Připravujte cestu Páně (2. neděle adventní C)

3.12.2018

Připravujte cestu Páně (2. neděle adventní C)

Baruch 5,1–9
List Filipanům 1,4–6.8–11
Lukáš 3,1–6

V dnešním úryvku evangelia k nám nehovoří přímo Ježíš, ale jeho předchůdce Jan Křtitel, a skrze něho prorok Izaiáš. Liturgie nám chce dát jednou prožít advent tak, jak jej zakoušeli lidé do časů Jana Křtitele: bez jeho přítomnosti a v touze po něm. „Od doby proroků až po Jana Křtitele probíhal čas zaslíbení; od Jana Křtitele až do konce časů nastává doba jejich naplnění“ (svatý Augustin, Enarr. in Ps. 109,1). Církevní otcové rozlišovali tato dvě období a nazývali to první dobou předobrazů a druhé dobou skutečnosti.

Jádro Křtitelova kázání je obsaženo ve slovech Izaiáše, která s velkou vážností opakuje svým současníkům: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“
Popravdě řečeno, u Izaiáše zaznívala tato slova trochu rozdílně: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu!“ (Iz 40,3). Ne tedy hlas na poušti, ale cestu na poušti. Evangelisté (srov. Mt 3,3; Jan 1,23) při aplikaci daného textu na Křtitelovo kázání poupravili interpunkci.
Co nám chce říci tento obraz cesty v poušti? Upomíná na velké události biblických dějin, na prvním místě odchod z Egypta, kdy Hospodin provázel svůj lid cestou pouští, dalo by se říci, že mu vyznačoval cestu ke spáse; dále návrat z vyhnanství, očekávaný a zobrazovaný jako nový exodus ke svobodě (srov. Iz 46,3–4; 63,9; Jer 16,14–15). V Předchůdcových ústech vyvolávají tato slova především příslib: ve světě se schyluje k novému exodu ke svobodě, k novému návratu z vyhnanství, přičemž jeho „předchůdci“ nebyli ničím jiným než předobrazy.

Na jednu stranu jde o příslib, na druhou však také o závazek, úkol, konkrétní program činnosti. Dalo by se říci, že Jeruzalém byl městem obklopeným pouští: přístupové cesty z východu byly brzy po svém vytyčení jednoduše zaváté pískem, který přivál vítr, na západě se ztrácely v nerovném terénu svažujícím se k moři. Když měl přijít nějaký významný host nebo procesí poutníků, bylo zapotřebí vyjít z města a vstoupit do pouště, aby se nově vytyčila a opravila přístupová cesta; vysekávala se křoviska, zasypávaly se prolákliny, odstraňovaly se překážky, opravovaly se mosty nebo brody. Tímto způsobem se Jeruzalém například připravoval na příchod poutníků přicházejících z diaspory. Těmito skutečnostmi se nechává inspirovat Jan Křtitel; jako by chtěl říci: přichází někdo, kdo je větší než všichni ostatní, někdo, koho Jan pojmenovává jednoduše „Ten, kdo má přijít“, očekávaný národy; proto musíme připravit cestu v poušti, aby mohl přijít.

Teď však musíme přejít od metaforického přirovnání ke skutečnosti: tato stezka se nemá připravovat na zemském povrchu, ale v srdci každého člověka; nemá se vytyčovat v poušti, nýbrž ve vlastním životě. Abychom mohli připravit cestu, nemusíme se pouštět do práce ve fyzickém slova smyslu, ale je důležité obrátit se. Vyrovnejte stezky Pánu: tento příkaz nám tedy již nemusí znít cize a nepochopitelně. Vychází bohužel z hořké skutečnosti: člověk je jako město, které je až po hradby obklopené pouští; je uzavřený sám v sobě, ve svém egoismu; je jako hrad, obklopený kolem dokola hlubokým hradním příkopem a všechny jeho zvedací mosty jsou vysoko zdvižené. O co hůř, člověk svým hříchem zamotal a zkomplikoval všechny cesty a zůstal zapletený uvnitř chodeb labyrintu. Izaiáš a Jan Křtitel hovoří obrazně o roklích, pohořích, klikatých cestách a neschůdných místech. Stačí jenom pojmenovat tyto věci jejich pravými názvy: pýcha, lhostejnost, násilí, závist, lži, pokrytectví, svévolnost, povrchnost, necudnost, opilství jakéhokoli druhu (je možné být opilý nejenom vínem nebo drogami, ale také například vlastní krásou, vlastní inteligencí nebo sebou samotnými, což je ten nejhorší druh opilosti). Okamžitě si tedy můžeme všimnout, že daná slova se vztahují také na nás, na každého člověka, který v takové situaci touží a očekává „Boží spásu“.
Vyrovnávat stezky Pánu má tudíž naprosto konkrétní význam: znamená chopit se nápravy vlastního života (jak jsme již viděli, Bible nazývá takovou nápravu slovem „obrácení“). Běda nám, pokud bychom oponovali a stavěli se proti tomuto pozvání jistoty naší křesťanské praxe („Jsme Abrahámovi synové!“, „Jsme synové církve!“).

