Tady jsem, volal jsi mě (2. neděle v mezidobí B)

12.1.2015

Tady jsem, volal jsi mě (2. neděle v mezidobí B)

1. čtení: 1. kniha Samuelova 3,3b-10.19
2. čtení: 1. list Korinťanům 6,13c-15a.17-20
Evangelium: Jan 1,35-42




LECTIO

K prvnímu čtení:

Verše, které bezprostředně předcházejí dnešnímu liturgickému textu, dosvědčují, že ze života izraelského národa té doby se téměř vytratilo prorocké slovo (1 Sam 3,1), ale že „Hospodinova lampa nebyla ještě zhasnuta“ (v. 2). Nehasnoucí zář této chrámové lampy připomíná, že Bůh nepřestal bdít nad izraelským národem a věrně pamatuje na svá zaslíbení. Na této neotřesitelné Boží přítomnosti může Izrael založit všechnu svou naději. V těchto pochmurných časech připravuje Boží milosrdenství novou epochu dějin vyvoleného národa; významným okamžikem tohoto procesu je povolání Samuele.

Všichni spí, ale Boží slovo zůstává bdělé a volá člověka, aby se stal vhodným Božím nástrojem. Povoláním Samuele se vytváří nový vztah mezi Bohem a povolaným – „pedagogický“ vztah mezi mistrem a učedníkem, velmi podobný tomu, jaký v Novém zákoně zavládne mezi Ježíšem a jeho učedníky.

Bůh zde používá obdivuhodnou pedagogiku. Postupuje po malých krůčcích a polehoučku přivádí mladičkého Samuela k poznání poslání, jímž ho chce pověřit. Samuele na této cestě poznání Hospodinova povolání doprovází kněz Eli, který jako moudrý vychovatel postupuje při vedení tohoto mladíka se vší potřebnou obezřetností a je schopen rozpoznat, jak hlubokou duchovní zkušenost Samuel prožívá („Tu Eli pochopil, že chlapce volal Hospodin“: v. 9). Neomezuje jeho svobodu, ale vybízí jej, aby se otevřel Božímu působení. Protože žádný člověk nemá právo rozhodovat o povolání druhých lidí, vede Eli Samuela k ochotnému naslouchání Božímu slovu a on na tomto základě poznává a přijímá náročné prorocké poslání: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá“ (v. 10). 

K druhému čtení:

Někteří členové společenství křesťanů v Korintě se začali považovat za zcela dokonalé a vyzrálé a ve své domýšlivosti začali zastávat dva extrémní postoje k lidské sexualitě, u jejichž kořene stála tatáž niterná pohnutka. Představitelé prvního směru se upnuli na radikální askezi a hlásali, že je nutno žít v absolutní a bezpodmínečné sexuální zdrženlivosti (srov. 1 Kor 7). Zastánci opačné tendence naopak tvrdili, že je třeba odhodit všechny normy sexuálního života, a zaštiťovali se tím, že sexuální život nemá žádný dopad na spásu, kterou nám přinesl Kristus. V dnešním úryvku se apoštol Pavel obrací právě na stoupence tohoto druhého směru.

„Svobodomyslní“ korintští křesťané – v souladu s nabubřelým přesvědčením o tom, že nade vším vládne duchovní „já“ – si vzali za štít své bezuzdnosti slogan křesťanské svobody: „Všechno je mi dovoleno“ (v. 12a). Apoštol toto vyjádření v zásadě přijímá, ale naprosto mění jeho význam. Připomíná, že rozhodujícím kritériem je to, co prospívá a buduje společenství církve. Korinťané si nárokují naprostou svobodu ve vztahu k věcem tohoto světa, ale neuvědomují si, že mají jednat v souladu se základem křesťanského života, jímž je dar vykoupení. „Byli jste přece koupeni, a to za (vysokou) cenu“ (v. 20).

Druhá námitka se týká konkrétního významu sexuality. Pavel odmítá jakoukoli formu řeckého dualismu, který staví tělo a duši proti sobě, a zdůrazňuje, že sexuální akt je hluboký a plně lidský úkon, který nezasahuje pouze tělesnou rovinu (v. 18), ale zahrnuje celou osobnost člověka. Tělo má být vzkříšeno; není proto určeno pro smilnění, ale „pro Pána“ (v. 13). Právě víra v Kristovo vzkříšení i ve vzkříšení celého lidstva vtiskuje tělesnosti člověka nesmírnou hodnotu. Skrze tělesné projevy a skrze vztahy ke druhým lidem křesťan vyjadřuje a umocňuje (nebo snižuje) to, že patří Pánu, což se plně projeví při vzkříšení na konci časů.

