Proč věříme v Trojici (Slavnost Nejsvětější Trojice B)

25.5.2015

Proč věříme v Trojici (Slavnost Nejsvětější Trojice B)

1. čtení: 5. kniha Mojžíšova 4,32–34.39–40
2. čtení: Římanům 8,14–17
Evangelium: Matouš 28,16–20


Dnes slavíme to nejvýsostnější tajemství naší víry, pramen všeho, ke kterému se všechno musí navrátit – Trojici.

Svatý Augustin napsal, že se jen velmi zřídka najde nějaká duše, jež by při povídání o Trojici věděla, o čem vlastně mluví (Conf. XIII,11). Jak bylo samotnému Augustinovi ve snu zjeveno, jedná se o snahu, která není o nic méně beznadějná než aktivita dítěte pokoušejícího se vyprázdnit moře a používajícího k tomu pouze jednu malou mušli.

Křesťanská víra je postavena na víře v jediného Boha ve třech osobách. Trinitární monoteismus je tou nejhlubší náboženskou novinkou, kterou přineslo křesťanství a která ho odlišuje od židovského vyznání víry (jediný Bůh) nebo od víry různých národů (více bohů). Je to charakteristika, jež také v současnosti odlišuje křesťanství od všech ostatních náboženství světa a zároveň je jedním z nejpřesvědčivějších znaků transcendence křesťanského tajemství. Sami by se lidé nikdy k takovému poznání nemohli dobrat. První křesťané museli projít skrze hluboké intelektuální obrácení – jistým druhem kenosis –, aby mohli tuto skutečnost vůbec přijmout. Ta totiž zdánlivě (ale pouze zdánlivě!) nutila k přehodnocení a kritickému odstupu od jejich největší chlouby, kterou byl biblický monoteismus, jímž se odlišovali od všech vyznání dané doby a považovali se za dědice víry Izraele.

Pokud je však trinitární tajemství tou nejoriginálnější strukturou křesťanské víry, pak musí být současně také jejím kritériem; jinými slovy, všechno v křesťanství musí být nějakým způsobem „trinitární“, všechno by mělo tudíž nést znak Trojice, z něhož se vychází a k němuž se navrací. Na prvním místě by to měla být modlitba, která ve své nejryzejší a nejhlubší podobě musí být vždy vzýváním zaměřeným k Otci skrze Krista v Duchu Svatém.

Podle mého názoru je právě toto znovuobjevení Trojice tím největším a nejaktuálnějším úkolem naší víry v dnešní době. Jedná se o vědomí nesmírně živé právě v prvních staletích života církve, kdy se celý křesťanský lid snažil zápasit o „obranu Nejsvětější Trojice“, ale tento boj poněkud ochabl, zvláště na Západě, a uvolnil se tak prostor pro zbožnost soustředěnou na Boha (chápaného v unitárním smyslu jako jediná božská podstata) nebo na Ježíše Krista. Stačí jen pozorně pročíst vyjádření naší víry, které se utvářelo právě v období prvních staletí, abychom v něm poznali nezměněnou podstatu křesťanské trinitární víry církve. Vyznání víry má trinitární strukturu; eucharistické slavení je svým způsobem celé postaveno na trinitárním pojetí, ať už ve svém celku (eucharistická modlitba je modlitbou namířenou k Otci skrze Krista v Duchu Svatém), nebo v jednotlivých částech (doxologie, preface, znamení kříže atd.). Samotná milost má trinitární povahu, což se projevuje především při udělování svátosti křtu, jenž – jak nám zjevilo dnešní evangelium – zahrnuje všechny tři božské osoby („Křtěte ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého“) a ustanovuje zvláštní vztah s každou z nich (synovský, bratrský či ke svatostánku): „Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch Svatý, že jsme Boží děti… a spoludědici Kristovi“ (2. čtení).

Tajemství Trojice tedy nezmizelo ze života církve; stačí odkrýt určité vrstvy zasypané pískem, aby plán budovy naší víry opět zazářil ve svém plném světle. Objevit Trojici je zkušeností, která neustále „prokvašuje“ duchovní život, a je také nutností pro víru a celou teologii. Když dojde k zatemnění víry v trojjediného Boha, pak se i celý zbytek života z víry zamží a zmatní, a na prvním místě samotná osoba Ježíše Krista. Mezi dvěma „největšími tajemstvími víry“ existuje naprostá vzájemnost: popřeme-li věčnou existenci Trojice, popíráme tím i božství Ježíše Krista, a obráceně.

Když začínáme mluvit o Trojice, musíme se odrazit od jejího nahlížení chápaného jako „Trojice pro nás“, tedy od Trojice projevující se konkrétním způsobem v dějinách a obrazně řečeno „proplétající“ svůj život s našimi životy (nevycházíme tedy od „Trojice sama v sobě“, jak existovala přede všemi věky a dějinami). Touto cestou se v podstatě vydává také teologie; k „Trojici sama v sobě“ dospěla teologie skrze zkušenost s Trojicí v liturgii a dějinách spásy.

Plán spásy v sobě skutečně nese otisk díla celé Trojice; co víc, je to samotná Trojice, která se nám zjevuje. Svatý Pavel v listu Efesanům (srov. Ef 1,1nn) popisuje různé momenty tohoto zjevování takto:

a) Bůh Otec pojal plán učinit z člověka své dítě a sjednotit v Kristu všechny věci;

b) seslal za tímto účelem do světa svého Syna, jenž nás prostřednictvím svého utrpení a smrti vykoupil a přičlenil nás k sobě tak, že z nás udělal adoptivní děti samotného nebeského Otce a spoludědice své slávy;

c) tato spása uskutečněná Kristem jednou provždy se stává aktuální v církvi a v každém jednotlivém věřícím skrze vylití Ducha Svatého.