Náš život se odehrává mezi dvěma příchody Pána: příchodem ve vtělení a příchodem v paruzii. Existuje však také příchod či návštěva Pána, které se uskutečňují už nyní; je to ten Pán, který přichází s milostí a inspirací, aby hledal plody „ve své zahradě“ (srov. Pís 5,1) a sklízel ovoce ze svého stromu (srov. Lk 13,6n). Svatý Bernard nazýval tento typ adventu jako „advent uprostřed“ (medius adventus). Právě kvůli tomuto „prostřednímu“ příchodu máme vyrovnat stezky a vyčistit průchody. Když například někdo z nás žije v hříšném vztahu, uzavírá tak každý průchod; Bůh se k němu nemůže dostat, musí zůstat vzdálený někde za branou. Taková situace je, objektivně nahlíženo, odmítnutím a je tudíž velmi nebezpečná; vyrovnat stezku Pánu pro takového člověka znamená odříznout takový vztah, postavit se vážně k morálnímu problému, napravit svou situaci před Bohem a vlastním svědomím, vzít vážně, když se jedná o tento případ, povinnost manželské věrnosti. Pokud někdo ve svém každodenním jednání (v obchodě, práci nebo v sociálních vztazích) páchá nespravedlnosti a podvádí bližního, a možná si namlouvá pro klid svědomí, že všechno později napraví a vrátí, i tento člověk je uzavřeným městem, do kterého Bůh nemůže vstoupit. Vyrovnat stezky Pánu znamená začít být pozornější a pečlivější ve vztahu ke spravedlnosti, nebo také – jak to známe z příkladu celníka Zachea – vrátit a nahradit škodu. Pokud je někdo tak plný sebe sama, že je netolerantní, bezcitný a bez lásky k druhým, pak také pro něj platí, že když chce dosáhnout Boží spásy, musí vyrovnat stezky, otevřít se pro druhé, pokořit se a požádat o odpuštění ty, kterým způsobil bolest anebo jimi opovrhoval.

Dále jsou tu ti, kdo žijí neustále na dně „propastí“: psychicky sklíčení, ale také líní, lhostejní a ti, kdo nejsou schopní vydat ze sebe jakékoliv úsilí. I ti potřebují usilovat o vysvobození, o nastolení vztahu, který by je roznítil a vytrhl z neplodné sebelítosti.

Výzva tedy platí pro všechny. Jestli chceme skutečně realizovat Advent (pracovat na něm a ne se s ním jenom se zalíbením kochat!), pak je důležité se vydat na cestu. Bůh nám tady a teď opětovně opakuje, co řekl ústy proroka Izaiáše svému lidu: „To je ta cesta, jděte po ní“ (Iz 30,21). V prvním čtení nám tato slova podal prorok Baruch: „Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě.“ Bůh vyrovnává, Bůh vyplňuje, Bůh připravuje cestu; není to všechno v protikladu s kázáním Jana Křtitele, který tento úkol vyrovnávat, vyplňovat a připravovat cestu svěřuje nám? Ne, obě dvě situace jsou pravdivé; nemohli bychom dělat nic sami od sebe, ani odstranit tu nejmenší ze všech překážek, pokud by nám Bůh svým způsobem nepomohl, nejednal s námi a nepředcházel nás (když nestaví dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé…). Bůh nás však svým způsobem nepředchází, pokud odmítáme sami vynaložit snahu, pokud se ve svobodě a bez ochoty vzdáme úsilí. A to hned, přímo dnes: když dnes uslyšíš jeho hlas, nezatvrzuj své srdce (srov. Žid 3,7–8). Ještě před příchodem Páně vyzývá Jan: „Připravte cestu Pánu!“; nyní je to Duch Svatý, který volá v našich srdcích: „Připravte cestu Pánu!“ On přivádí Pána až dovnitř našeho hradu, dovnitř „opevněného města“ (Žl 60,11), on nám pomáhá vydat Ježíši klíče od našeho srdce, což je tou nejdůležitější věcí, kterou během této adventní doby musíme udělat. Jestliže skutečně předáme klíče našeho srdce Ježíšovi, on přijde a bude našimi Vánocemi!

„Každý člověk uzří Boží spásu,“ volal v poušti Jan Křtitel a narážel tak jistě na Spasitele, který se chystal vystoupit před lidem. I my se nyní pokorně ve víře připravujeme uvidět Boží spásu, která k nám přichází v eucharistii. Ten, pro kterého chceme vytyčit cestu k našemu srdci nás předchází svou milostí a svou návštěvou: přichází nám naproti, abychom mu mohli vyjít vstříc!

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.