Správnou úctu ke svému tělu máme mít ještě z jednoho důvodu. Každý křesťan se celou svou osobností stal jedním z údů tajemného Kristova těla – církve – a chrámem Ducha svatého (v. 15.19). Musí se proto rozhodnout, zda bude své tělo používat „tělesně“ – pro smilství –, či zda bude konkrétně prožívat svůj vztah s Kristem, se kterým je jeden „duch“, protože toto tajemné spojení působí Duch svatý (v. 17). 


K evangeliu:

Jan situuje povolání prvních učedníků do „třetího dne“ prvního oddílu svého evangelia (Jan 1,19-2,11) – do „zahajovacího týdne“, završeného svatbou v Káně. Rozvrstvení vyprávění do šesti dnů je odkazem na vyprávění o stvoření, podle něhož se šestého dne objevil na zemi muž a žena. Jan tak chce naznačit, že Ježíš přináší celému lidstvu nové stvoření.

Ježíš se setkává s učedníky za přítomnosti jednoho svědka, Jana Křtitele, muže schopného proniknout pod vnější zdání a otevřít se víře, díky které dokáže zachytit skryté tajemství Ježíšovy osoby („pohlédl na Ježíše“: v. 33) a zvěstovat je dvěma svým přítomným učedníkům: „Hle, beránek Boží“ (v. 36).

Co chce Jan Křtitel říci o Ježíši tím, že ho nazývá Beránkem Božím? Toto téma se vrací při narážce na velikonočního beránka v Jan 19,36. V Ježíši, který prochází kolem, poznává Jan Křtitel toho, který prolil svou krev, aby lidem zpřítomnil Boha exodu – dárce nového života. Dva učedníci slyší tato Janova slova a odcházejí za Ježíšem (v. 37), aby ho lépe poznali. A toto přání se jim plní: Ježíš se k nim obrací a ptá se: „Co byste chtěli?“ (v. 38). Tuto otázku jim klade poté, co je „kontemploval“ (tak zní doslovný překlad řeckého textu), zatímco jej následovali. Ježíš jakoby byl překvapen a plný údivu nad „zázrakem“, že jej tito učedníci následují. Následuje otázka hodná pravého učedníka: „Mistře, kde bydlíš?“ (v. 38). Důležitější než znát, co Ježíš učí, je přebývat s ním tam, kde bydlí. Ježíšovým příbytkem je to, že jako milovaný Syn přebývá u svého Otce. To je jeho tajemstvím a z dalšího pokračování evangelia můžeme jasně poznat, že kdo se chce stát Ježíšovým učedníkem, musí vstoupit do téhož láskyplného vztahu, který ho spojuje s jeho Otcem. Ježíš tedy zve tyto učedníky, aby „šli“ a „viděli“ a z vlastní zkušenosti mohli poznat jeho i společenství, kterým je spojen se svým Otcem.

O jednom z těchto dvou učedníků nevíme, jak se jmenoval, i když mnozí exegeté jej ztotožňují s učedníkem, kterého Ježíš miloval. Druhým učedníkem byl Ondřej, vzor pravého následování – učedník ochotný naslouchat, který druhým svědčí o tom, co osobně prožil onoho dne, kdy zůstal u Ježíše (v. 39). Ondřej pak k Ježíšovi přivádí svého bratra Šimona (v. 42). Změna jména ze Šimona na Petr ukazuje, jak hlubokou proměnu působí Ježíšova láska v životě člověka. Prozatím si ale Šimon uchovává od skutečného přilnutí k víře dostatečný odstup. K hluboké a ryzí víře se totiž bude propracovávat jen pozvolna a s velkou námahou.

 
MEDITATIO

Boží slovo nám dnes staví před oči tajemství povolání, které k nám nikdy nepřichází pro naše zásluhy nebo lidské kvality, ale vyvěrá z Boží svobody a milosrdenství. Setkání s Ježíšem se sice odehrává na základě svobodného rozhodnutí člověka, předpokládá však, že bude o Ježíši vydávat svědectví. Dnešní evangelium ukazuje, že Ježíšovo setkání s prvními učedníky je jednou velkou řetězovou reakcí: jeden učedník přivádí k Ježíši druhého, a stejným způsobem jsme přišli k víře i my. Z toho vyplývá, jak velký význam mají autentičtí svědkové, kteří nám představují Ježíše jako očekávaného Pána a přivádějí nás k setkání s ním. Opravdoví svědkové neváží ostatní lidi jako své osobní vlastnictví na sebe, ale snaží se lidem napomáhat k jejich duchovní zralosti, která se vyznačuje schopností svobodně se rozhodovat. Jedinečným příkladem je vztah kněze Eliho k Samuelovi a ještě ve větší míře postoj, jaký zaujal Jan Křtitel ke svým dvěma učedníkům.