Takové schéma ostatně můžeme objevit bez velké námahy i v Janově evangeliu, kde se představuje v následujících výpovědích:

a) Bůh Otec miluje svět;

b) sesílá proto jednorozeného Syna, aby svět spasil;

c) na konci svého díla sesílá Kristus Utěšitele, Ducha pravdy, který povede církev na cestě k plné pravdě a ke svatosti.

Jednota spasitelského plánu odráží také jednotu jeho realizátorů, podobně jako jednota stylu nějakého uměleckého díla prozrazuje jednotu rukou, které je vytvořily.

Tuto cestu si Bůh vyvolil, aby se zjevil lidem ve své nejniternější intimitě. Tato cesta je neproniknutelná a neprobadatelná, jak píše svatý Pavel (srov. Řím 11,33), ale je to také cesta nesmírné shovívavosti, jak ji popisovali církevní otcové. Tímto způsobem se tak Bůh přizpůsobil schopnostem a možnostem člověka. Řehoř Naziánský píše: „Ve Starém zákoně se jasně zjevil Otec a postupně se začal skrytým způsobem zjevovat Syn. V Novém zákoně se jasně zjevil Syn a na světlo se pomalu začal dostávat Duch Svatý. V této době se v církvi zjevuje Duch, který bydlí uprostřed nás a otevřeně se zjevuje. Tímto způsobem se přes postupné rozpoznávání a získávání nových zkušeností rozvíjelo do větší jasnosti poznání Trojice, a bylo důležité, aby jas Trojice zazářil před očima, které již byly na světlo přivyklé“ (Or. 31,26).

Když už bylo jednou toto „světlo Trojice“ cele vyjeveno, začala se o něm v církvi rozvíjet teologická reflexe, jež přivedla k vyznání víry v jedinou přirozenost a trojí osobitost v Bohu, které bylo slavnostně vyhlášeno na ekumenických koncilech v Niceji (325) a Cařihradě (381). Nemůžeme si však myslet, že by se trinitární teologie jednoduše spokojila s tím, že nalezla pojmové schéma nebo formulaci o „jediné přirozenosti a třech osobách“: jedná se o něco mnohem hlubšího a duchovně nesmírně cenného a obohacujícího. Křesťanské smýšlení je daleko od toho, aby z Boha vytvořilo pouze nějaký matematický hlavolam; představilo Boha, jenž je sám v sobě společenstvím lásky. Pluralita osob zde nachází svůj základní kámen: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16), a proto, dodáváme, je Trojicí. Láska je ve skutečnosti meziosobní a vztahovou skutečností; je kolujícím a pulzujícím životem, tedy pohybem a napětím (je-li vůbec možné využívat těchto pojmů pro popis Boha). Láska předpokládá nějaké „já“ a „ty“, a potom také „my“ („Pokud tedy vůbec počítáme s tím, že mezi dvěma osobami může být láska,“ říkal svatý Řehoř Veliký).

Svatý Augustin byl tím, kdo toto všechno viděl s větší jasnozřivostí a učinil z toho základ pro svou trinitární nauku. Představuje Trojici lásky, v níž Otec je milujícím, Syn milovaným a Duch Svatý láskou (srov. De Trin. VIII,10,14; IX,2,2).

Nemůžeme dokázat existenci Trojice; sami, bez zjevení, bychom k takovému poznání nikdy nedospěli. Když jsme však tuto skutečnost díky zjevení Ježíše Krista poznali, tušíme, že existuje-li Bůh, nemůže být jiný než právě současně jeden a mnohý, předmět a objekt, osobní a neosobní.

Samotný svět může, pokud uvažujeme tímto způsobem, jen velmi těžce ospravedlnit svou existenci, jestliže nevychází z tohoto pojetí Boha. Proč by jinak Bůh tvořil svět a člověka, než aby pokračoval v díle rozšíření dialogu lásky dále mimo sebe? Toho dialogu lásky, který už v něm samotném od věků probíhá. Pro tuto situaci (a pouze pro ni!) platí také lidská analogie: žádný život se nezrodí do světa jinak než tak, že již existují dvě osoby vzájemně se milující a jejich oboustranná láska probouzí touhu po dítěti, jež bude konkrétním a věčným vyjádřením této lásky. Stvoření se nám skutečně jeví jako jiskry, které vyletěly z rozpálené pece ještě dříve, než započal svět. Existujeme proto, protože existuje Trojice; jsme jako pejsci, kteří se živí drobty (ale jakými!), jež padají ze stolů jejich pánů (srov. Mt 15,27).

Pokusili jsme se vydat více na hlubinu pochopení tajemství Nejsvětější Trojice, pramene celé naší víry a veškeré naší naděje; za tímto účelem jsme se také jemně dotkli vrcholků teologie. Všechno to mělo smysl pouze tehdy, pomůže-li nám to ponořit se s větším odhodláním a jasnějším vnitřním světlem do atmosféry adorace, vděčnosti a chvály, která charakterizuje tuto eucharistickou liturgii už od úvodního zpěvu, kde zaznívá: „Trojjediný Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý, nám prokázal své milosrdenství, chvalme a oslavujme ho navěky.“ Tři osoby, ale jediná láska k nám. A tato láska se nám sděluje a nyní se nám také jako pokrm nabízí v Eucharistii.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz