Petrova služba v církvi (3. neděle velikonoční C)

4.4.2016

Petrova služba v církvi (3. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 5,27b–32.40b–41
2. čtení Zj 5,11–14
Evangelium Jan 21,1–19

 

O nedělích po slavnosti Vzkříšení postupně čteme úryvky ze Skutků apoštolů a z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Ta první kniha nám popisuje první kroky církve v dějinách, druhá zase církev, která již žije mimo veškerý čas a spočívá ve stavu věčného klanění před Beránkem (první čtení je geograficky zasazeno do prostředí města Jeruzaléma, druhé čtení do prostředí nebeského Jeruzaléma!) Toto nahlížení je nesmírně důležité a podnětné, poněvadž nám umožňuje rozjímat současně o cestě i cíli, o současné církvi i o církvi nebeské. Jako by nás liturgie každé neděle nechávala vystoupit na horu Nebo jako Mojžíše, abychom mohli „zdálky“ pohlédnout na zaslíbenou zemi (srov. Dt 32,48n.).

 Zatím patříme k putující církvi a musíme se zabývat především věcmi, které se dotýkají této „naší“ církve. Dnešní evangelium nám říká jednu velmi důležitou věc o této pozemské církvi: říká nám, že tato církev má svého vůdce a pastýře, kterého Bůh ustanovil; hovoří v podstatě o Petrově službě v církvi. Bylo obtížné rozebrat všechny otázky, které tento evangelijní úryvek vzbuzuje. Pokusme se tedy zodpovědět alespoň některé. Především musíme říci, že se tato služba nemůže dotýkat pouze „osoby“ Petra. Jestliže má i nadále pokračovat funkce pastýře stáda, pak musí pokračovat také tato služba, a musíme tedy hovořit nejen o Petrovi, ale i o jeho následovnících, kterými jsou pro nás katolíky papežové, tedy římští biskupové.

Co se v úryvku říká o Petrově službě? Podstatný je obsah oněch tří Ježíšových otázek a výzev: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde? Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Pas mé beránky.“ Tento úryvek je paralelou ke slavnému Matoušovu textu (Mt 16,17–19), který hovoří o Petrově primátu; ale zatímco v onom případě u Césareje Filipovy byl tento primát spojený s vyznáním víry (Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!), zde u Jana je Petrův primát spojený s vyznáním lásky (Ty víš, že tě miluji).

Petrova služba není žádným povinným úkolem nebo službou jako každá jiná: jde o reprezentaci. Petr má zastupovat a zpřítomňovat uprostřed církve a pro církev přítomnost Vzkříšeného, toho, který položil vlastní život za ovce, který „byl mrtev, ale nyní žije“. Petr je tudíž skutečným „náměstkem Kristovy lásky“ (vicarius amoris Christi), ten, kdo zviditelňuje lásku, s níž Ježíš miloval svou Nevěstu. Proto se také neptá: „Petře, miluješ tyto lidi okolo?“, ale: „Miluješ mě?“ Ovce nejsou svěřeny lásce, kterou k nim Petr může mít (ale nemusí!), ale Kristově lásce, která prochází a vyjadřuje se skrze Petra.

Mluvili jsme o zastoupení (reprezentaci), musíme však podotknout, že se jedná o zvláštní druh zastoupení, jelikož zastupovaná osoba, Kristus, není nepřítomná; je vzkříšený, je živý a on sám je skrze svého Ducha vnitřním vůdcem církve, který s námi zůstává „až do konce světa“. Nejedná se o žádné „odcizení“ se ovcím stáda: ovce zůstávají stále Ježíšovy (Pas „mé“ ovce!). On sám je centrem jednoty a soustředným ohniskem všech vykoupených. Petr nezastupuje a nezpřítomňuje mrtvého, ale živého, ne někoho nepřítomného, ale zde přítomného!

Tedy, spíše než nějaký zástupce nebo náměstek je Petr znamením Krista; jeho funkce má zviditelňovat ono vnitřní vedení Ducha a vyjadřovat jednotu všech charismat a služeb při budování jediného Kristova těla (srov. 1 Kor 12,4n; Ef 4,11n). Nesmí nás nijak udivovat, že znamení zvolené pro tak důležitou a velkou věc je tak malé: je jím člověk se všemi lidskými omezeními, a to i kdyby byl přímo světec (ale to i voda křtu a eucharistický chléb jsou v tomto smyslu tak nepřiměřenými znameními!). Jedná se o Boží styl, jak dosáhnout mimořádných výsledků těmi nejprostšími prostředky, aby bylo zřejmé, že ona moc pochází od něho (2 Kor 3,5), a aby se „žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet“ (1 Kor 1,29). Existuje značný rozdíl mezi tím, jak na papeže nahlížejí katoličtí věřící a takzvaná „nevěřící světská veřejnosti“: posledně zmiňovaní riskují, aniž by si toho všimli, že z papeže vytvoří určitý mýtus a upadnou do fanatismu či jeho zbožšťování, které vyčítají věřícím, poněvadž ho posuzují podobně jako ostatní mocné tohoto světa, zatímco pro věřící je jasné, že stejně jako veškerá velikost papeže pocházejí od Ježíše, tak i každá jeho pocta směřuje k Ježíšovi (pokud tomu tak není, pravděpodobně velmi nerozvážně přijali za vlastní světský pohled).

