Naše proměnění v Krista (2. neděle postní C)

15.2.2016

Naše proměnění v Krista (2. neděle postní C)

1. čtení 1. Mojžíšova 15,5–12.17–18
2. čtení Filipanům 3,17 – 4,1
Evangelium Lukáš 9,28b–36

 

Ve všech třech liturgických cyklech druhé neděle postní nalezneme evangelium o proměnění Páně, přesto však nejsme nuceni ke každoročnímu opakování, protože výběrem některého z dalších dvou čtení nás liturgie přímo zve, abychom rozjímali nad některým jednotlivým aspektem tohoto příběhu.

V tomto roce nám jako klíč k četbě poslouží druhé čtení z apoštola Pavla. Připomíná nám, že naše pravá vlast je v nebi a že Ježíš Kristus jednoho dne promění i naše smrtelná těla, aby je proměnil po vzoru svého oslaveného těla. To je tedy význam, který má pro církev Proměnění; Apoštol nám najednou odhaluje, že my všichni jsme přítomni Proměnění, každý do této události vstupuje. Příběh tak přestává být zdánlivě pouze záležitostí Ježíše či apoštolů, kteří s ním vystoupili na horu. Ježíšovo proměnění je znamením a proroctvím o tom, co s námi bude jednoho dne v „naší vlasti“. To, co uskutečnila Hlava, to se musí naplnit v Těle: nejen utrpení, ale také proměnění.

Mohli bychom se v tomto bodě však velmi splést, pokud bychom si promítali význam Proměnění „pro nás“ až někam do „nebeské vlasti“, tedy do doby po smrti. To je klam, protože pokud proměnění našeho těla v Krista nastane až v budoucnosti, při vzkříšení těla, proměnění našeho srdce musí přijít už teď! Bez tohoto proměnění by nenastalo ani to budoucí; musíme se připodobnit Kristu v duchu, myšlení a životě, aby jednoho dne, po vítězství nad „posledním nepřítelem“, toto všechno mohlo prozářit světlem také naše tělo.

Rozjímejme tedy nad tímto důležitým tématem našeho proměnění v Kristu a nechejme se vést apoštolem Pavlem, který nám to doporučil. Jde o přípravnou meditaci na Velikonoce, proto ji vnímám jako ryze postní. 

Náš křesťanský život je napjatý mezi bytím a stáváním se, mezi skutečností a nadějí, mezi „již“ a „ještě ne“. Bytí, realita nebo ono „již“, je naším „bytím v Kristu“: „Jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (1 Kor 1,30). Ve křtu nám bylo přidáno jako určitá nová dimenze našeho bytí, jako naprosto duchovní dimenze, proto však ne méně reálná než ta, která nám byla darována v našem lidském zrození. Naše přirozené bytí se „obléklo v Krista“ (srov. Gal 3,27). Tato nová skutečnost spočívá na řadě vztahů, které jsme získali k Otci, Synu a Duchu Svatému, a rovněž k ostatním bratrům. Jsme nazýváni jako – a skutečně jsme – synové Otce, údy Kristova těla, chrám Ducha Svatého nebo bratři. To vše je naším nezcizitelným a velkolepým „již“.

„Ještě ne“ křesťanského života znamená proměnění v Krista: už teď žijeme v Kristu Ježíši, ale máme se stát Ježíšem Kristem! Svatý Pavel, který tak dobře osvětlil naši existenci v Kristu, mluví o očekávání, kdy Kristus „nabude podoby“ v pokřtěných (srov. Gal 4,19), až v nich dosáhne „mužné zralosti, kdy se na nich uskuteční Kristova plnost“ (srov. Ef 4,13).

V této chvíli se zabýváme jenom tímto druhým aspektem křesťanského života: jeho stáváním se. Ani my už se nezdržujeme přemítáním o minulosti a vztahujeme se k budoucnosti, k cílové pásce, na kterou Pán poukázal (Flp 3,13n). Touto cílovou páskou je: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Dokud tohoto cíle nedosáhneme osobně, nemůžeme o něm mluvit jinak než v přibližných obrysech, než slovy těch, kdo cíle dosáhli a na sobě zakusili; nacházíme se na skalní stěně hory a opakujeme to, co nám vyprávěli ti, kdo dosáhli vrcholku.

