Ty jsi můj syn (Slavnost Narození Páně)

21.12.2015

Ty jsi můj syn (Slavnost Narození Páně)

1. čtení Izaiáš 52,7–10
2. čtení List Židům 1,1–6
Evangelium Jan 1,1–18

 
 
Velkolepé tajemství Ježíšova zrození mezi námi, tedy tajemství jeho příchodu, církev slaví a podtrhuje prostřednictvím nabídky tří různých bohoslužeb slova, konkrétně se jedná o čtení při slavení eucharistie v noci před slavností, za svítání a v den slavnosti. V noci je „radostná zvěst“ předkládána v podobě zprávy o Ježíšově zrození z Marie v Betlémě, kteroužto událost anděl zvěstoval pastýřům, oněm chudým, představujícím „zbytek Izraele“ (srov. Lk 2,1–14). O svítání se čte zpráva o návštěvě pastýřů v betlémském chlévě, tedy o jejich nazírání na událost Slova, jež viděli jako novorozené děťátko. Dále se připomíná, že Maria „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19).
 
Při mši v den slavnosti se chceme zastavit poněkud více nad jejími čteními, zejména pak z evangelia. Při této liturgii nasloucháme slavnému prologu Janova evangelia. Zmíněný hymnus nám odhaluje, že ono dítě, které přišlo na svět, je ve skutečnosti samo Boží Slovo, od věčnosti Syn živého Boha, jak to slavnostně prohlašujeme při vyznání víry: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“ … Zmíněný prolog je velkolepou doxologií, shrnutím a tajemstvím Vánoc, vzdáním chval za toto nevýslovné obdarování, neboť v daném textu shledáváme jasný záměr směřující k tomu, že celý Ježíšův další život je vlastně vypravováním onoho Slova. Pokusme se tedy nyní projít tímto hymnem v kontemplativním duchu, zakoušet úžas nad tím vším, k čemuž má přispět i následující stručný komentář.
 
Na počátku, tedy před stvořením a ve věčnosti, bylo Slovo, které bylo neustále obráceno směrem k živému Bohu. Ba co víc, toto Slovo bylo v Bohu a bylo Bohem. Právě prostřednictvím tohoto Slova bylo stvořeno všechno. To, co bylo přivedeno k existenci, má tento dar bytí jen díky Němu (srov. Kol 1,15–17). Toto Slovo bylo životem a světlem pro celé lidstvo. Ono Slovo vyzařovalo světlo v dějinách člověka a temnoty nebyly schopny ho pohltit, i když hustota temnot se proti tomuto proudu života a světla mocně stavěla. Jeden člověk poslaný Bohem, evidentně se míní Jan Křtitel, přišel, aby vydal svědectví o tom světle, což vyjadřuje jeho úkol přivádět lidi k víře. A přece toto světlo, které je Božím Slovem, Božím Synem, jenž přišel ke svému lidu, nebylo přijato. Jen nemnozí v něho uvěřili, a tak se z nich stalo nové stvoření a oni přijali důstojnost Božího synovství. K tomu došlo proto, že Boží Syn se učinil zranitelným tělem, skutečným člověkem jako jsme my, čímž zjevil svou slávu těm, kdo k němu přilnuli a následovali ho. Tato sláva je ale zároveň „pohoršením“ Vánoc. V Betlémě se z Marie rodí dítě, které je polidštěným Slovem samotného Boha, je to pravý Boží Syn, jenž se učinil Synem člověka.
 
Co k tomu ještě dodat? Snad to, co se praví v posledním verši Janova prologu: „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). To platilo v dávných dobách, platí to i dnes a bude to platit i v budoucnu. Jedině v okamžiku smrti ho uvidíme tváří v tvář (srov. 1 Kor 13,12), z očí do očí (srov. Iz 52,8), ano, až v tom okamžiku ho skutečně uvidíme (srov. Ex 33,20)… Jenomže díky Božímu příchodu mezi nás prostřednictvím Ježíše platí, že když patříme na Ježíše a meditujeme nad jeho slovy a skutky, když ho následujeme od jeho narození až po jeho smrt na kříži, pak očima víry smíme spatřovat Boha, a to právě proto, že jeho Syn Ježíš, Slovo učiněné tělem, nám o Bohu vypravoval (srov. Jan 1,18), samo Slovo nám sdělilo a vyložilo tajemství živého Boha.
 
To je také jádro křesťanství. Právě zde se nachází odlišnost křesťanství vzhledem k víře Izraele, vzhledem ke všem ostatním putováním víry nebo hledáním ve světle lidské moudrosti. Na jedné z dalších stran Janova evangelia Ježíš říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). To znamená, že ten, kdo viděl Ježíše jako člověka v jeho zranitelném těle, v jeho lidském životě, může postřehnout, že právě on Boha vypravuje. Právě zde také křesťanství projevuje svou jedinečnou odlišnost vzhledem k jiným monoteismům, protože naše víra je přilnutím k Bohočlověku, k Ježíši Kristu a jeho prostřednictvím k Bohu: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6), jak praví Ježíš sám.
 
Evangelium je právě takovouto radostnou zvěstí: V Ježíšovi jsou Bůh a člověk jedno. My lidé jsme v Ježíšovi, který je naším bratrem – člověkem ze stejného těsta jako my, podle slov dávného církevního otce –, povoláni k tomu, abychom dospívali ke zbožštění. Jako on se stal člověkem, tak my jsme povoláni k tomu, abychom se skrze něho a v něm stávali „Bohem“.
 

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.