Ezechiel 17,22-24;
2. list Korinťanům 5,6-10;
Marek 4,26-34
První čtení:
Dnešní úryvek z knihy proroka Ezechiela je prorockou předzvěstí dnešního evangelia. Oba texty používají stejná přirovnání, jež hovoří o růstu, a rozvíjejí stejné téma – šíření Božího království až na konec světa. Starozákonní perikopa má evidentní mesiánský význam, neboť v situaci, kdy byla většina obyvatel Izraele odvlečena do Babylónie (z rozhodnutí krále Nabuchodonosora roku 587) a ti, kdo byli babylónského vyhnanství ušetřeni, opustili Boha a přestali zachovávat jeho smlouvu, zvěstuje „obnovu“ izraelského království.
Žádná z těchto tragédií nemůže Bohu zabránit, aby zůstal věrný své smlouvě. Přirovnání k cedru obrazně vyjadřuje zaslíbení nového zrození a nádherné obnovy. Po vzoru tehdejších zemědělců vezme Bůh „z vrcholku vysokého cedru“ (tím se míní Davidův dům) „slabou větévku“ (jeden z Davidových potomků) a zasadí ji na vysoké izraelské hoře; ona se pak stane „nádherným cedrem“ (v. 22n). Tato slova potvrzují, že Bůh je skutečný vládce dějin a bez ohledu na hřích chce člověku připravit novou, slavnou budoucnost. Původcem nového zrození i následného rozkvětu nejsou lidé, ale Bůh, jehož láska – na rozdíl od lásky lidské – nikdy neochabne.
To je základní poselství celého tohoto alegorického textu, jehož dovršením je závěrečné tvrzení: „Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký“ (v. 24). V této souvislosti se nám vybavují slova chvalozpěvu Magnificat z Lukášova evangelia: Bůh „mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil“ (Lk 1,52), a Ježíšův výrok „Neboť každý, kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 14,11).
Právě touto logikou se řídí Boží království, přítomné uprostřed lidstva. Každý, kdo žije spravedlivě, si tedy může přivlastnit slova dnešního responsoriálního žalmu: „Dobré je… zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost“ (Žl 92,2-3).
Druhé čtení:
Dnešní druhé čtení povzbuzuje křesťany, aby obrátili svůj zrak k „neviditelným“, „věčným“ hodnotám. Kdo se vydal cestou následování Krista, nepatří už tomuto světu. Víra a naděje ve vzkříšeného Krista dávají člověku nový pohled, který „překračuje“ obzor pozemského poznání.
Toto povědomí se v dnešním úryvku aplikuje na tři oblasti: sv. Pavel nejprve přirovnává náš „život v těle“ k údělu „vyhnanců v cizině, daleko od Pána“ (v. 6). Pozemský život křesťanů se odehrává ve znamení víry, nikoli přímého patření na Boha. Z tohoto napětí mezi vírou a touhou spatřit Boha na vlastní oči vyvěrá postoj důvěry, kterému se má učit každý věřící. Důvěra je klíčovým slovem (v úvodních verších tohoto textu je najdeme hned dvakrát) a základní charakteristikou každého, kdo uvěřil. Věřící je ten, kdo naprosto „důvěřuje“, nebo – lépe řečeno – kdo se zcela „svěřuje“ tomu, který jediný naši důvěru nikdy nezklame. Život věřících je tak zacílen k plnému společenství s Bohem.
Druhý úsek dnešního čtení připomíná, že v pozemském životě, prožívaném ve světle víry, má největší cenu snaha jednat tak, „abychom se líbili Pánu“ (v. 9b). Toto tvrzení se neopírá o logiku odplaty za dobré skutky ani nás nechce vést k přehnané důvěře ve vlastní zásluhy, které nám přece nemohou zajistit spásu. Tato slova nás spíše chtějí povzbudit, abychom se snažili prožívat celý svůj život s vědomím, že se na nás dívá laskavý Bůh.
Ve třetí části dnešní perikopy najdeme upozornění, že všichni se „musíme objevit před Kristovým soudem“ (v. 10). To nás nemá vést k úzkosti nebo strachu, ale k tomu, aby v našem srdci stále rostla touha po plném dovršení všeho, v co ve svém životě, prožívaném v odevzdanosti do Božích rukou, doufáme.
Evangelium:
Učení o Božím království, které Ježíš předkládá lidem všech věků v podobenstvích, odpovídá ve skutečnosti na dvě základní otázky: Jakou logikou se řídí Boží království? Dosáhne Boží království svého cíle?