Kým je a jak se představuje člověk proměněný v Krista? Je tím, jehož pokrmem je plnit vůli Otce; tím, kdo se soustavně a ochotně nechává vést Duchem Svatým, ať už ho vede na poušť, na horu Tábor anebo do Getsemanské zahrady. Člověk proměněný v Krista miluje své bratry až k vydání vlastního života pro ně (života, a ne smrti! – tedy vlastní čas, soucit, schopnosti, materiální dobra...); člověk proměněný v Krista se nechal uchvátit a svést vášní pro Království a už nic nestaví před ně; je pro něj ochoten darovat všechno, aniž by žádal jakoukoli náhradu kromě obyčejného čistého přátelství s Ježíšem. Je někým, kdo již není žoldákem očekávajícím za každou, byť drobnou, službu odměnu, ale bratrem pro Ježíše; někým, kdo v rámci Království pracuje ve své rodině a ve svém okolí.

To všechno, o čem jsem hovořil a co jsem nastínil, je, jak už bylo řečeno, cílovou hodnotou. Necháváme však na Bohu, aby nás k cíli přivedl, kdy bude chtít, a nevíme, jestli to bude ještě během života nebo až po smrti. Chceme se ale zabývat cestou, putováním, které přivádí k tomuto cíli, poněvadž to se nás velmi blízce, tady a teď, dotýká. Pokusím se rozlišit tři momenty nebo etapy této cesty.

Poznání Krista. Nejzářnějším příkladem vášnivé touhy poznat Krista je právě apoštol Pavel. Poněvadž se mu nepoštěstilo poznat Krista v jeho „tělesnosti“, pojal v sobě ještě horoucnější touhu vstoupit do tajemství Mistra, který se mu jako vzkříšený zjevil. V jednom z listů píše: „Ale v čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ (Flp 3,7n). Pavel se ponořil do poznání Krista a nikdy nepřestal žasnout nad jeho „neproniknutelným bohatstvím“.

Kéž by se i v nás opětovně vzňala touha po poznání Krista, planoucí touha slyšet o něm hovořit a posuzovat všechno, co není „okořeněno“ Kristem jako mdlé a bez chuti, jak to říkal svatý Bernard. Mělo by nás to přivést k osobnímu živému a pravému vztahu k Mistru: k Ježíši, ne jako k historické osobnosti a památce, ale jako k příteli pro nás, tak jak jsme přátelé my pro něho. Uvnitř srdce by se nám měla objevit hrdost z toho, že v nás okolní svět dneška rozpoznává učedníky Ježíše z Nazaretu.

Jakým způsobem ale vyzískat takové živé poznání Krista? Jedním z prostředků je vytrvalá četba a naslouchání apoštolských svědectví, která zaznívají v církvi (učitelský úřad biskupů, teologie); dále studium, především studium Písma Svatého: zákon (tedy Starý zákon), říkal svatý Augustin, je těhotný Kristem; svým způsobem je Ježíš klíčem k pochopení celé Bible; bez něj by zůstala jakoby zakrytá závojem (srov. 2 Kor 3,15nn).

Další etapou je následování Krista. Poznání Ježíše se vztahuje k jeho následování; i sám Otec v dnešním evangeliu nás vyzývá k následování Krista, když říká: „Poslouchejte ho!“ Kříž zaujímá na této cestě následování velmi speciální místo.Je klíčem ke všemu a mezi ním a naším proměněním v Krista existuje přímá souvislost: Byl jsem spolu s Kristem ukřižován: proto už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Stát se „podobný Ježíšovi ve smrti“ je cestou „k dosažení vzkříšení mrtvých,“ tedy k našemu proměnění v něm (srov. Flp 3,10–11).

Následování Ježíše musí být duchovní, ne doslovné; je nutné dosáhnout až k jeho nitru, k dosažení „stejného smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (srov. Flp 2,5): stát se někým, kdo cítí a myslí jako Ježíš, kdo stojí před Otcem v pokoře a poslušnosti jako Ježíš: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorného srdce“ (Mt 11,29).

