Před prázdným hrobem (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně C)

21.3.2016

Před prázdným hrobem (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně C)

1. čtení Sk 10,34a.37-43
2. čtení Kol 3,1-4 nebo 1. Kor 5,6b-8
Evangelium Jan 20,1-9




V hodině Ježíšovy smrti byly u kříže přítomny jen některé ženy, mezi nimi Marie Magdalská, a také učedník, jehož Ježíš miloval. Tito všichni nevěřili, že právě tohle by mohl být hanebný konec onoho rabbiho a proroka z Nazareta, kterého tolik milovali. A přece při západu slunce onoho pátku 7. dubna roku 30 se zdálo, že právě smrt je posledním slovem v příběhu člověka Ježíše, jenž byl schopen tak jedinečným způsobem vyprávět lidem o Bohu a jeho tvářnosti (srov. Jan 1,18).

Tak tedy za svítání dne 9. dubna se Marie Magdalská nepoddává smutku: „Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu“ (Jan 20,1). Tato žena nešla k hrobu proto, aby pomazala zesnulého (srov. Mk 16,1), ale protože ji poháněla láska k tomu Ježíšovi, jenž ji osvobodil z moci sedmi zlých duchů (srov. Lk 8,2) a tak ji navrátil k plnému životu. Taková láska ze nezalekne ani smrti. Marie tedy vyšla k hrobu v době, kdy ještě panovala tma. Ta temnota nebyla jen kolem ní, ale také v jejím srdci, zahaleném hávem nevíry v to, co je neslýchané, v možnost vzkříšení. A nyní stojí před znepokojivou skutečností, neboť „viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“ (Jan 20,1). Marie je zmatena a její bezprostřední reakce je poplatná domněnce, že někdo odnesl Ježíšovu mrtvolu pryč. Dokládají to slova, jimiž se obrátila na Petra a na onoho učedníka, jehož Ježíš miloval, když předtím rychle běžela od Pánova hrobu. „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“ (Jan 20,2). Její plně lidská a citová reakce na to, co spatřila, není dostačující k tomu, aby ji přivedla k víře ve vzkříšení. Tady také končí první část daného vyprávění a zanedlouho se ocitáme opět u Pánova hrobu (srov. Jan 20,11) a vidíme Marii, jak pláče a stále hledá tělo mrtvého Ježíše, který se jí zjevuje jako Vzkříšený a volá ji jejím vlastní jménem: „Marie!“ (srov. Jan 20,16).

Zároveň si můžeme položit otázku: Jak se my stavíme k prázdnému Ježíšovu hrobu? Věříme v Ježíšovo vzkříšení z mrtvých? Při tomto tázání se nás provázejí Petr a učedník, jehož Ježíš miloval, kteří oba pobídnuti Mariinými slovy běží k Ježíšovu hrobu: „Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první“ (Jan 20,4). Zřejmě to byla přátelská láska, jíž ho Mistr zahrnoval a dala tomuto učedníkovi větší rychlost, protože na lásku se odpovídá láskou, jež neotálí… „Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,5). Čeká na Petra a nechá ho do hrobky vstoupit jako prvního, neboť bylo vůlí Páně, aby Petr byl první mezi Dvanácti. Petr tedy „vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě“ (Jan 20,6–7). Petr všechno bedlivě pozoroval, ale ani jeho racionální nahlížení skutečnosti nestačí k tomu, aby vnímal tajemství. I on v tomto okamžiku ještě zůstává v temnotě nevíry.

„Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). Co ale viděl? – V evangeliu nenacházíme žádnou specifikaci, je to prosté vnímání nepřítomnosti Ježíšova těla, jež spolu s láskou k němu představuje pro učedníka znamení Mistrovy nové Přítomnosti. Ostatně sám Ježíš před Velikonocemi přece řekl: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,21). Takovýmto způsobem tedy v lásce, která ho váže k Ježíšovi, milovaný učedník začíná tušit a dávat ve svém duchu prostor tomuto novému a neslýchanému Božímu divu… Ovšem k rozhodujícímu kroku víry, jež vnímá život na místě smrti, je třeba věřit svědectví Písma svatého. Když se k prázdnotě hrobky připojí slovo samotného živého Boha, které je na počátku tajemství vzkříšení, vnímáme novou Přítomnost Božího Slova. To je také počátek velikonoční víry, jež nabude své plnosti spolu s darem Ducha Svatého, který je schopen osvěcovat lidské mysli a otevírat je novému pochopení svatých Písem (srov. Lk 24,45). Láska k Ježíšovi a hlubší porozumění Písmu se vzájemně propojují, a tak nás přivádějí k víře ve vzkříšení…

Právě víra v Ježíšovo vítězství nad smrtí je základním bodem identity křesťanské víry. Apoštol Pavel napsal: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších … Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,17.19). Právě tohle je také smysl velké slavnosti Velikonoc. Zároveň si uvědomujeme dluh, který křesťané mají vůči ostatním lidem, naději, kterou mohou nabízet všem lidem. Od nynějška platí, že smrt není posledním slovem, protože se jedná o exodus – vyjití z tohoto světa směrem k Otci, jenž nás všechny povolá k věčnému životu.

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C, autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.