Námitka proti Bohu – bolest a utrpení (2. neděle postní B)

23.2.2015

Námitka proti Bohu – bolest a utrpení (2. neděle postní B)

1. čtení: 1. kniha Mojžíšova 22,1–2.9a.10–13.15–18
2. čtení: List Římanům 8,31b–34
Evangelium: Marek 9,1–9


 

Bohoslužba slova nám postavila před oči dvě scény: Abraháma, který vystupuje na Hospodinovu horu, aby tam obětoval svého syna Izáka, a Ježíše, který vystupuje na horu, aby byl proměněný. Společným prvkem je zjevně pouze pozadí scén – hora –, události jsou různé: obraz obětování a výjev oslavení.

Jestliže liturgie tyto biblické události propojila a postavila před nás, pak zde musí pravděpodobně existovat hluboký motiv, který bychom měli odkrýt. Ve skutečnosti zjistíme, že ty hluboké motivy jsou dva: jeden christologický, druhý antropologický. Boží slovo dnešní neděle nám opravdu nabízí dvojí možnost četby: jedna hovoří o Kristu a druhá promlouvá o nás všech. Obě dvě možnosti jsou však velmi niterně propojeny.

Evangelista Marek podává o událostech proměnění velmi střízlivou, ale přesvědčivou zprávu. Je nemožné vyhnout se dojmu, že v pozadí stojí přímá osobní zkušenost (apoštola Petra, jehož kázání a zkušenosti Marek zaznamenává), navíc jsou obrysy vyprávění velmi střízlivé, čisté a Petrův stav duše je popsán dokonale (nevěděl, co má vlastně říct).

Odborníci zvažují, jak správně proměnění vysvětlovat, zda z hlediska historického, jako symbolické vyprávění, nebo jako vnitřní vizionářskou zkušenost. Možná jsou tyto diskuse zbytečné. Je vůbec možné do našich obvyklých kategorií (historie, symbol, vidění) zařadit zkušenost naprosto zjevně božského a nadpřirozeného původu, jež má svou skutečnou povahu nekonečně hlubší než tu, kterou označujeme jako „historická“? Jistota, kterou chtěli svědkové sdělit církvi, spočívá v tom, že se toho dne Ježíš před jejich zraky zjevil v „novém“ světle, v němž pochopili díky zjevení vyjádřenému Otcem, kým vlastně Ježíš je. Jako by skryté božství vtěleného Slova najednou proniklo skrze stěny jeho lidství a zazářilo v celé své slávě; Bůh nechal toho dne v srdcích učedníků rozzářit „Boží velebnost, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6). O něco výše jsme v textu evangelia slyšeli na Ježíšovu otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ odpovědi lidí, v nichž zaznívalo: Je to prorok! Následně pak Petr prohlašuje: Mesiáš! (srov. Mk 8,27nn). V této chvíli na danou otázku odpovídá Otec: „To je můj milovaný Syn!“

A přece jen máme dojem, že se smysl proměnění v tomto sdělení Ježíšovy slávy zdaleka nevyčerpává. Onen Otcův příkaz: „Toho poslouchejte!“ poukazuje na to, co se Ježíš chystá vyjádřit; a tímto Ježíšovým vyjádřením je skutečnost, že Mesiáš „musí mnoho trpět a být v opovržení“ (Mk 9,12), že musí zemřít a pak vstát mrtvých (srov. také Mt 17,12; Lk 9,31).

Ve vyprávění o proměnění nás tedy odkazuje k Abrahámově zkušenosti z prvního čtení dvojí: Ježíš je milovaný Syn Otce (podobně jako jím byl Izák pro Abraháma) a tento Syn je předurčený k oběti! Co více, skutečnost nás přivádí dále než samotný předobraz, neboť Bůh narozdíl od Abraháma nezastavil v posledním okamžiku svou ruku a „ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“, jak říká Pavel v dnešním druhém čtení.

Křesťanská tradice nahlíží v Ježíšovi dokonalé uskutečnění Izákovy oběti (aqeda), a to do posledního detailu. Izák nese na svých ramenou dřevo pro svou zápalnou oběť, stejně jako Ježíš nese dřevo svého kříže; Izák byl během svého obětování spoután, podobně jako Ježíš při svém utrpení; samotná Boží hora, na kterou podle tradice vystoupil Abrahám, podobou odpovídá podle biblické tradice krajině Jeruzaléma.

Co nám zjevuje christologická četba dnešní bohoslužby? – Kristus dosáhl své slávy (proměnění předjímá vzkříšení) skrze utrpení, a tak sám jako první prošel onou úzkou cestou, „která vede k životu“ (Mt 7,14). Vyjadřuje také, že tato oběť Syna je uzavřením nové a věčné smlouvy mezi Bohem a lidmi, podobně jako Abrahámova ochota obětovat vlastního syna předznamenala možnost první smlouvy (srov. Gn 22,16nn).

