Plody obrácení (3. neděle adventní C)

7.12.2015

Plody obrácení (3. neděle adventní C)

Sofoniáš 3,14-18a
Filipanům 4,4-7
Lukáš 3,10-18

 
 
V naší meditací nad tajemstvím přicházejícího Pána se i dnes setkáváme se svědectvím Jana Křtitele, který svým kázáním připravuje cestu pro Ježíše Krista, když volá lidi k obrácení, tedy k radikální proměně chování (srov. Lk 3,8). S tímto poselstvím se obrací na všechny, kdo za ním vycházejí na poušť a ptají se ho: „Co máme dělat? Co máme dělat, abychom byli opravdovými věřícími?“ – Tuhle otázku si klademe i my dnes, stejně jako ji kdysi kladli Janovi zástupy, celníci, vojáci… Jasně si totiž uvědomujeme, že „nestačí nosit jméno křesťana, nýbrž je třeba být křesťanem doopravdy,“ jak to říká jeden dávný církevní otec, svatý Ignác Antiochijský. V této snaze o vnitřní sjednocení nám přichází na pomoc Jan Křtitel, který výše zmíněným třem kategoriím osob sděluje základní předpoklady každé cesty k pravému obrácení.
 
Jan Křtitel v první řadě požaduje, aby se člověk s druhými rozdělil o to, co má. Nesmíme tedy přistupovat k vlastnímu majetku sobecky bez ohledu na druhé, nebo dokonce v protikladu k nim. Ten, kdo se chce doopravdy obrátit, je nabádán k tomu, aby vnímal, co potřebuje bližní nacházející se v nesnázích, aby se nechal vést soucitem a tak dospěl k tomu, že se s druhým rozdělí o svůj majetek. Druhý člověk je totiž bratr, syn téhož nebeského Otce, Boha jako my (srov. Mt 23,8), a proto je třeba vztah k němu uspořádat na základě spravedlnosti a lásky. V křesťanském životě je záhodno sdílet s druhými nejen to, co člověk má, nýbrž i to, čím člověk je, protože Ježíš nás žádá, abychom nabízeli svůj život za bratry, a to až po tu nejzazší mez, kterou je smrt za druhé (srov. Jan 15,13). Přesně tak to totiž vykonal on sám.
 
Jan Křtitel dále vybízí k tomu, aby se po druhých nepožadovalo to, co nemohou nebo nemusejí dávat. Stačí pomyslet na naši každodenní zkušenost, jak často v běžných situacích a vztazích od druhých něco požadujeme, na něco si děláme nárok a chováme se k nim tak, jako kdyby nám něčím byli „povinováni“, současně však projevujeme touhu po moci nad nimi a velmi rafinovaně s nimi chceme manipulovat. Ne, jediná skutečná povinnost, kterou mají lidé jeden vůči druhému, spočívá v respektování druhého v tom, co je mu vlastní, a také ve vzájemné lásce (srov. Řím 13,8).
 
Když se pak obrací na římské vojáky, předchůdce Ježíše Krista po nich chce, aby nejednali s druhými špatně, aby nezneužívali své síly a aby na nikom zbytečně nepáchali násilí. Obecně platí, že je třeba zamezit agresivnímu způsobu jednání vůči tomu, koho máme před sebou. Musíme plně uznávat subjektivitu toho druhého, jeho jedinečnost, to, že každá lidská bytost je pro ostatní velkým darem – zkrátka a dobře to, co Jan Křtitel požaduje jako předpoklad obrácení a přijetí znamení křtu; křest je v posledním důsledku ponořením znamenajícím smrt starého světského člověka, aby se mohl zrodit nový člověk coby Boží syn a bratr všech lidí, je naplnění požadavků spravedlnosti (srov. Lk 7,29), která vede k pravé lidskosti nejprve v nás samotných a následně kolem nás.
 
Ano, živý Pán je blízko, stojí za dveřmi (srov. Mk 13,29). Jan Křtitel zvěstuje, že bude soudcem, který je schopen oddělit plevy od dobrého zrna. I v blízkosti tohoto Pánova příchodu ve slávě však můžeme zůstat uvězněni ve své duchovní hluchotě k Božímu slovu. Můžeme usilovat o to, abychom unikli Božímu soudu jako vychytralé zmije (srov. Lk 3,7). Můžeme podléhat sebeklamu, že stačí nosit jméno křesťana a spoléhat se na naši příslušnost k církvi a tak se vychytrale zbavit požadavku o podniknutí opravdové cesty obrácení. Ovšem Jan Křtitel používá jako lék na naši lenost a na naše ustavičné sebeospravedlňování poukaz na Boha, jenž má dost moci, aby si vzbudil syny i z mrtvého kamení (srov. Lk 3,8). Proč tedy neudělat všechno pro to, aby Bůh mohl proměnit naše kamenná srdce v srdce z masa (srov. Ez 11,19; 36,26)?
 
Opravdu, Ten, který má přijít, je již velmi blízko. On je bezesporu milosrdný vůči tomu, kdo je upřímný. Je však strašlivý pro toho, kdo lže a nesnaží se o proměnu svého každodenního chování podle toho, co proklamuje svými ústy. Ostatně Ježíš sám nás velmi jasně varuje před tímtéž slovy, která vyznívají jako povzdech: „Proč mě oslovujete ‘Pane, Pane’, když neděláte, co říkám?“ (Lk 6,46).
 
 
Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.