Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost (28. neděle v mezidobí C)

3.10.2016

Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost (28. neděle v mezidobí C)

1. čtení 2. kniha Královská 5,14–17
2. čtení 2. list Timotejovi 2,8–13
Evangelium Lukáš 17,11–19





LECTIO

K prvnímu čtení:

Velitel vojska aramejského krále Náman dává na rady mladé židovské otrokyně a odchází do Samařska, kde mu prorok Elizeus nařizuje, že pokud chce být uzdraven z malomocenství, má se sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Náman se nakonec po poradě se svými sluhy podřídí příkazu Božího muže, a nejenže zmizí příznaky nemoci, ale jeho kůže se podobá kůži dítěte. Vrací se k Elizeovi se slovy: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (v. 15). To je vyvrcholením celého vyprávění. Cílem zázraku bylo toto vyznání víry. Hrdý protivník z řad nepřátelského vojska je nucen přiznat, že jediný Bůh je Bůh Elizeův. Prorok nepřijímá dary, protože Bůh dává své dary zdarma. Dovoluje však, aby si Náman s sebou odnesl trochu izraelské půdy, aby mohl také ve své vlasti nadále ctít Boha Izraele jako jediného Boha. Už totiž nechce přinášet zápalné a jiné oběti na půdě, kde je praktikována modloslužba: proto si s sebou bere trochu čisté půdy, aby uctíval pravého Boha, kterého poznal v Izraeli a jemuž chce být věrný i nadále. 

Vyprávění o Námanově uzdravení můžeme také chápat jako obraz křtu, který člověku vrací původní celistvost narušenou hříchem. Je proto důležité, abychom projevili vděčnost vůči tomu, který může obnovit naše nitro, uznali, že není jiného Boha, a milovali ho celým srdcem a celou duší.

K druhému čtení:

Apoštol Pavel se nachází v Římě a „jako zločinec“ nosí pouta pro evangelium. Píše věrnému učedníku Timotejovi a nabádá ho, aby i za cenu jakéhokoli utrpení vytrval ve víře. K tomu mu myšlenka na Ježíše Krista, „Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých“ (v. 8), pomůže jistě více než srovnání s dobrým vojákem, zápasníkem či rolníkem. Odkaz na Davidův dům znamená Ježíšovu příslušnost k vyvolenému národu, ale ještě více jeho příslušnost k lidskému rodu, která předchází jeho kenosis neboli vyprázdnění sebe sama. Pavel pro hlásání tohoto tajemství spásy trpí, ale Slovo spoutáno není. Následuje citace starobylého křesťanského hymnu, ve kterém je pomocí působivých semitských přirovnání zdůrazněno, že Ježíš „zůstává věrný“ (v. 13). Naše nevěra a zrada se rozbíjejí o Kristovu věrnost a lásku, která nikdy nepřestane odpouštět a vycházet vstříc hříšníkovi (srov. Lk 15,4-6).

 

K evangeliu

Tuto událost zaznamenává pouze Lukáš a zasazuje ji do rámce Ježíšovy cesty do Jeruzaléma. Deset malomocných mu vychází v ústrety, drží se však v uctivé vzdálenosti, protože zákon je považuje za obřadně nečisté a vyloučené z lidské společnosti. I Bůh je jim vzdálený, protože nemoc je považována za Boží trest.

Malomocní byli Bohem i lidmi odsouzeni k odloučenosti, obracejí se tedy na Ježíše, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, a volají: „Smiluj se nad námi!“ (v. 13). Touto modlitbou se zbožný Izraelita obrací k Bohu, aby se rozvzpomněl na chudáka a potřebného. Žádají směle a s velkou důvěrou. Vzýváním Mistra vzývají Život. Sotva je Ježíš spatřil, posílá je za knězem. Když se totiž podle zákona kněz přesvědčí, že nemoc zmizela, může začít s očistným obřadem, který umožní jejich návrat do společenství. Po cestě jsou uzdraveni. Ježíš ukazuje, že je očekávaný Mesiáš, který má vymýtit tuto nemoc. Jediný z nich, Samaritán, se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ (v. 15) a poděkoval Ježíšovi za uzdravení. Tento odpadlík a cizinec rozpoznává v Mistrovi Boží moc a v Ježíšovi očekávaného Mesiáše, který vítězí i nad malomocenstvím, nejhorší z nečistých nemocí.

V tomto okamžiku Lukáš ukazuje Ježíšovo zklamání, které se projevuje v naléhavých otázkách, na něž evangelium nedává odpověď. Tyto otázky jsou určeny i nám a žádají naši odpověď: „Nebylo…? Kde je…? Nikdo…?“ (v. 17n). Ježíš je rozladěn, protože jediný uznalý člověk není Žid; ostatní, zdá se, jako příslušníci vyvoleného národa uzdravení předpokládali, proto se neotevřeli pro přijetí daru Boha, který chce každému člověku skrze Ježíše darovat plnost života k Boží slávě. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), říká Ježíš uzdravenému. „Vstaň z mrtvých!“ říká Ježíš každému, kdo se k němu přiblíží s vírou, která v něm vidí Emanuele, Boha s námi.

