Otec nesmírně štědrý v lásce (4. neděle postní C)

29.2.2016

Otec nesmírně štědrý v lásce (4. neděle postní C)


1. čtení Jozue 5,9a.10-12
2. čtení 2. list Korinťanům 5,17-21
Evangelium Lukáš 15,1-3.11-32

 

V dnešním evangelním čtení Ježíš zvěstuje milostivé Boží milosrdenství, které předchází naší vlastní prosbě za odpuštění a které je silou schopnou přivádět nás k obrácení. A činí to pomocí jednoho z nejznámějších podobenství, jež církevní otcové definovali jako „evangelium v evangeliu“, takzvané podobenství o marnotratném synu, vhodnější by však bylo hovořit jako o podobenství o otci, který je nesmírně štědrý v lásce.

Evangelní úryvek obsahující zmíněné podobenství začíná následujícími slovy: „Přicházeli k němu samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ‘Přijímá hříšníky a jí s nimi!’ Pověděl jim tedy toto podobenství“ (Lk 15,1–3). Ježíš tedy vysvětluje upřednostňování společnosti veřejných hříšníků, což vedlo takzvané zbožné lidi k tomu, že ho obviňovali jako přítele celníků a hříšníků (srov. Lk 7,34). Tihle lidé byli natolik zaslepení, že nedokázali uznat svou vlastní hříšnost, a proto nechápali, že Ježíš jakožto Syn člověka „přišel hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Kdo by si přál více proměnu než veřejný hříšník, který je považován za zatracence? Takový člověk je viditelným znamením stavu každého z nás. Bůh čeká jen na to, že sami sebe uznáme za hříšníky a že on chce přikrýt svým neskonalým milosrdenstvím všechny naše pády. Právě tohle také Ježíš vyjadřuje na závěr dvou krátkých podobenství, jež předcházejí tomu, oč se dnes jedná na prvním místě: „Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují“ (Lk 15,7).

„Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‘Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.’ On tedy rozdělil majetek mezi ně“ (Lk 15,11–12). Když syn po otci žádá část svého dědictví, je to, jako by ho vlastně předčasně prohlásil za mrtvého. Otec však souhlasí a dopustí, aby syn pošlapal jeho lásku. A tak onen syn „odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil“ (Lk 15,13). Nový způsob života, který tento člověk vede, se jeví jako smrtonosný. Rozmařilec se dostal do nouze a byl nucen pást vepře, což byli pro Hebreje velmi nečistí živočichové. „Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával“ (Lk 15,16). Mohl by si přece vzít to krmení sám, protože mu v tom nikdo nebránil, jenže to, co mu opravdu chybělo, byl někdo, kdo by s ním sdílel denní chléb, kdo by mu ho dával s láskou… Za těchto okolností šel mladík do sebe; nebylo to ještě obrácení v pravém slova smyslu, ale jen jasné vědomí zoufalé situace, v níž se právě nacházel. Mladík si pomyslel: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“ (Lk 15,18–19). V jeho motivaci není patrná žádná lítost, jedná se pouze o vypočítavou kalkulaci. Mladík stále uvažuje na základě spravedlnosti, která odplácí. Ve skutečnosti nemá ani ponětí o srdci svého otce…

A v tomto okamžiku dospívá podobenství ke své pointě: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Lk 15,20). Následně otec nařizuje svým služebníkům, aby mladíka oblékli do nejkrásnějších šatů, dali mu na prst prsten, obuli ho a zabili tučné tele, protože musí započít velkolepá slavnost, vždyť: „Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ (Lk 15,24). Zasažen takovým proudem milosrdenství nezdárný syn dokáže říci jen několik slov, jež si předem nachystal. Právě v tomhle okamžiku začíná chápat, že otec na něho nejen stále čekal, ale dokonce ho stále miloval, ačkoli on sám se vůči němu choval nedobře, když byl ještě daleko. To je znepokojivé odhalení: Bůh nemiluje hřích lidí, ale miluje nás stále i v našem hříchu, miluje nás, i když my sami se vůči němu stavíme jako jeho nepřátelé (srov. Řím 5,6–10).

Podobenství by se mohlo uzavřít už na tomto místě, jenže Ježíš nám chce ukázat ještě reakci staršího bratra, který se projevuje jako neschopný pochopit otcovu lásku. On přece zůstal v otcově domě a dřel jako nádeník, nežil tedy jako syn (srov. Jan 8,35). Jen ze strachu nikdy nepřestoupil žádný z otcových příkazů. Nyní se hněvá, není s to pochopit, že otec pořádá slavnost kvůli nezdárnému bratrovi. V právě popsaném rozpoložení vychází ven a odhaluje obraz pána, který vládne v jeho srdci, a zároveň vyjevuje své hluboké pohrdání mladším sourozencem („tenhle tvůj syn“). I jemu ale otec vychází v ústrety s prosbou, aby se nechal obměkčit a vešel do domu: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen“ (Lk 15,32).

Postoje obou bratří představují výzvu k tomu, abychom se hluboce zamysleli nad svou vlastní odpovědí na Otcovo milosrdenství, jež se definitivním způsobem zjevilo v Ježíši Kristu. Ono milosrdenství je také jedinou silou, která je schopna nás přivést k obrácení. Vždyť obrácením je přesně toto: pevně věřit, že Bůh nás miluje (srov. 1 Jan 4,16), a celým srdcem přijmout jeho neskonalé milosrdenství k ostatním lidem, kteří všichni jsou našimi bratry.

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.