posvátném místě, či u vlastního lůžka. Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku, „kde“ se tedy má uctívat Bůh, že není zapotřebí se kvůli uctívání Hospodina ubírat do Jeruzaléma nebo na horu Garizim, protože Bůh je duch a kdekoli je možné klanět se mu v duchu a pravdě (srov. Jan 4,21n).

Kdekoli: takže také v tramvaji, metru, automobilu (pokud je cesta rovná a volná), i když máme zrovna zaměstnány ruce psaním, žehlením, vařením nebo uklízením, i tehdy je možné vstupovat do modlitby. I když jsme zaměstnaní jinými záležitostmi, třeba péčí o chudé nebo jinou aktivitou, je zapotřebí mít touhu po Bohu a opětovat vzpomínku na něj, protože pokud je cokoli „ochuceno“ Boží láskou, stává se to nesmírně chutným pro Pána veškerenstva“ (sv. Jan Zlatoústý).

Měli bychom si uvnitř sebe samých nosit takovou malou „modlitebnu“ a do ní čas od času vstupovat. Svatá Kateřina Sienská říkávala, že si vybudovala vnitřní komůrku, kterou s sebou na apoštolské cesty stále nosila. Svatý Augustin si říkal: „Vstup do sebe sama; v tvém nitru přebývá Pravda a očekává tě“. Marii z Betánie bylo jednoho dne řečeno: „Mistr je tu a volá tě“ (Jan 11,28). Nemusíme se stát svatým Augustinem nebo svatou Kateřinou, abychom toužebně usilovali o totéž. Stačí být pokřtěnými, spočívat „v milosti“ a věřit (věřit především v Boží lásku).

Třetím otroctvím je svázanost časem. Jistě, je velmi důležité si stanovit nebo mít pevně dané okamžiky modlitby během dne. Existují však také křesťané, kteří se ještě nedokáží odpoutat od tradičního schématu a zařadit modlitbu i do jiných momentů než ráno po probuzení nebo večer před usnutím. „Ráno a večer jsem se nemodlil,“ slýcháváme často ve zpovědnici. Když už tyto chvíle proběhly, myslíme si, že čas určený pro modlitbu vypršel, jako kdyby měl Bůh svou kancelář, podobně jako důležité osoby tohoto světa, s nápisem na dveřích: Otevřeno pouze „od – do“.

I v tomto ohledu by měl být čas modlitby odvozený od konkrétního života. Když se v našem životě objeví osoba, která je nám mimořádně drahá a vzácná (přítel, snoubenec, nově narozené dítě apod.), myšlenky na ni jistě nebudou omezené dvěma časovými výseky dne, ale naopak. Když se vynoří, naše mysl i srdce jí jdou naproti a její přítomnost se v nás zažehne jako světlo. Tak by tomu mělo být i s Bohem. Jeden překrásný žalm říká: „Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet (tedy, i když se vzbudíme do ticha noci!), ... a ve stínu tvých křídel jásám“ (Žl 63,7n).

Musíme se odvolat na výzvu, která zazněla v dnešním evangelijním úryvku: „Je třeba stále se modlit a neochabovat.“ První křesťanská komunita vzala toto Ježíšovo doporučení velmi vážně: „Setrvávali v modlitbách“ (Sk 2,42). „Setrvávat ustavičně v modlitbě neznamená klečet pořád na kolenou nebo mít pořád pozvednuté paže k nebi. Existuje i jiná modlitba, vnitřní modlitba, kterou je tvá touha. Pokud je tvá touha neustálá, pak je tvá modlitba ustavičná. Kdo touží po Bohu a po spočinutí v něm, i když jazykem mlčí, zpívá a modlí se v srdci. Ten, kdo „netouží“, může klidně křičet, kolik chce, ale pro Boha je jako němý“ (sv. Augustin, Enarr. in Ps. 37,14; 86,1).