 

MEDITATIO

Dnešní texty navozují téma vděčnosti. Přesto nabízejí ještě něco víc než povinný postoj uznalosti. Vykonal-li Bůh zázrak na cizinci – syrském Námanovi a ukazuje-li nám evangelium schizmatického Samaritána, který se vrací, aby „mocným hlasem“ chválil Boha Izraele, jedná se možná o varování, že naše poznání Boha není samozřejmost, i když se cítíme v církvi doma. Pán nás volá, abychom objevili, že jen a jen on je naším Bohem. Koná podivuhodné věci a neustále dává přecházet z malomocenství hříchu do nového života, ale připomíná nám to pomocí cizinců, kteří cestou pokory docházejí k uznalé víře, očištěné ode vší pýchy. Žijeme v době velkého náboženského relativismu, kdy mnozí ve jménu špatně chápané tolerance tvrdí, že náš Bůh vlastně není jediný. On si však přeje, abychom celým srdcem znovu a znovu potvrzovali naše vyznání víry. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom „mysleli“ na Ježíše Krista, pro nás zemřelého a vzkříšeného. Není jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Jak však k takovému poznání dojdeme? Zodpovědný přístup k uznání Kristovy vlády znamená vypudit z našeho srdce všechny modly, z nichž první a nejzhoubnější je naše vlastní já. Pán ať nás uschopní k tomu, abychom svůj život proměnili v čistou a neustálou eucharistii – věčné díkůvzdání.

 

ORATIO

Pane, náš Bože, ty jsi jedinečný. Vedl jsi svůj lid k poznání, že ty jediný jsi a mimo tebe není žádná možnost života. Dej, ať nasloucháme tvému hlasu a v pokoře činíme to, co je pro nás opravdu dobré. Dej nám oči, abychom objevili úžasné věci, které v nás konáš, když nás chceš uzdravit z nemoci hříchu. Vzbuď v nás živou a pokornou vděčnost za tvou mocnou a nádhernou lásku, která se projevila v Ježíši Kristu. Myšlenka na tvého Syna, kterého jsi nám poslal, abychom měli život v hojnosti, ať naplní naše srdce neporušenou nadějí, která nevyhasne až do chvíle, kdy budeme v nádheře věčného života zpívat píseň díků.

 

CONTEMPLATIO

Silná je smrt, schopná připravit nás o dar života. Silná je láska, schopná znovu nás přivést k lepšímu zacházení se životem. Silná je smrt, schopná vysvléci nás z tělesné schránky. Silná je láska, schopná vyrvat naše ostatky smrti a navrátit je životu. Silná je smrt, jíž žádný člověk neodolá. Silná je láska, protože nad smrtí slavně vítězí. „Silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6), protože Kristova láska znamená konec smrti. Láska, kterou přinášíme Kristu, je také silná jako smrt, protože musí být jistým druhem smrti, neboť je zničením starého života, odstraněním zlozvyků a opuštěním mrtvých skutků. Tato láska je jakoby oplátkou Kristu, i když musíme připustit, že bude vždy nesrovnatelná s jeho láskou k nám, její vybledlou podobou. „On napřed miloval  nás“ (1 Jan 4,19) a příkladem své lásky se stal naším vzorem, abychom se mu připodobnili odložením člověka pozemského a oblečením člověka nebeského. Máme ho milovat tak, jak on miloval nás. Proto říká: „Polož mě jako pečeť na své srdce“ (Pís 8,6). Jako kdyby řekl: „Miluj mě, jako já miluji tebe. Ať zůstávám v tvé mysli, v tvých vzpomínkách i v tvých přáních. Nezapomeň, člověče, že ode mě máš všechno, co jsi. Vzpomeň jsi, jak jsem ti dával před ostatními tvory přednost. Kdo tě stvořil, ne-li já? Kdo tě vykoupil, ne-li já?“ Zbav mě, Pane, tohoto kamenného srdce. Dej mi nové srdce, srdce z masa, srdce čisté! Ty, který očišťuješ srdce, učiň si z něj příbytek. Ty, který jsi příkladem veškeré krásy a vzorem veškeré svatosti, přetvoř mé srdce podle svého obrazu a opracuj ho kladivem svého milosrdenství. Ó Bože mého srdce a mé všechno, Bože, který jsi mé věčné štěstí. Amen (srov. Žl 73[72],26). (Baldovín z Canterbury, Traktáty 10, v: PL 204, 513-516, passim)

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost“ (Žl 138[137],2a).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.