Budeme-li číst úryvek ve světle onoho „pro nás“, tedy existenciálního hlediska, pak zjistíme, že celý příběh má na začátku podobu velkého pokušení, určitého „proč“, jež nikdy nebude úplně zodpovězeno. Copak Bůh nezná jinou cestu než skrze utrpení? Proč nás od slávy a štěstí dělí právě tento „most útrap“, přes který musíme přejít? Jaká to byla otcovská láska Abraháma (a Boží), když nedokázala a nechtěla vlastní dítě ušetřit bolesti?

Kolem této otázky se rozpoutala velká bouře. Nám známí a blízcí autoři (Dostojevský s trápením a pochybnostmi, Camus a jiní) ve svých spisech vyjádřili onu vlnu odporu a vzdoru povstávající v srdci člověka kvůli utrpení a bolesti, a to zvláště při utrpení nevinných. „Otázka ,proč trpím?‘ je skálou ateismu… Ne, že bych nepřijímal Boha,“ říká jedna z postav Dostojevského, „ale s velkou úctou mu vracím svůj účet“ (Bratři Karamazovi); což znamená – odmítám žít v jeho světě. To je mnohem horší než popřít jednoduše Boha; jde o vzpouru.

Myslím, že je načase podívat se na tuto námitku bolesti a utrpení trochu blíže, abychom nahlédli, odkud skutečně vychází. Ve světě existuje utrpení, které je nevysvětlitelné – kdo to může popřít? –; není však překvapivé, že to samo o sobě neodvádí od Boha ty, kdo skutečně trpí, ale spíše se dotýká těch, kdo o bolesti diskutují u svých stolů, tedy filozofů a spisovatelů? Zakoušená bolest, jež přivedla Annu Frankovou k objevení Boha a k tak dojemné lásce k němu (srov. její Deník), se proměnila v myslích jejích komentátorů – lidí, kteří psali po válce v teple svých opravených domovů – do podoby „nepřekonatelné zkoušky“ namířené proti Bohu.

Bolest nevinných (počínaje bolestí spravedlivého Ábela) nemá žádné racionální vysvětlení, to je pravda, a když už si myslíme, že jsme je konečně nalezli, zbortí se velmi brzy v okamžiku příchodu první těžší zkoušky. Ačkoli bolest nemá žádné vysvětlení, má nad sebou určitou záruku – Ježíše Krista! Už se nenacházíme ve stejné situaci jako spravedlivý Job. Bolest má určitý smysl, ale tímto smyslem nemůže být jednoduše trest za hřích, protože on, Otcův milovaný Syn, člověk bez hříchu, ji na sobě zakoušel až do krajnosti. Existuje tedy alespoň někdo, kdo má právo odpustit jednoho dne všechno a všem (včetně těch, kdo nechali trpět nevinného) a usmířit nás s veškerenstvem patřícím Bohu. „Na něm stojí základy stavby a bude to on, kdo první zazpívá hymnus: ,Spravedlivý jsi, Hospodine, od doby, kdy se zjevily tvé cesty‘ “ (F. M. Dostojevský).

Mezi prvním čtením a evangeliem dnešní neděle je příhodně vloženo Pavlovo slovo: „Bůh ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“, protože v něm je ukrytý klíč k oběma. V jistém smyslu můžeme říct, že Bůh prožíval stejnou úzkost jako Abrahám, a tudíž sdílel osud, který mohou prožívat i jeho stvoření. Bůh Ježíše Krista není „bezcitným“ bohem.

Jak se máme zachovat při kontaktu s vlastní nebo cizí bolestí? Responsoriální žalm nás nechal naslouchat tomuto úchvatnému vyznání člověka, jenž je jako my: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: Jsem tak sklíčen!“ (Žl 116,10). Zůstala u něj důvěra i ve chvíli bolesti. To je ostatně ten nejkrásnější doklad naší důvěry, který můžeme nabídnout Bohu. O Abrahámovi jsme slyšeli, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece dou0fal a uvěřil…, a proto mu to bylo uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,18.22). S Apoštolem můžeme zakončit naši úvahu s vědomím, že i nám bude uznáno za spravedlnost, „když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše“ (Řím 4,24), a v toho, který ho kdysi jednoho dne proměnil na hoře Tábor; když věříme, že Bůh je dostatečně mocný a dobrý, aby mohl vykoupit každou bolest, vysušit každou slzu a dát dosáhnout také nám, podobně jako Ježíšovi, skrze momentální lehkou neútěchu až k nezměřitelnému věčnému množství slávy (srov. 2 Kor 4,17).

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.