Autorita Petra a jeho následovníků, která přeci jenom byla a je velká (Tobě dám klíče od nebeského království…), je autoritou, která pramení z lásky (Miluješ mě?), a Ježíš sám už předem skrze jediné slovo označil a ukázal, jak se má taková autorita uskutečňovat: službou! Já, Mistr a Pán, Pastýř, jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží (Lk 22,27). Vskutku, papež je „služebníkem služebníků Božích“ a nejen služebníků Božích, pokud bychom tímto termínem označovali pokřtěné věřící; vždyť Ježíš má také jiné ovce, které zatím „nejsou z tohoto ovčince“ (srov. Jan 10,16): papež je rovněž služebníkem nevěřících, v tom smyslu, že musí rozhazovat sítě i mezi nimi, musí je hledat a nabízet jim obraz Krista, který je miluje a přišel i za nimi. Kristus patří všem, a proto i papež patří všem; nikdo si z něj nemůže vytvořit svůj vlastní nástroj.

To nás přivádí k objevení dalších skutečností evangelijního textu: jakým způsobem se má konkrétně vykonávat Petrova služba? Daná epizoda evangelia vyzvedá dvě slovesa: „lovit ryby“ (Hoďte sítě) a „pást“ (Pas mé beránky). Jedná se o dvě aktivity, které se jeví i z pohledu evangelia jako na sebe navazující: Petr musí pást ty, které ulovil, tedy musí sytit naukou a svátostmi ty, kdo se obrátili k evangeliu. K té druhé skutečnosti – pasení a zastávání úřadu pastýřů – nám liturgie umožní vrátit se při jiné příležitosti (srov. 4. neděle v liturgickém mezidobí), proto se dnes soustředíme na první Petrovu službu, kterou je „být rybářem“.

Petr a jeho následovníci vrhají sítě, když hlásají slovo pravdy, kterým je evangelium o spáse. Z tohoto hlediska nám první čtení umožňuje nahlížet Petrovu službu přímo v akci: hlásá s mimořádnou odvahou velikonoční zvěst (kérygma) o smrti a vzkříšení Krista, odkrývá a pojmenovává hřích světa (Vy jste ho pověsili na dřevo a zabili) a ve stejném okamžiku také volá lid k obrácení. Prvním a zásadním Petrovým úkolem je tedy vydávání svědectví o Ježíšovi v Duchu a moci: A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch Svatý. Později se v církvi rozvine další úkol spojený s předcházejícím: bdít nad autenticitou a přesností svědectví o Ježíšovi: učitelský úřad pravověrnosti! Tou nejdůležitější věcí, na kterou bychom neměli zapomínat, je a zůstává svědectví o tom, že Ježíš byl vzkříšen a je Pánem; tedy aktualizovat v dějinách svědectví, které zaznělo u Césareje Filipovy: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha! (Mt 16,16).

Tak jako se toto svědectví setkalo s odporem už tenkrát (Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit), tak se setkává i dnes; „svět“ je zneklidněný hlásáním Kristovy vlády, poněvadž relativizuje a přivádí ke kritickému postoji vůči všem různým formám vlád a zbožňování. Jakmile Petrův nástupce vysloví své „Non licet“ („Není povoleno“) ve jménu evangelijních principů (jako tomu bylo u umělých interrupcí a dalších problémů), tak je okamžitě, zvláště v tisku a dalších médiích, možné sledovat rychlý přechod od „Hosanna!“ k „Ukřižuj!“. Petrovo svědectví je stejně jako Ježíšovo svědectví tím, „kterému se bude odporovat“ (srov. Lk 2,34), a proto už svou přirozeností tíhne k mučednictví, jak to koneckonců naznačuje Ježíš Petrovi na konci dnešního evangelijního úryvku. Neustále si musíme připomínat Petrova slova: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“

Jedna důležitá věc, která vypovídá o Petrově službě z evangelia i prvního čtení, je tato: Petr není na rybolov a pastvu sám, spolu s ním jsou tu další apoštolové: Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ V prvním čtení zaznívá: Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli…Petr je hlavou apoštolského sboru; hovoří a jedná téměř vždycky jménem všech ostatních. Dnes se toto všechno ukazuje ve znovuobjevené biskupské kolegialitě: „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů“ (LG 22). Jsou spojeni ve výkonu služby trojího úřadu pastýře: vyučovat, posvěcovat a vést Kristovo stádo (srov. LG 24–27). A to nejen teoreticky, na rovině principů, ale i konkrétně skrze různé formy spolupráce a spoluodpovědnosti, které se utvářejí v církvi (biskupské konference, biskupské synody, atd.).

