V Boží náruči (24. neděle v mezidobí C)

5.9.2016

V Boží náruči (24. neděle v mezidobí C)

1. čtení 2. kniha Mojžíšova 32,7–11.13–14
2. čtení 1. list Timotejovi 1,12–17
Evangelium Lukáš 15,1–32




Dnes nasloucháme patnácté kapitole evangelia podle Lukáše, v níž Ježíš vypráví tři podobenství o Božím milosrdenství, tedy podobenství o ztracené a znovu nalezené ovci, o ztracené a znovu nalezené minci a o ztraceném a znovu nalezeném synovi, možná spíše o Otci, který rozhodně nešetří svou láskou.
 
Poté, co se v Ježíšovi učinil člověkem, může být náš Bůh jedině Bohem vyprávěným Ježíšem. Ježíš z Nazareta nám svým životem vyprávěl Boha, takže už není jiná možnost, jak dospět k Otci než skrze Ježíše. Jedině skrze něho také můžeme Otce poznávat (srov. Jan 14,6). Lze dokonce říci, že Ježíš „evangelizoval“ Boha, a to v tom smyslu, že ho učinil radostnou zvěstí pro lidi, když nám Boha vyprávěl svým vlastním životem a tak zároveň podrobil soudu všechny předcházející obrazy Boha, které si lidé zhotovili svýma vlastníma rukama. Ježíš podrobil soudu také všechny lidské představy Boha, které ho tak často přetvářejí podle lidských představ a měřítek, takže takový Bůh by nás měl milovat jen za předpokladu, že jsme dobří…
 
Jádrem Ježíšova vyprávění o Bohu je především zvěst o nezištném Božím milosrdenství, jež předchází jakékoli naší zásluze. Toto milosrdenství neúnavně působí již od prvního hříchu v zahradě Eden a vychází nám v ústrety, když bloudíme po cestách hříchu, a volá nás, abychom se vrátili ke svému pravému Pánu (srov. Gn 3,9). S tímto souvisí uvození tří následujících podobenství v Lukášově evangeliu: „Přicházeli k němu samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ‘Přijímá hříšníky a jí s nimi!’ Pověděl jim tedy toto podobenství…“ (Lk 15,1–3). Ježíš opravdu miluje hřešícího člověka podle Otcova vzoru. Avšak tento jeho postoj pohoršuje „zbožné“ lidi jeho doby. Ježíš je tudíž téměř donucen k tomu, aby lidem vyjevil nezměrnou lásku nebeského Otce, který po nás žádá pouze to, abychom se uznali takoví, jací jsme, tedy abychom přiznali svou vlastní hříšnost a abychom přijímali jeho odpuštění. Bůh je pastýř proniknutý pošetilostí lásky, který nechá devadesát devět ovcí bez dozoru a vydá se hledat tu jednu ztracenou. A nenachází pokoj, dokud ji nenalezne. Rozhodně to nečiní proto, že by se jednalo o nejtučnější mezi ovcemi, jak to čteme v apokryfním evangeliu, ale jen a jen proto, že tuhle ovci miluje.
 
To všechno je pak podtrženo zcela jedinečným vyprávěním o Otci, jenž ve své lásce nezná mezí. Tohle podobenství známe velmi dobře, neboť jsme nad ním rozjímali již v postní době. Ježíš klade důraz na skutečnost, že onen otec z podobenství stále miloval a očekával svého hříšného syna, který jako by předjímal jeho vlastní smrt, když od něho požadoval dědictví ještě před jeho odchodem z tohoto světa. Tenhle syn se ztratil v propasti hříchu, a otec ho navzdory tomu nikdy nepřestal milovat, a proto ho také pak přijímá s otevřenou náručí: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Lk 15,20). Bůh jistě nemá v zálibě hřích lidí, ale miluje nás samotné i v našem hříchu, usmiřuje nás se sebou v době, kdy jsme ještě hříšníky! Právě tahle zkušenost proměnila život mnoha mužů a žen. V souvislosti s tím můžeme připomenout příběh Pavla z Tarsu, který zakusil to, že ho nebeský Otec miluje právě skrze Ježíše Krista ještě v době, kdy on ho ze všech sil nenáviděl a pronásledoval křesťany. Jedině tahle nevysvětlitelná a nezměrná láska přemohla všechny jeho obranné mechanismy a zcela ho proměnila tak, že se z něho stal někdo jiný (srov. Sk 9,1–9). Ano, je lidsky docela běžné a pochopitelné, že milujeme někoho, kdo je dobrý. Avšak milovat někoho, kdo je plný nenávisti, to je vskutku něco neslýchaného! Když pak Pavel přemítal nad tímto nevídaným souběhem Boží lásky a lidské nenávisti, dospěl k tomu, že napsal: „Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8).
 
Bezmezná láska Boží k nám a naše nenávist, náš hřích proti němu – právě v tom tkví převratné a tklivé poselství, jehož prostřednictvím Ježíš činí z Boha jednou provždy radostnou zvěst. Žádá snad otec z podobenství po marnotratném synovi, aby se omluvil? – Ne, hned ho pobízí k tomu, aby s ním slavil. Přeje si pouze jediné, totiž aby onen syn věřil jeho lásce (srov. 1 Jan 4,16). Každý hříšník, tedy my všichni, je ve svém nitru osobou čekající na to, aby mohla plakat v Boží náruči, ať už kráčí jakoukoli cestou smrti, na níž se ztratila. Dříve nebo později nadejde hodina, kdy si úpěnlivě přejeme vložit svou hlavu do Boží náruče, protože nás hřích unavuje. Tohle obětí je dar nevyčerpatelné lásky Boží, kterou nám zjevil Ježíš Kristus.
 

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.