O míru a pokoji (Slavnost Matky Boží, Panny Marie B)

29.12.2017

O míru a pokoji (Slavnost Matky Boží, Panny Marie B)
Numeri 6,22–27
Gal 4,4–7
Lukáš 2,16–21

Už nějakou dobu se právě v tento den slaví Mezinárodní den míru – den, který je určen k tomu, aby se mezi lidmi utvářelo povědomí míru a rozvíjela se mentalita a psychologie míru.

Jedno z témat, které se kdysi v minulosti nabízelo k zamyšlení křesťanům v tento den, se nazývalo: Mír záleží také na tobě. Tento program je svou povahou zaměřen na všechny lidi dobré vůle. Má však i svůj univerzální sociální a politický význam, jenž se nezávisle na náboženském vyznání dotýká všech. Právě na této rovině mír závisí i na mně, nakolik mohu přispět k rozvoji míru a pokoje v tom nejužším okruhu svých blízkých, kterým je rodina; nakolik mohu svou aktivitou a sociálním úsilím posílit samotný základ míru, kterým je spravedlnost (Iz 32,7: „Opus iustitiae pax“); nakolik mohu ve společnosti, v níž žiju, přispět – i kdyby to nebylo nic jiného než volební hlas – k převaze idejí míru, pochopení mezi národy, nad ideologiemi založenými na nenávisti, násilí nebo přehnaném nacionalismu.

Každý člověk může být i v malých věcech „dítětem pokoje“ (srov. Lk 10,6) a přinést tak svůj příspěvek k celosvětovému míru, protože bez lidí míru a pokoje nikdy nemůže vzniknout a existovat mír celosvětový. Miliardy nepokojných lidí nemohou vytvořit pokojné a mírumilovné lidstvo, podobně jako miliardy špinavých vodních kapek nikdy nevytvoří průzračně čisté moře.

Poněvadž se ale snažíme nad otázkou míru při dnešním eucharistickém shromáždění rozjímat jako křesťané, a navíc několik málo dnů po oslavě Vánoc, domnívám se, že je naprosto neodmyslitelné prohloubit přímý náboženský aspekt tohoto programu, s vědomím, že výzva „záleží to i na tobě“ je namířena také k těm, kdo se prohlašují za Ježíšovy učedníky.

V jakém smyslu a jakým způsobem může křesťan přispět k míru, a to zvláště s ohledem na své křesťanství? Odpověď bude znít naprosto jasně: vtělovat do světa ideál míru a pokoje, který přišel Ježíš Kristus přinést lidem a který se jako výzva rozezněl nad betlémskou jeskyní – „A na zemi pokoj lidem“ (Lk 2,14).

V dobách Ježíšových toužili lidé po míru a pokoji se stejnou dychtivostí jako lidé dneška. Na tuto touhu chtěl odpovědět císař Augustus, když provolal nad celým světem pax Romana. Čím však byl tento „římský mír“? – Byly to právní podmínky uložené po vítězných válkách všem porobeným národům („parta victoriis pax“), tedy mír, který se rodí z vojenského vítězství, jak o tom čteme ve slavném Augustově „Ankarském monumentu“ (chrámu zasvěceném císaři Augustovi) a skrze který byl pak následně možný rozvoj hospodářství a společnosti. Šlo o klid zbraní po dvousetletém období neustálých válek budících hrůzu a děs, šlo o uzavření chrámu boha války Marta.

Právě když z Říma ohlašoval Augustus světu tento mír, v Palestině dostávalo slovo mír naprosto odlišný význam: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“ (Lk 2,14); „blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9); „když vstoupíte do domu, pozdravte ho přáním pokoje“ (Mt 10,12), tedy jak vyplývá z toho, co bude následovat – přejte jim pokoj.

Člověk, který tento pokoj a mír ohlašoval, byl odsouzen k smrti právě jako narušitel veřejného pokoje, jako rebel a nepoddajný živel: „Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše,“ řekli o něm při předání Pilátovi (Lk 23,1n). Jeho pojetí míru a pokoje evidentně nekorespondovalo s vizí císaře, jenž chtěl klid, stabilní řád a podřízenost. Tady se však jednalo o revoluční mír, který tíhl ke změně člověka a světa, a přivedení starého světa ke konci. Proto také Ježíš řekl: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mt 10,34). Nepřišel jsem, abych tedy přinesl mír, jenž se bude líbit mocným nebo těm, kdo mají zalíbení v poklidném způsobu života; těm se naopak stane mé slovo mečem, který rozděluje a nutně vybízí k rozhodnému jednání.