Ve vztahu k dnešnímu evangeliu není možné mluvit o Petrově službě, aniž bychom se dotkli také služby Jana. Přinejmenším třikrát se v evangeliu setkáváme s tajemným přiblížením těchto dvou apoštolů: při poslední večeři se Petr obrátil na učedníka, kterého Ježíš miloval, aby se dozvěděl, kdože ho má zradit (srov. Jan 13.23n). O velikonočním ránu ti dva běželi ke hrobu, učedník, kterého Ježíš miloval, byl rychlejší, ale dříve než vstoupil do hrobky, tak počkal na Petra (srov. Jan 20,2n). V dnešním úryvku evangelia ten samý učedník rozpozná jako první Pána, ale je to Petr, kdo za ním první jde. Jednomu Ježíš říká: „Následuj mě!“, o druhém: „Chci, aby zůstal, až přijdu.“

Toto tvrzení nemůže být náhodné; je zde tajemství. Svatý Augustin to pochopil a snažil se to objasnit Petr a Jan představují dvě tváře církve: církev, která se namáhá a bojuje (aktivní život) a církev, která rozjímá (kontemplativní život): „Církev rozeznává dva způsoby života: jeden, prožívaný v námaze, druhý zase v odpočinku; jeden na cestě, druhý ve vlasti; jeden při práci a aktivitě, druhý odměněný kontemplací… První symbolizuje postava apoštola Petra, druhý zase učedník Jan“ (sv. Augustin, Tract. in Jo. 124,5). Pokud využijeme toto rozlišení na konkrétní církev zde na zemi, pak je možné hovořit o církvi, která šíří Království a o církvi, která předjímá Království, tedy o poslání a proroctví v církvi.

Úmyslem – který se jistým způsobem určitě vztahuje už k evangelistovi Janovi – bylo osvítit vztah mezi hierarchií a svatostí v církvi, mezi církví úřední a církví lásky. Prvenství, jak říkal už Augustin, patří kontemplaci, tedy lásce a svatosti („Ti největší v nebeském království nejsou úřední služebníci, ale světci“, čteme v dokumentu „O kněžství ženy“). Svatost je však pro církev, tudíž v tomto životě je v jistém smyslu podřízena také úřadu, který předsedá jednotě církve. Proto čeká Jan na Petra předtím, než vstoupí do prázdného hrobu, jak mu to napovídalo srdce. A tak celá církev věří ve vzkříšení. Proto Ignác z Antiochie definuje Římskou církev jako tu, která „předsedá v lásce“ (List Římanům), tedy předsedá celé církvi, která nachází v lásce svůj základ a podstatu. Z toho důvodu se i ti největší mystici a charismatici považovali za „syny církve“, v hluboké úctě a poslušnosti spojené s Petrovým nástupcem.

A přesto nemůžeme trvat jenom na jednosměrné závislosti svatosti na úřadu; musíme zdůraznit také závislost úřadu na svatosti. Úřad je ve službě svatosti, stejně jako to, co plyne, je ve službě trvalému, a jako přítomná církev je ve službě nebeskému Jeruzalému. Tuto vzájemnou závislost a propojenost je třeba vyzvednout: Petr potřebuje Jana, který má položenou hlavu na Pánově srdci, aby poznal, po čem touží samotný Kristus. Jan je prorokem, který naslouchá, a potom podává zprávu o tom, „co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7). Bez tohoto vzájemného naslouchání by život církve utrpěl. V této oblasti by již více nemělo docházet k nepochopení: je důležité mezi sebou propojit charismata a služby, autoritu a svatost, protože církev na jedné straně zachycuje ono „nové“ Boží v dějinách, na druhé straně to však také umí integrovat do „starého“, pro stále větší krásu a bohatství Nevěsty. Svatý Augustin ve stejném textu napomínal: „Ať nikdo nerozděluje tyto dva apoštoly… Bylo to k dobru všech věřících, když Petr dostal moc svazovat a odpouštět hříchy; a stejně tak má přivést tytéž věřící ke klidnému přístavu vnitřního skrytého života, který Jan prožíval na Kristově hrudi“ (tamtéž,124,7). Petr a Jan jsou v Novém zákoně stále zobrazováni jako rozdílní učedníci, ale vždycky společně při sobě (srov. Lk 22,8; Sk3,1; 4,13; 8,14). Rozlišení se ani tak nedotýká osob (někdo může být kontemplativní a charismatický, i když je ustanovený do pozice úřední autority!), ale různých funkcí.

Nyní tedy víme, jak velký význam se skrýval v onom přiblížení, na které jsme už na začátku poukázali, mezi Skutky apoštolů a knihou Zjevení. Když se teď ubíráme k eucharistii, předjímáme již konec; stojíme před Beránkovým trůnem a stáváme se ozvěnou zpěvů, které zaznívají tam nahoře: „Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu!

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.