„Pán skutečně vstal!“ (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně B)

30.3.2015

„Pán skutečně vstal!“ (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně B)

1. čtení: Skutky 10,34a.37–43
2. čtení: Kolosanům 3,1–4
Evangelium: Lukáš 24,13–35

 

Když učedníci, kteří se v nedělní podvečer vraceli z Emauz do Jeruzaléma, aby zvěstovali, že viděli Pána, vstoupili do sálu, kde byli shromážděni další učedníci, nestihli ještě ani otevřít ústa, a byli přijati množstvím hlasů volajících: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34). Všechna dnešní čtení hovoří o tom, že Kristus „vstal z mrtvých“, ale pouze Lukášův úryvek obsahuje navíc příslovce „skutečně“. Jde o nepatrné slůvko (řecky ontos), přitom však nese tak důležitý obsah. Chce vyjádřit, že něco je tak ve skutečnosti (nejen jako způsob řeči), podle svého bytí (nejen podle zdání).

První křesťanská obec nám tak vštěpuje do paměti v souvislosti se vzkříšením, že nestačí jen jakákoli víra, například v duchovní a symbolický význam vzkříšení, ale je zapotřebí také víry ve „skutečnost“ vzkříšení, víry ve své „historické“ pravdě. Ono příslovce bude tak pro nás v letošní velikonoční homilii tím stěžejním bodem.

V jakém smyslu je možné pojímat vzkříšení jako historickou událost? – V tom nejvlastnějším smyslu: stojí na hranici dějin, podobně jako linie dělící moře od pevniny; je současně v čase i mimo něj. Ve vzkříšení se dějiny otevírají tomu, co stojí „nad“ dějinami a přesahuje je, jde tedy o eschatologii; v jistém smyslu je onen zlom mezi dějinami a jejich překonáním podobný stvoření, které je jejich počátkem. To pochopitelně způsobuje, že je vzkříšení pokládáno za událost samu o sobě nedosvědčitelnou a neuchopitelnou našimi rozumovými kategoriemi, jež se všechny pojí se zkušeností; nikdo nebyl přítomen okamžiku, kdy Ježíš vstává z mrtvých, nikdo nemůže říct, že viděl Krista při vzkříšení, ale pouze to, že ho viděl „vzkříšeného“.Vzkříšení se nedá poznat jinak než a posteriori („ze zkušenosti“), čili až následně. Naprosto stejně je tomu u vtělení: je to právě fyzická přítomnost Slova v Marii, která dokládá skutečnost jeho vtělení; podobně je tomu s duchovní přítomností Krista ve společenství, jež se projevuje a zviditelňuje při zjeveních dokládajících skutečnost jeho vzkříšení. Tacitus připomínající smrt nějakého Krista za dob vlády Pontia Piláta, o vzkříšení naprosto mlčí (Tacitus, Annalies XV,44,2n). Tato událost měla důležitost a smysl jen pro ty, kdo zažívali její význam a důsledky uprostřed společenství.

V jakém smyslu hovoříme o historickém pohledu na Kristovo vzkříšení? To, co se nabízí historikům ke zvažování a umožňuje vůbec hovořit o vzkříšení, jsou dvě skutečnosti: nenadálá a nevysvětlitelná víra učedníků (víra tak hluboká a houževnatá, že obstála i ve zkouškách mučednictví) a vysvětlení této víry, která se nám uchovala. Zastavme se opět u těchto svědectví, abychom si utvořili jasný obrázek, jak dalece se lze přiblížit události vzkříšení.

Kolem roku 56 po Kristu píše apoštol Pavel: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však již zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče“ (1 Kor 15,3–8).

Jádrem tohoto svědectví je vyznání „věřím“, které předcházelo svatému Pavlovi, a jak on sám doslovně píše, víru přijal od jiných, což je možné zařadit do doby okolo roku 35 po Kristu, tedy pět až šest let po Ježíšově smrti. Jedná se tudíž o velmi staré svědectví.

O čem konkrétně svědčí jeho slova? – Potvrzují dvě fakta. První: „byl vzkříšen“ ve smyslu „vzbudil se“, „opět vstal“ nebo, v trpném rodě, „byl opět probuzen“, „byl znovu vzkříšen“, kdy je za hlavního aktéra považován Bůh. Tato slova jsou na první pohled nepříliš vhodná, neboť Kristus nevstal „opět“, jako by opakovaně ke starému životu; nevrací se k předchozímu životu jako Lazar, aby někdy v budoucnu zase zemřel, ale vstává z mrtvých „dopředu“, do nového světa, k novému životu podle Ducha (srov. Řím 1,4). Jedná se o něco, s čím nemáme jako lidé žádnou zkušenost ani možnost analogického srovnání, proto se setkáváme s nevlastními a pouze obraznými výrazy, jež nejsou vždy úplně nejvhodnější pro taková vyjádření.

