Poslání a proroctví v církvi (15. neděle v mezidobí B)

6.7.2015

Poslání a proroctví v církvi (15. neděle v mezidobí B)

Amos 7,12–15;
Efesanům 1,3–14;
Marek 6,7–13


První čtení nám hezky za sebou v silném kontrastu představuje proroka Amosa a kněze Amasjáha a zdá se, že nás chce přivést k reflexi nad rolí respektive institucí prorokování v církvi. Ani v evangelijním úryvku se na toto téma nezapomnělo, je však představeno v novém světle – jako vztah mezi posláním a prorockým úřadem.

„Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou.“ Obvykle se při komentování daného evangelijního místa tato úvodní slova přeskočí a veškerá pozornost se soustředí na Ježíšovy „instrukce“, které dává Dvanácti, a také na způsob, jímž svou první misi apoštolové uskutečňovali. Nicméně, ta nejzásadnější skutečnost se skrývá právě v oněch úvodních slovech: Ježíš „začal posílat“ apoštoly; jedná se o počátek apoštolské mise, vyslání prvního „oddílu“ misionářů, které se protáhlo bez přerušení kontinuity až do dnešních dnů.

Dosud to byl pouze on, Ježíš, kdo hlásal Království; učedníci ho následovali, poslouchali a učili se od něho. V dané chvíli byli také oni „posláni“, doslova řečeno, stali se z nich apoštolové; z posluchačů se stali zvěstovatelé. Mohli bychom hovořit o určité „předehře“ doby církve, chápané jako doba nesení poslání. Markovo evangelium se uzavírá scénou odvolávající se – i když s mnohem větší slavnostností – na okamžiky, o nichž pojednává dnešní úryvek: „A řekl jim: ,Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu‘ “ (Mk 16,15). První malá misie „do vesnic a blízkého okolí“ je předzvěstí velkého poslání „až na konec světa“.

Setkáváme se tu se skutečností nesmírně závažného formátu, především z hlediska teologického. Rodí se tu apoštolská tradice, díky níž se vlna Ježíšova hlásání dostala až k nám, aniž by se jakkoli narušila její kontinuita: „Apoštolové byli posláni, aby nesli dobrou zvěst Pána, Ježíše Krista; Ježíš Kristus byl poslán od Boha. Kristus tedy přichází od Boha a apoštolové od Krista… Naplněni Duchem Svatým šli, aby zvěstovali dobrou zprávu a blížící se příchod Božího království“ (Klement Římský, Ep. ad Cor. 42). Poslání je zakotveno u Otce, předává se skrze vtěleného Syna a odvíjí se v Duchu Svatém; celá Trojice je do něho zahrnuta a je současně tím hlavním garantem. Poslání je pevně zakotveno též v historickém Ježíši Kristu a jeho příkazu; jinak řečeno, nešlo o žádný vynález církve nebo požadavek víry, který se objevil po Velikonocích: dnešní evangelium nám říká, že to byl sám Ježíš, kdo začal vysílat apoštoly, a to ještě před Velikonocemi. 

Velmi podrobně se nyní pokusíme zabývat „instrukcemi“ neboli „obsahem“ samotného poslání. Skládá se ze slov a skutků (když se učedníci vrátili ze svých cest, vyprávěli o všem, co „dělali a učili“; Mk 6,30). V Markově textu (ale také na paralelních místech u Matouše a Lukáše) mají slova v tomto kontextu rozhodně až druhořadé místo; omezují se na nepřímou větu: „Hlásali, že je třeba se obrátit.“ Důležitější role je připisována skutkům. Tyto skutky jsou dvojího řádu: jedna skupina skutků vychází z osobního způsobu jednání (soulad mezi zvěstí a životem hlasatele) a druhá je pojímána jako prorocká veřejná gesta vykonaná na druhých.