Jak tedy správně na tento nový Ježíšův pokoj nahlížet? Svatý Pavel se snažil po Ježíšově smrti prohloubit tuto otázku a dospěl k tomuto závěru – pokojem je samotná Ježíšova osoba. „Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem“ (Řím 5,1); „on je náš pokoj“ (Ef 2,14). Evangelijní pokoj, který jsme dostali v Ježíši Kristu, je vnímán jako usmíření s Bohem, jako pokoj, který obnovuje a sjednocuje člověka a navrací mu onu vnitřní jistotu, skrze kterou může zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Pronásledování nebo hlad? Nic nás nebude moci odloučit od Boží lásky“ (Řím 8,31.35.39). Je to jistota srdce, jež vítězí nad každou skutečností, překonává každý strach a každou špatnost a kterou nemůže udolat ani ta nejhrůznější válka. Můžeme připomenout třeba Maxmiliána Kolbeho nebo Editu Steinovou, kteří si udrželi pokoj v srdci i v koncentračním táboře v Osvětimi, kde byli zavražděni nenávistí.

Takový člověk se automaticky stává nositelem pokoje; je „tvůrcem pokoje“. Tento pokoj nezůstává uzavřený jenom v srdci jednotlivých křesťanů, ale rodí se z něj komunita pokoje, kterou je církev: „Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila,… tedy nepřátelství…, usmířil obě strany s Bohem v jednom těle (roz. v církvi) (Ef 2,14.16). Každý apartheid je tak z podstaty věci naprosto vyloučen.

Dobře vím, že v srdci toho, kdo těmto slovům naslouchá, se rodí pochybnost: Je-li tomu tak, proč ještě dva tisíce let po Ježíšově smrti nacházíme tolik nenávisti také mezi křesťany, tolik apartheidu mezi jednotlivými národy? Proč není církev oním znamením pokoje mezi národy, jímž se zavázala být? – Jenom hezky všichni skloňme pokorně hlavu a bijme se v prsa. Je to z toho důvodu, že my, křesťané, jsme zradili evangelium, poněvadž jsme v sobě z hloubi neusilovali o obrácení, obnovu a pozvednutí nového člověka, který jediný může být nositelem pokoje, protože je nositelem Krista. Stále se ještě v hádkách mezi sebou nemůžeme shodnout na způsobu uskutečňování míru; návrhů je nekonečně mnoho, ale jsou plané, neboť jsme ztratili z očí způsob hlásání pokoje, jejž nám zanechal jako dědictví Ježíš, a spíše jsme si osvojili cestu císaře Augusta. Tato císařská cesta spočívá v tom, že vnucuje a ukládá pokoj podle našich představ druhým; Ježíš si naopak nechává pokoj uložit od Boha, chce, abychom začali u sebe a nechali pokoj vládnout ve svém srdci, odstranili hlavně v sobě kořen, z něhož vyrůstá každý lidský nepokoj a války – egoismus. Jenom nový člověk žijící podle Ducha, a ne podle tělesných žádostivostí může být dítětem pokoje a tvůrcem míru mezi lidmi. Jeden článek 2. vatikánského koncilu říká, že lidé, protože jsou hříšní, jsou a vždycky budou pod neustálou hrozbou války, a to až do Kristova příchodu. Poněvadž ale vstávají společně s Kristem a jsou sjednoceni v lásce, pak překonávají hřích a v něm také násilí, dokud se nenaplní Boží slovo: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit“(Iz 2,4; GS 78).

V prvním čtení jsme slyšeli přání, s nímž se Bůh obrátil na Mojžíše. Přikázal mu, aby takto žehnal Izraelitům: „Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý“; za malý okamžik se v Eucharistii setkáme se vzkříšeným Kristem osobně a on se k nám opětovně obrátí s vřelými slovy: „Svůj pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“, ne ten, který dává svět, ale který mohu darovat jen já.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

 

 

 

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.