Obě dnešní podobenství hovoří o „semeni“ zasetém do země. V prvním podobenství jeho růst nezávisí na člověku („ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak“: v. 27), ale pouze na úrodnosti země, do níž bylo zaseto. Ještě otevřeněji o tom mluví dnešní první čtení: tvůrcem Božího království není člověk, ale jedině Bůh. Druhé podobenství obsahuje jinou myšlenku: z nepatrného a zdánlivě zcela bezvýznamného hořčičného semínka vzklíčí tak velká rostlina, že „přerůstá všechny jiné zahradní rostliny“ (v. 31). Tento nádherný obraz plný naděje povzbuzuje věřící, aby nikdy neztráceli trpělivost.
I když se nám zdá, že je tomu jinak, otěže dějin pevně svírá Bůh. Rozvoj jeho království nezávisí na lidských silách ani na institucích nebo jednotlivých aktivistech; není to otázka plánování a horečného aktivismu, ale pozorného naslouchání Božímu slovu a ochoty nechat je v sobě růst. V žádném případě nenabádá toto podobenství ke kvietismu a nicnedělání. Naopak, všechny věřící povzbuzuje, aby si osvojili nové smýšlení, nedbali pouze na vlastní touhy a neřídili se svou vlastní ochotou nebo neochotou něco udělat, ale aby se učili trpělivosti a pokoře a snažili se vytvářet takové prostředí, v němž by Boží slovo mohlo přinášet co nejhojnější ovoce.
MEDITATIO
Posláním církve, společenství věřících, je být zde na zemi „svátostí“ Božího království a svými slovy a skutky se stávat „účinným znamením“ tohoto království, které pak může neomezeně růst jako nepatrné hořčičné semínko, zaseté do země. Základem toho všeho je společenství a spravedlnost. Církev proto nelze prožívat individuálně, protože svou podstatou spojuje lidi a přivádí je ke Kristu, aby se skutečně stávali jeho církví. Církev, přítomná v dějinách tohoto světa, se proto stává zjevením usmíření, které nám v Ježíši Kristu nabízí Bůh, a jeho uskutečněním, jež poznamenává dějiny lidstva od Ježíšova vtělení až do jejich závěrečného dovršení. Církev nikdy nebude dokonale zobrazovat Boží království; proto si o sobě nesmí začít triumfalisticky myslet, že je dokonalým dovršením Božího království zde na zemi. Vždy a za každých okolností zůstává jeho nedokonalým znamením, a jako taková putuje lidskými dějinami, které se v Ježíši, skrze Ježíše a spolu s Ježíšem postupně stávají „dějinami spásy“.
Tato zkušenost je středem zájmu celého lidstva: „pro nás, lidi, a pro naši spásu…“ vyznáváme v Krédu. Každý člověk se v přítomném okamžiku svého života setkává s tímto požadavkem – s pozváním, aby vstoupil do Božího království. Cestou k naplnění tohoto povolání je neustálé „obrácení“ („následovat Krista“ znamená doslova „spojit se s ním a žít s ním“). Vždy když se člověk snaží vlastním konkrétním úsilím dát svému životu v dějinách světa smysl, není nucen rozhodnout se pro to, co vede ke zlu, ale může si zvolit to, co vede do Božího království.
V tomto „svátostném“ rozměru křesťanského života se skrývá řešení napětí mezi tím, co už zde je, a tím skrytým, co je dosud předmětem naší naděje. Poznávacím znamením a typickým postojem křesťanů je vytrvalost, s níž putují vstříc dovršení Božího království.
ORATIO
CONTEMPLATIO
Když Ježíš řekl, že tři čtvrtiny setby přišly vniveč a pouze jedna čtvrtina se uchytila, kdežto ostatní setbu postihla hrozná zkáza nejrůznějšího druhu, je možné, že se ho jeho učedníci zeptali: Kolik tedy zůstane věřících a co dělat, aby se člověk zachránil? Aby rozptýlil jejich obavy a posílil jejich víru, vypráví Ježíš podobenství o hořčičném semínku, na kterém ukazuje, že se kázání radostné zvěsti rozšíří po celém světě.
Volí si k tomu přirovnání, které velmi výstižně vystihuje tuto pravdu. „Je sice menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Těmito slovy Kristus vysvětluje, že tak jako se v nepatrném semeni skrývá veliká síla, bude tomu podobně i s učedníky a s hlásáním radostné zvěsti. Vždyť učedníci byli ve skutečnosti těmi nejmenšími a nejslabšími z lidí, posledními ze všech. Působila v nich však nezměrná síla, takže se jejich kázání rozšířilo do celého světa (Jan Zlatoústý, Komentář Matoušova evangelia, 46,2).
ACTIO