K tomu, aby se člověk mohl stát svědkem, musí se nejdříve sám setkat s Pánem, musí být ochoten překročit klamné zdání a dívat se na skutečnost hlubokým pohledem víry. Svědčit znamená nabídnout tento pohled, který proměnil náš vlastní život, druhým. K tomu je třeba vstoupit do nové formy života – do účinného společenství s Ježíšem, jež můžeme charakterizovat výrazy „přebývat s ním“ a „zůstat u něj“. Na období hledání, kterému dnešní lidé připisují příliš velký význam, musí navázat etapa spočinutí v Ježíšově přítomnosti, uznání, že Ježíš je pravým cílem, k němuž směřuje naše srdce, a etapa odvahy vytrvat v jeho blízkosti: „Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho.“

Z tohoto přebývání s Ježíšem se rodí kontemplace a naslouchání, které nás uschopňují dát všechny své síly i schopnosti k dispozici Bohu, jak to vidíme na mladičkém Samuelovi, který s dětskou prostotou říká: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“ Jedině zůstaneme-li s Ježíšem, můžeme pochopit, že jsme byli vykoupeni za vysokou cenu a že jsme se stali chrámem Ducha svatého.


ORATIO

Pane, ty jsi draze zaplatil za mé vykoupení, abys mě přivtělil ke svému tělu a abys ze mě učinil chrám Ducha svatého. Chválím tě za velikost povolání, které jsi mi svěřil, i za to, že mě tvé slovo neustále vede k opravdovému setkání s tebou.

Skládám u tvých nohou všechny své neuspořádané touhy i vrtkavé plány a prosím tě, abys bez ustání vedl mé kroky po cestách, které směřují k tobě. Pomoz mi, abych se zastavil v tvé přítomnosti a přestal se bát ticha kontemplace, vždyť jedině v něm mohu poznat, jak veliké přátelství mi nabízíš. Pomáhej mi, ať tě neznám jen z doslechu, ale skutečně se s tebou setkám. Kéž mě naplní tvá milost a úplně obnoví mé nitro, neboť s tebou chci přebývat a zůstávat ve tvé lásce. Tak se stanu tvým svědkem a budu moci přinášet svým bratřím a sestrám drahocenný dar víry v tebe.

Jak se poznávám v Petrovi, který se zdráhal uznat tě za svého Mistra a Pána! Víc a víc se chci podobat učedníkovi, kterého jsi miloval, a učit se ve svém srdci hledat ochotu a nadšení, s nimiž na tvé povolání odpověděl Samuel. Stejně jako on odpovídám: „Mluv, tvůj služebník poslouchá“ a chci své srdce znovu otevřít tvému slovu, Pane, abych tě dokázal následovat celým svým životem. 


CONTEMPLATIO

„Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdřív nalezl svého bratra Šimona (...) a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40n). Ti, kdo právě získali hřivnu, se ji ihned snaží zúročit a nabízejí Pánu svůj zisk.

Tyto duše, ochotné naslouchat a učit se, nepotřebují ke svému poučení mnoho slov ani roky či měsíce strávené následováním svého Mistra. Od samého počátku vyzískávají ovoce jeho učení. Jen se stali učedníky, už dosahují dokonalosti. „Dej radu moudrému, a bude moudřejší, pouč spravedlivého, a poroste v poznání“ (Př 9,9). Ondřej tedy zachraňuje svého bratra Petra a několika prostými slovy jej informuje o celém tom velikém tajemství, když říká: „Našli jsme Mesiáše!“, to je „poklad skrytý v poli a vzácnou perlu“, jak vypráví jedno z podobenství evangelia (srov. Mt 13,44nn).

Ježíš mu pohlédl do očí, jak se to sluší na Boha, který zná „srdce i ledví“ (Žl 7,10), a předpovídá, jak vysokého stupně zbožnosti dosáhne tento učedník a k jak znamenité ctnosti a dokonalosti bude pozdvižen (...). A protože jej vidí jako toho, kdo bude obdařen vznešeným úřadem, nechce, aby se jmenoval Šimon, ale dává mu jméno Petr, což v překladu znamená „Skála“. Tak už dopředu naznačuje, že na něm založí svou církev (Cyril Alexandrijský, Komentář k Janovu evangeliu, II, 1, passim). 


ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Tady jsem, volal jsi mě“ (1 Sam 3,5).


Převzato  z knihy: 
Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo:
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.