Druhý fakt: „zjevil se“, ve smyslu „ukázal se“, byl od Boha učiněn viditelným. Jedná se o velmi silnou a naprosto konkrétní zkušenost, kvůli které „nemohou nemluvit“ (srov. Sk 4,20). Kdo takovou zkušenost prožil, vyjadřuje se s jistotou o tom, že se osobně setkal s Ježíšem z Nazareta, a ne s nějakým jeho fantasmatem apod. Pavel píše, že jich „ještě většina žije“, čímž k nim vlastně nepřímo odkazuje čtenáře, aby se mohli ujistit, že mluví pravdu. Zkušenost jiných potom Pavel potvrzuje vlastní prožitou zkušeností: „Po všech jako poslední jsem ho uviděl i já“ (1 Kor 15,8). Když někdo jako svatý Pavel potvrzuje s takovou prostotou a jistotou tuto věc, pak se nabízejí dvě možnosti: buď viděl skutečně vzkříšeného živého Krista, nebo je lhář.

Evangelijní vyprávění odráží o něco pozdější fázi svědectví církve. Podstata sdělení však zůstává nezměněná: „Pán vstal a zjevil se živý!“ K tomu se přidává další prvek – prázdný hrob. Odsud vyvozuje Jan téměř fyzický důkaz Ježíšova vzkříšení (srov. Jan 20,3nn). Nicméně i pro evangelia zůstávají rozhodující skutečností zjevení.

Pokusme se nyní souhrnně popsat, co nám sdělují prameny. Po své smrti se Ježíš tělesně dává poznat při zjevení řadě svědkům jako ten, kdo s nimi žil a mezi nimi působil před svou smrtí. Jedná se o konkrétní zkušenost, tělesně vnímanou: viděli Vzkříšeného na vlastní oči, naslouchali mu svýma ušima, a snad se ho dokonce i dotýkali (srov. Mt 28,9; Jan 20,27). Při zjevení se Ježíš projevoval jako ten, kdo je tělesně přítomný v prostoru a čase, pohyboval se po tomto světě. Šlo o osobní setkání, podobná těm, jež se odehrávala za jeho života; svědkové měli jistotu, že se jednalo o stejnou osobu jako předtím. Nový zákon, který také zná a popisuje zkušenosti různých vidění, líčí zjevení Vzkříšeného jako něco naprosto rozdílného.

Zjevení každopádně dosvědčují také novou rovinu života Vzkříšeného, jeho nový způsob existence „podle Ducha“, nový a odlišný od předešlého způsobu života „podle těla“. Například ho nemohou rozpoznat všichni, kdo ho vidí, ale pouze ti, jimž se on sám chce dát poznat. Jeho tělesnost se liší od té předchozí; je zproštěn fyzikálních zákonů: vstupuje do místnosti přes zavřené dveře, zjeví se a zmizí… Kam se Ježíš ztratil, když zmizel jejich očím, a odkud se opět zjevoval? – Jedná se pochopitelně o tajemství, podobné tomu jako když s učedníky po svém vzkříšení též jedl. Chybí nám jakákoli jiná zkušenost budoucího života – Božího světa, do kterého vstoupil – abychom o tom mohli zasvěceně mluvit. Mohli bychom to přirovnat k situaci, kdy někdo běží po vlastních nohách až k mořskému břehu, ale tam se pak musí zastavit a spokojit se pouze s pohledem do dálky, protože dál běžet po vodě stejně jako po souši kvůli fyzikálním zákonům nemůže. Do světa vzkříšení se vstupuje jen skrze víru.

Kdosi řekl, že se všechny námitky proti křesťanství lámou o odvalený kámen hrobu jako vlny o útesy. To je sice pravda, avšak věřící se nemohou zbavit odpovědnosti jasně se podívat do tváře těmto námitkám a dát na ně odpovědi, a to i s vědomím, že jejich odpovědi nepřinesou plody, dokud se sám Vzkříšený nestane světlem v mysli těch, kdo naslouchají.

Námitky se objevují především ve vztahu ke Kristovým zjevením. Běžně jsou vysvětlována jako psychogenní vize, tedy počitky Krista tak silné, že se zdají být viděnou skutečností. Pokud by však toto byla pravda, pak nejde o nic menší zázrak, než jakým jsou sama zjevení. Takové tvrzení totiž předpokládá, že různé osoby, na různých místech a v různých situacích měly všechny ten stejný „dojem“ (nebo halucinaci).

Učedníci se nemohli mýlit; byli to lidé nesmírně věcní, rybáři, bez zjevného zaujetí viděními; prvním zjevením ostatně ani nechtěli věřit, a Ježíš musel dokonce překonávat jejich nechuť až odpor uvěřit (Lk 24,25: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit…“; Mk 16,14: „Káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce“). Nemohli ani podvést ostatní, protože tomu by odporovaly všechny jejich zájmy; oni sami by se nejprve cítili být podvedení Ježíšem, kdyby nevstal. Z jakého důvodu by potom chtěli podstoupit pronásledování, a dokonce smrt pro něho? Vidění se obvykle dostavují u toho, kdo na ně čeká a vnitřně po nich touží, ne u těch, kdo na něco podobného vůbec nemyslí. Apoštolové však po pátečních událostech neočekávali již vůbec nic; pokládali Ježíšův případ v podstatě za uzavřený a přemýšleli, že se vydají na zpáteční bcestu do svých vesnic a obnoví činnosti svých předchozích povolání. Co v nich způsobilo nenadálý a radikální zvrat duševního stavu, že uvěřili, začali hlásat a svědčit, zakládat církevní obce, nešlo-li právě o zjevení vzkříšeného Krista?

