Přišel jsem vrhnout na zemi oheň (20. neděle v mezidobí C)

8.8.2016

Přišel jsem vrhnout na zemi oheň (20. neděle v mezidobí C)

1. čtení Jeremiáš 38,4–6.8–10
2. čtení List Židům 12,1–4
Evangelium Lukáš 12,49–57


 
Dnešní čtení z Lukášova evangelia obsahuje některé Ježíšovy výroky, jež vrhají světlo na jeho osobu a zároveň kladou zásadní požadavky na nás, kteří jsme jeho učedníky.
 
Ježíš prohlašuje především to, že přišel, aby vrhnul oheň na zemi, a že si přeje, aby se tento oheň rozhořel. O tomto existuje jeden výstižný Ježíšův výrok, předávaný nám církevními otci: „Kdo je mi nablízku, je blízko ohně, a ten, kdo je ode mne daleko, je vzdálen od Božího království.“ V průběhu celého svého pozemského života usiloval o to, aby zažehnul na zemi oheň Božího království. Učinil to on sám, když planul láskou k Bohu a k lidem, svým bratřím, ve svém hořkém utrpení. On si přeje, aby se všichni vnořili do plamenů Ducha Svatého, do ohně jeho lásky (srov. Lk 3,16). A právě tento oheň jej nakonec cele strávil, když ho přivedl ke smrti, která je vykřičníkem za jeho životem darovaným až po nejzazší mez.
 
Je to právě perspektiva násilné smrti, na co Ježíš naráží prostřednictvím obrazu křtu ponořením: „V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! (Lk 12,50). Ježíš velmi dobře chápal, že jeho život vedený ve spravedlnosti ho mohl přivést k zakoušení nespravedlnosti tohoto světa a k tomu, že bude pronásledován (srov. Mdr 2), že bude ponořen do nespravedlivého utrpení a do násilné smrti (srov. Žl 69,3.15; Iz 43,2). Právě to se také naplnilo v hodině jeho utrpení, v hodině, kterou On sám přijímá ve svobodě a lásce. Jeho učedníci budou při následování svého Mistra zakoušet v průběhu dějin tutéž hodinu, jak to On sám předpověděl (srov. Mk 10,38). Učedníci se nesmějí podivovat nad požárem pronásledování, jenž proti nim vzplane, spíše by se měli zaradovat, neboť to jim bude znamením jistoty, že sdílejí Pánův úděl (srov. 1 Petr 4,12–16).
 
Rozrušuje-li nás tato eventualita, Ježíš se na nás bez zaváhání obrací slovy, která jsou ještě jasnější a silnější. Cituje přitom předpověď proroka Micheáše: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (Lk 12,52–53; srov. Mich 7,6). Uvedená slova Ježíš také komentuje: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení“ (Lk 12,51). Ježíš je vskutku znamení, jemuž se odporuje (srov. Lk 2,34), protože tváří v tvář radikálních požadavků, které nám předkládá, je nutno zaujmout určité stanovisko. Buď se člověk rozhodne žít tak, jak žil On, čímž nabývá jistoty, že jeho život je „spasen“ už nyní a posléze také na věčnosti, anebo odmítne Ježíšovu osobu, i když si třeba dál ponechá jméno křesťana. Neexistuje žádná třetí možnost! A také rodina je Ježíšovými slovy rozdělena jako mečem, protože Mistr vyžaduje, abychom ho milovali nade všechno, vyžaduje takovou lásku, jež klade na první místo požadavky Božího království (srov. Lk 14,25–26).
 
Na tomto základě jsme pak schopni porozumět také poslednímu Ježíšovu výroku, který je určen zástupům. Ježíš svým posluchačům vytýká, že jsou sice schopni předvídat změny počasí, ale nedovedou stejným způsobem rozvažovat o vlastním životě a o dějinách: „Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? (Lk 12,56). Následně to Ježíš ještě upřesňuje: „Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? (Lk 12,57). To je vskutku velmi trefná otázka, která je napomenutím pro každého z nás, abychom každodenně usilovali o správné rozlišování, abychom dokázali v každé situaci jasně rozlišovat, co je správné, a také to konali. Neexistují předem sestavené recepty, jak si přitom počínat, jedná se zejména o to, abychom respektovali, jak se věci mají, a abychom vše prožívali jako ti, kdo kráčejí v Ježíšových stopách, protože on je „Spravedlivý“ po výtce (srov. Lk 23,47). Je třeba přitom také prosit o pomoc ze strany Ducha Svatého, který se připojuje k našemu duchu a stává se naším „vnitřním Učitelem“. Bylo by ovšem velmi smutné, kdybychom promarnili svůj život a dospěli až k soumraku naší existence, aniž bychom dospěli k porozumění tomu, co jsme vlastně prožívali…
 
Předložená slova představují výmluvné napomenutí, abychom každý den prožívali tak, že si budeme uvědomovat svou křesťanskou identitu, tedy to, že náš lidský život je zaklíněn do Krista. Tohle však svedeme jedině za předpokladu, že ve svých srdcích dokážeme živit plamen, který tam zažehnul Ježíš Kristus. Musíme bojovat ze všech sil o to, aby tento plamen nikdy neuhasl. V Ježíši Kristu se k nám velmi přiblížilo Boží království (srov. Lk 10,9; 11,20), dokonce lze říci, že je mezi námi a také v každém z nás (srov. Lk 17,21).
 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.