Třetím úsekem je společenství s Kristem. Jaký je smysl úsilí, které vynakládáme při poznávání a následování Ježíše Krista? Mohli bychom snad na základě naší vlastní zásluhy dosáhnout a vysloužit si proměnění v Krista? Naprosto ne! „Ze všech sil se to snažím uchvátit – píše Pavel – protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš“ (Flp 3,12). Naše vlastní úsilí je nutné, protože Bůh chce pracovat společně s naší svobodnou vůlí, a ne nezávisle na ní; nechce nás spasit bez nás, tak jako nás stvořil bez nás. Nicméně to, co nás zachraňuje, není naše osobní vůle být spaseni Bohem, ale Boží vůle spasit nás; jinak řečeno, jeho milost: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží!“ (Ef 2,8). Je to on, kdo nás „odívá pláštěm spásy“ (srov. Iz 61,10), stejně jako obléká do nového roucha marnotratného syna, navléká mu na ruku prsten a obouvá mu opánky. Naší vlastní zásluhou bychom zůstali nazí a bosí. My můžeme jenom naplnit džbány vodou; pouze Ježíš Kristus však může svým Duchem proměnit vodu ve víno, tedy proměnit úsilí následování ve společenství života s ním.

Takové společenství života s Kristem nachází svůj vrchol ve svátosti eucharistie. To je výsostná svátost našeho proměnění v Krista. Na první pohled se zdá, že jsme to my, kdo v eucharistii uchvacují Krista a přizpůsobují ho sobě, ale ve skutečnosti je to on, kdo přizpůsobuje nás sobě: „Jako... já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6,57). Je to vždy ten silnější životní princip, který k sobě připodobňuje slabší principy: rostliny vstřebávají minerály, zvířata vstřebávají rostliny, duchovní skutečnosti (na jiné rovině) vstřebávají tělesnost, božství vstřebává lidství. „Účinkem eucharistie je to, že se stáváme tím, co jíme“ (sv. Lev Veliký); „Nejsi to ty, kdo si mě přizpůsobí sobě – říká Pán – ale já přizpůsobím tebe sobě“ (sv. Augustin).

Po přijetí eucharistie následuje modlitba: dnešní evangelium začíná slovy: „Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil...“ Ježíš nevystoupil na horu, aby mohl být proměněn, ale aby se modlil; to byl jeho původní úmysl; Proměnění bylo v jistém smyslu výsledkem jeho modlitby, jak to chtěl Otec. Zatímco se Ježíš modlil „výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel“, byl zaplavený štěstím. To je důležité poselství pro nás: není možné postupovat kupředu v našem připodobnění Kristu bez modlitby, a bez toho typu modlitby, který nám dnes Ježíš představil: modlitba uskutečněná v pokoji, tichosti a pokud je to možné v ústraní. Jsou lidé, kteří si stěžují na to, že být křesťany je příliš náročné a není možné to zvládat. Jistěže to není možné zvládnout bez modlitby! Ne jenom tak pro nic za nic naléhal Ježíš tolik na učedníky: modlete se, modlete se, modlete se bez přestání. Nestačí jenom občasná modlitba během cesty nebo práce; je zapotřebí alespoň jedenkrát denně vstoupit do obšírnější modlitby, která by umožnila našemu srdci skutečně komunikovat s Bohem. Bez tohoto pravidelného zásobování pak „jiné“ modlitby rychle pohasnou. Kromě duchovního postu a Božího slova (srov. homilii minulé neděle) je modlitba třetím zásadním „cvičením“ pro plodné prožití postní doby.

Během dnešního čtení řekl Otec také nám: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Poslouchali jsme ho, a tak nyní těm, kdo mu naslouchali v jeho slově, dává Ježíš také svoje tělo a krev; za okamžik zakusíme cílovou situaci, kdy se i naše tělo promění v Ježíšovo oslavené tělo.


Převzato z knihy:
 Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.