Modlitba je věrným zrcadlem života. Postoj pravé modlitby se nedá předstírat. Je plodem pozornosti vůči Bohu, věrnosti v maličkostech a askeze. Je důležité modlit se ještě před samotnou modlitbou! Začít vzývat Boha „už zdaleka“ ještě před dobou, kterou zamýšlíme věnovat modlitbě, aby nám uschopnil srdce a mysl a začal nás k sobě přitahovat. Když pak přijde onen okamžik, udělat jasný řez mezi předchozími záležitostmi a myšlenkami (jako ten, kdo přechází bosou nohou přes řeku, nechává všechna svá zavazadla na břehu) a plně se odevzdat rozhovoru s Bohem. Můžeme připomenout jeden úchvatný text proroka Habakuka, který vyjadřuje tento postoj člověka, jenž se chystá k modlitbě. Říká: „Na svou stráž se postavím (tedy začnu naslouchat), vystoupím na stanoviště, číhat budu, abych viděl, co Pán ve mně mluví, co mi odpovídá na mou stížnost“ (Hab 2,1). Postavím se na hradební věž, a tak mám už nad sebou jenom nebe a všechno ostatní je dole: tak tedy vypadá ideální postoj pro osobní, skutečně hlubokou modlitbu.

Obraz výstupu na hradební věže odkazuje skutečně spíše na postoj než na místo. Přesto je však občas důležité vstoupit i na nějaké místo. Radu nám nabízí samotný Ježíš: „Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti“ (Mt 6,6). Pro některé je vlastní komůrka tím posledním útočištěm modlitby na tomto světě. Pak je tedy nutné vzít do písmene vážně toto Pánovo doporučení. V Janově evangeliu se dočteme, že v podvečer Velikonoční neděle, přišel Ježíš za učedníky „přes zavřené dveře“ (srov. Jan 20,19). Ježíš přišel zavřenými dveřmi, protože přichází „zevnitř“.

První čtení nás nechalo rozjímat nad Mojžíšem při jeho modlitbě s pozvednutými pažemi na hoře. Když byly jeho paže nahoře, Izrael byl silnější a vítězil nad Amalečany, když jeho ruce klesly únavou, Amalečané získali přesilu a vítězili. Jedná se samozřejmě o podobenství. Někteří církevní Otcové (například Origenes) dali tomuto obrazu ve své době duchovní význam. Amalečané jsou symbolem nepřátelských sil (zlo, hřích, svět), které se staví proti Božímu lidu. Když se věřící modlí, je silnější než zlo, které je v něm i kolem něho, a nikdo ho nemůže porazit. Ve všech věcech – v bolesti, v protivenstvích, při pronásledování, v pochybnostech, při únavě – „skvěle vítězí“. Když však jeho ruce sklesnou a přestane se modlit, je hned poražený; Amalečané (smyslnost, omrzelost, hněv, žádostivost) jsou silnější než on a poráží ho. Jeho duchovní život napodobuje loďku, která ztratila plachtu a kormidlo a právě se nachází uprostřed moře, kde je vystavená všem bouřím. Mnohé požadavky křesťanského života se zdají být nemožné a přesahující lidské síly (a je tomu tak!), ale jsou zvládnutelné a uskutečnitelné s pomocí modlitby. V modlitbě dochází k něčemu podobnému, co se děje u rostlin a stromů díky chlorofylu: při fotosyntéze strom žije a vzkvétá, protože jeho listy vystavené slunci jsou schopny „zpracovat“ sluneční energii, a přitom ještě vydávat do ovzduší kyslík, kterým se všechno oživuje. Věřící žije a obnovuje se tehdy, když se „vystavuje“ Božímu světlu a „zpracovává“ ve své duši Ducha Svatého. Modlitba je naší duchovní „fotosyntézou“.

Teď nám již nezbývá nic jiného než udělat to, co jednoho dne udělali učedníci: obrátili se na Ježíše s prosbou: „Pane, nauč nás modlit!“ (Lk 11,1). Pochopili, že se ještě neumí modlit, a tutéž zkušenost získáváme neustále i my (alespoň v tom smyslu, jak nám dnešní Boží slovo modlitbu představilo). Jsme roztržití a věnujeme se tisícům věcí, a tak má zřídkakdy modlitba možnost se do nás hluboce ponořit, a stejně tak my do modlitby. Naše srdce je často „pustinou bez vody“. A proto, Pane, uč nás modlit! Ty dokážeš vyučovat nejen slovy, ale žitou skutečností; ty nás můžeš v jediném okamžiku obdarovat tím, co sami nikdy nedokážeme získat a udržet: duchem modlitby.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz