Štěstí těch posledních (22. neděle v mezidobí C)

22.8.2016

Štěstí těch posledních (22. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Sirachovec 3,19–21.30–31 (řec. 17–18.20.28–29)
2. čtení: Židům 12,18–19.22–24
Evangelium: Lukáš 14,1.7–14



Jedné soboty byl Ježíš na obědě u význačného farizea. Pozoroval, jak si hosté vybírají čelná místa. To mu dalo podnět k vyslovení jednoho ze svých podobenství. Ježíš velmi pozorně vnímal události běžného dne, v němž je také On sám přítomen. Z tohoto svého pozorování sbíral podněty pro svá ponaučení. Jeho moudrost vyplývala nejen z přilnutí k nebeskému Otci, ale také z věrnosti k okolní skutečnosti. Proto také Ježíš dokázal vyprávět Boží jednání tak, že východiskem jeho ponaučení byly běžné události každodenního života vnímané jeho srdcem, které bylo schopné hlubokého naslouchání (srov. 1 Král 3,9).

V tomto případě Ježíš vypráví podobenství, jímž nás varuje před sebeprosazováním člověka, který usiluje o čelná místa na hostinách, přičemž riskuje, že ho pán domu po příchodu ctihodnějšího hosta nakonec posadí na poslední místo (srov. Př 25,6–7). Ježíš dobře zná lidské bažení po předních místech, jež se projevuje o těch, kteří „chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagogách a čestná místa při hostinách“ (Lk 20,46). To všechno často jen proto, aby se ukázali jako mocní a významní v očích těch druhých. Z uvedeného důvodu nás varuje, abychom o sobě neměli přehnané mínění, a vybízí nás k tomu, abychom dokázali se skromnou poslušností přijmout to místo, jež každému z nás přisuzuje sám Hospodin. V případě, že je třeba zaujmout to docela poslední místo, máme ho v klidu přijmout, protože právě tohle činíval i on sám, Mistr, který byl tichý a pokorný srdcem (srov. Mt 11,29), když se „ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,8). Právě proto ho také Bůh povýšil, když ho povolal ze smrti k životu (srov. Flp 2,9–11).

Následně Ježíš pronáší výrok, který se stal proslulým: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 14,11). Tváří v tvář Bohu nachází každý člověk to místo, jež mu po právu přísluší. Hospodinova ruka povyšuje ponížené a ponižuje ty pyšné (srov. 1 Petr 5,5–6), jak se o tom zpívá v Magnificat (srov. Lk 1,46–55). Je však zároveň třeba připomenout, že takzvaná pokora je ctnost, jejíž opravdové prožívání je velmi nesnadné, a proto se zdá, že by bylo vhodnější o ní pomlčet, neboť existuje riziko, že naše mluvení o ní by mohlo plodit převrácené chování, které by ve jménu vyhledávání zvláštních zásluh nakonec mohlo směřovat k tomu, že naše smýšlení a jednání povede přesně k tomu, co sám Ježíš ostře kritizoval. Zřejmě by bylo vhodnější hovořit o pokořování, neboť jedině přijímáním ponižování od ostatních, od Boha i od nás samotných můžeme odhalovat svou vlastní chudobu a tak vstupovat do prostoru pravé pokory. Jedině ten, kdo dokáže pokojně a s hlubokou vírou přijímat ponižování a pokořování, je skutečně pokorný!

Následně Ježíš říká svému tehdejšímu hostiteli: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé“ (Lk 14,12–13). Pro nás je zcela běžné zvát na návštěvu osoby, k nimž máme hlubší vztah přátelství a lásky. Tihle lidé zase na oplátku pozvou nás. Ježíš však zjevuje „pošetilé“ počínání Boha, jenž na hostině ve vlastním Království přiděluje první místa právě chudým, tedy na první místa se dostanou ti poslední (srov. Lk 13,30). Tímto způsobem Ježíš jasně stvrzuje, že ten, kdo chce být doopravdy jeho učedníkem, musí ze svého srdce i jednání vyhostit všechno, co se inspiruje pomyšlením na to, že nám to ten druhý nějak oplatí a vrátí. Ježíš to ostatně vyjádřil pomocí jiného paradoxního výroku: „Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek … Půjčujte a nic nečekejte zpět“ (Lk 6,30.35). Právě tato logika vyzařuje z Ježíšova jednání. On přece dával čelná místa těm posledním, těm, o něž vůbec nikdo nedbal, aby jim tak zvěstoval Boží blízkost. Tímto způsobem také Ježíš vyprávěl Boha, jenž praví: „Já, Hospodin, jsem první a budu i s posledními“ (Iz 41,4), a tak nám zjevoval jeho pravou tvář.

Jelikož Ježíš velmi dobře zná Otcovo srdce, může své ponaučení uzavřít příslibem: „A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých“ (Lk 14,14). Blahoslavenství vyplývající z lásky, kterou prožíval a jíž učil sám Ježíš, je radost z toho, že člověk miluje bez nároku na odplatu, neboť ví, že odměnou je tu pro milujícího sama prožívaná nezištná láska. To je blaženost člověka, který doufá v jedinou odplatu, jíž je společenství s Bohem v nebeském království. Ano, když budeme mít v sobě to smýšlení, které charakterizovalo Ježíše Krista (srov. Flp 2,5), pak nás to bude již dnes přivádět k pravé blaženosti. Žít s Ním a tak, jako žil On, to je naše blažená radost.

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.