Od časů, kdy se na scéně výkladu Písma objevila idea demytizace (podporovaná R. Bultmannem), se námitky obvykle dotýkaly samotné skutečnosti vzkříšení: říká se, že reflektuje způsob myšlení a představování si světa v předvědeckém období, kdy je vesmír nahlížený jako by tvořený různými rovinami seskládanými nad sebou (Bůh, člověk a podsvětí) s možností přecházet z jedné úrovně do druhé. Tuto koncepci světa jsme běžně zvyklí označovat jako „mytickou“, ta by však v dnešní době již nebyla udržitelná. Na snahu po demytizaci Kristova vzkříšení musíme reagovat odpovědí, že tímto způsobem se na skutečnost vzkříšení aplikovat nedá. Vzkříšení z mrtvých bylo totiž v protikladu s antickým pojetím světa, stejně jako kontrastuje i s dnešním pojetím, jak to například dokládá Pavlova výpověď při promluvě v Aténách (srov. Sk 17,32); jestliže apoštolové tak urputně bránili vzkříšení, pak ne z toho důvodu, že by bylo konformní s představami jejich doby, ale poněvadž se shodovalo s pravdou, tedy s tím, co viděli, slyšeli a čeho se dotýkali.

Mnozí z těch, kdo popírají historický charakter vzkříšení, přesto připouštějí, že Bůh zasáhl právě v případě Ježíše z Nazareta, čímž pozvedl jeho případ v očích světa. Je-li to tedy pravda, pak je jasné, že Bůh nějakým podivuhodným způsobem jednal v Ježíši Nazaretském. A jestli jednal podivuhodně, jaký rozdíl je přijmout, že se šlo o skutečné vzkříšení a skutečné zjevení namísto tvrzení, že šlo o pouhou vnitřní záležitost nebo zrakový klam? Existuje něco, co by bylo pro Boha příliš náročné „sousto“, nebo má snad Bůh zalíbení v iluzionismu?

Je toho ovšem daleko více. Pokud popřeme „historický“ charakter skutečné události vzkříšení, tak se zrod církve a víry stává ještě nevysvětlitelnější záhadou než samotné vzkříšení. „Myšlenka, že by mohutná stavba dějin křesťanství byla jako obrovská pyramida, která drží svou rovnováhu na základě nějaké bezvýznamné skutečnosti, je určitě méně důvěryhodná než tvrzení, že vzkříšení skutečně mělo své místo v dějinách, a to srovnatelné s tím, které mu přiznává Nový zákon“ (C. H. Dodd).

Jaký je tedy cílový bod historického průzkumu souvisejícího s Kristovým vzkříšením? – Můžeme ho zachytit, jak doporučuje Kierkegaard (srov. Deník II, č. 2673), ve slovech emauzských učedníků: někteří učedníci šli v neděli ráno k Ježíšovu hrobu a zjistili, že se věci mají přesně tak, jim to pověděly ženy, jež byly u hrobu před nimi; jeho však neviděli (srov. Lk 24,22–24). Také dějiny se ubírají k Ježíšovu hrobu a musí konstatovat, že se věci mají tak, jak o tom vypověděli svědkové. Jeho – Vzkříšeného – však nevidí. Nestačí pouze historické konstatování, je třeba „vidět“ Vzkříšeného, a tento pohled nemohou nabídnout dějiny, ale jenom víra. Naprosto stejně tomu bylo i u tehdejších svědků, i pro ně byl nutný určitý „skok“: od zjevení, a možná i do prázdného hrobu – což byly historické skutečnosti – dospěli k tvrzení: „Bůh ho vzkřísil!“ (Sk 2,24), což je naprosto zřejmé vyjádření víry. Nakolik se jedná o vyjádření víry, je toto tvrzení spíše darem než něčím, co se dá pro sebe vydobýt. V evangeliích skutečně nespatří Vzkříšeného všichni, ale jen ti, kterým se on sám dá poznat. Emauzští učedníci s ním kráčeli na cestě, aniž by ho hned poznali, až se jim, ve chvíli, kdy sám chtěl, „otevřely oči a poznali ho“ (Lk 24,31).

Můžeme se jenom modlit, aby se i naše oči o těchto Velikonocích otevřely a mohly novým způsobem nahlédnout světlo vzkříšení, aby rozpoznaly Pána při lámání chleba, a my pak mohli svědčit také našim bratrům a sestrám, že „Pán skutečně vstal“.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.