Mezi znameními, která by měla charakterizovat pravého zvěstovatele Království, vyjmenovává Ježíš na prvním místě – byť poněkud skrytě – bratrskou lásku a společenství. Vysílá je po dvou, píše svatý Řehoř Veliký, aby mohli upevňovat lásku, protože při méně než dvou lidech se nedá vzájemná láska rozvíjet. Poslání musí být osvíceno výsostným evangelijním svědectvím, jímž je toto: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci [a mí misionáři!], budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Nic neškodí zvěsti evangelia na rovině farnosti, diecéze, národa nebo i univerzální církve tolik jako zřetelný nesoulad, rivalita, závist a neláska mezi zvěstovateli. Také příkaz jít „jako ovce mezi vlky“ (Lk 10,3) odkazuje určitým způsobem na mírnost a lásku připravenou se obětovat. Jinými slovy, misie předpokládá společenství. Je to podobné expedici vydávající se na neznámé území do neznámého prostředí nebo do vysokých hor. Musí nejprve vybudovat nějaký základní tábor, z něhož potom budou vycházet, odkud se její členové budou zásobovat a kam se budou vracet; základnou pro misijní poslání musí být společenství. Vlažnému společenství pak pochopitelně odpovídá také vlažná misie, a obráceně.

Velký důraz se klade na řadu postojů, které bychom mohli shrnout do slov: chudoba, odpoutání od věcí, střídmost, nezištnost, nestrannost a důvěra v Boží prozřetelnost: „Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku.“ Nesmí-li misionář mít s sebou peníze, když odchází na misie, pak je naprosto jasné, že by je neměl mít ani při návratu! („Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“; Mt 10,8) Evangelium nemůže být zvěstováno věrohodně někým, kdo se příliš honosí lidskými prostředky, kdo má spoustu požadavků a kromě jiného není nikdy spokojený se svým ubytováním a první věc, kterou dělá, když je vyslán do nějaké farnosti, je stavba nebo oprava fary, čímž obvykle promarní roky práce a vysoké náklady.

Vedle osobních postojů a chování – životním souladem – se odkazuje na mocná gesta nebo skutky na jiných lidech: „Dával jim moc nad nečistými duchy… Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Jsou to osvobozující skutky, které mají obrovský význam. „Nečistí duchové“ mohou označovat mnohé věci. Tenkrát se jimi označovali spíše nemoci a zotročení, jež přímým způsobem odkazovaly na přítomnost zlého. V současnosti se tak mohou vnímat bez nějakého násilného výkladu například různé idoly, mýty a fetiše, které dělají z člověka „posedlého“, a tudíž nesvobodného, jenž už není sám sebou. Nečistým duchem může být označen třeba konzumismus, doléhající na značnou část naší společnosti a činící z nás otroky tisíce falešných potřeb, které nejenže naše tužby nenasytí, ale vytvoří další, a tak nás dělá soustavně nespokojenými, závistivými a chtivými.

Misionář Království, silný osvobozujícím slovem Ježíšovým, může tyto duchy vyhánět; aby to však mohl zvládnout, musí hovořit v Duchu a moci, tedy musí být oduševňovaný ryzím prorockým duchem. Pouze duch vzkříšeného Krista může poskytnout dostatek síly označit tyto věci pravým jménem, aniž by při tom upadl do planého moralizování, ale spíše v tom, kdo naslouchá, inspiroval a zapaloval chuť po skutečně pravdivé vnitřní svobodě.

Jedině touto cestou je možné dospět k oživení křesťanského misijního poslání, aby se tak z propagandisticky vnímaného poslání nebo proselytismu (jak jsme se s nimi svého času setkávali) mohlo přejít k prorockému poslání, jež by prodloužilo apoštolské poslání a události Letnic.

To všechno se však nestane jen tak zčistajasna; je zapotřebí už od začátku probouzet v pokřtěných vědomí toho, že jsou prorockým lidem, povolaným ze stínů do života, aby mohli ohlašovat jeho podivuhodné skutky (srov. 1 Petr 2,9) a tímto způsobem také připravovat budoucí zvěstovatele a podporovat stále hlubší, duchovnější a charismatičtější charakter misijního poslání, s důrazem na roli Ducha Svatého při zvěstování Kristova slova.

Amos nám popsal své povolání za proroka, když byl ještě u svého stáda: „Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!“ Bůh nepřestal posílat svému lidu proroky. Nyní je však situace lepší než v dobách Amosa, protože už s námi byl Ježíš. Ježíš nenechává o samotě ty, které posílá; následuje je se svými znameními a doprovází je svou přítomností. Eucharistie je touto Ježíšovou přítomností, jež obnovuje poslání a posiluje odvahu těch, kdo by měli zvěstovat a přijmout evangelium.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.