„Věřím v život budoucího věku“ (4. neděle velikonoční C)

11.4.2016

„Věřím v život budoucího věku“ (4. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 13,14.43–52
2. čtení Zj 7,9.14b–17
Evangelium Jan 10,27–30



 

Také tuto neděli můžeme naslouchat úryvkům ze Skutků apoštolů a z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. V prvním se hovoří o „velkém množství“ lidí, kteří díky slovům Pavla a Barnabáše přijmou víru a zařadí se mezi ty, kdo „jsou určeni k věčnému životu“. Ve druhém čtení se zase hovoří o „velikém zástupu lidí“, kteří „stáli před trůnem“ a Beránek-Pastýř je vodí k pramenům živé vody. Ještě jednou budeme společně rozjímat o „dvou životech“ a „dvou církvích“, o církvi současnosti a církvi budoucnosti, o přítomném a věčném životě.

Tentokrát se však nespokojíme jako Mojžíš pouze s tím, abychom kontemplovali o zaslíbené zemi, která na nás čeká, jen z velké vzdálenosti, ale nakolik je to možné, se pokusíme o niterný vnitřní pohled. Máme určitě dobré důvody, abychom se nebáli otevřít téma věčného života, i když víme, že se o něm nedá hovořit jinak než mlčením, případně pokornými vzdechy (jako tomu bylo u těch, kdo s ní zažili osobní zkušenost).

Žijeme ve světě, který se stále více uzavírá. Je pravdou, že dnešní člověk zboural mnohé hranice dříve nepoznaných fyzických skutečností, ať už je to směrem nahoru otevření kosmu anebo směrem dolů proniknutí do atomu. To všechno se ale odehrává uvnitř dobře ohraničeného prostoru smyslové zkušenosti; podívat se však za hranice zkušenosti „tohoto světa“ je obtížné pro všechny. Jeden italský básník opěvoval teskně onen plot, který „z mnoha stran zamezuje pohledu na poslední obzor“ (Leopardi, Nekonečno). Čas od času jsme nuceni otevřít průchod v tomto plotě, abychom jím nechali projít ty, kdo nás opouštějí; tento průchod se však velmi rychle zase uzavírá. Mrtví odcházejí nejen z domova, ale postupně také z naší paměti; vracíme se pouze k tomu, kým byli, co dělali a říkali, když byli ještě mezi námi. Již méně však přemýšlíme o tom, jak a kde jsou teď; přemítáme o nich jako o mrtvých a ne jako o živých.

Jeden ze známých spisovatelů dvacátého století, Franz Kafka, objevil velmi působivý symbol tohoto světa uzavřeného do sebe sama: hrad s pokojíky, chodbami a schodišti, které nikde nekončí: jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na danou adresu. A i kdyby se mu to náhodou podařilo, stejně by to bylo zbytečné, protože kolem hradu se rozprostírá královské město a nikomu se nepodaří jím projít, zvláště s poselstvím od mrtvého! Křesťanská spiritualita zná ideu „vnitřního hradu“ (sv. Terezie z Avily), který je příbytkem Trojice v nás. Zde se však setkáváme s „vnějším hradem“; „hrad v nitru“ je hradem uzavřeným uvnitř nás. Vnější hrad znamená, že my jsme uzavření uvnitř hradu!

Malým, ale významným symbolem tohoto dusivého světa, jsou noci měst, nebo tančírny roztroušené v ulicích, které vedou z města na venkov, po kterých se každodenně ubírají zástupy lidí naplněných vzájemným odcizením a hledajících únik. Jsou jako budovy zahrabané do země, bez oken, aby nemohl vstoupit ani vyjít jediný paprsek světla; uvnitř je „umělé“ království světla a života. Bible vypráví příběh o Babylonské věži, dnes už však tento obraz není výmluvný: my žijeme v Babylonské jámě! Člověk si ji vlastníma rukama vyhrabává, aby se tam mohl pohřbít se svými frustracemi, zklamáními a se svým nihilismem, kterému říká svoboda. Dospěli jsme v podzemního člověka, v člověka-krtka, který se prokopává hlínou země.

A tak do této situace, v níž žije většina lidí průmyslového věku, zvěstuje liturgie se zneklidňující ryzostí těm, kdo přicházejí do kostelů a chrámů, že existuje jiné město a jiný svět. Svět tak blízký, že je možné do něj nahlédnout a mluvit s těmi, kdo jej obývají. Svět radosti a světla, kde jsou všichni oblečení do zářivě bílých šatů a v rukou nesou palmy na znamení vítězství, pohledy všech jsou tam namířeny k trůnu, před nímž se klaní v uctivé adoraci. Jejich milovaná slova jsou: „Amen! Amen!“ (Zj 7,12). Člověk, který jako první spatřil ve vidění tento nový svět a označil ho jako „nebeský Jeruzalém“ se udiveně tázal: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ A uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,13n).

Jedná se o skutečný, pravý svět, který někde existuje, nebo jde o pouhý přelud, fikci, o prázdnou nádrž, do které vléváme naše stesky, slzy, naše nenaplněné potřeby a touhy, tak jak o tom smýšlí jistí materialističtí filozofové? Ten, kdo věří, má přímo „mraky svědectví“, aby mohl říci, že ten jiný svět existuje a je nekonečně reálnější než tento svět. Onen svět existuje, poněvadž jej vyžaduje naše nejvnitřnější touha a takovou touhu bychom nemohli objevit a vymyslet sami od sebe: velmi vysoce nás a naše možnosti přesahuje! (To je Augustinova argumentace postavená na vizi „neklidného srdce“ člověka.) Onen svět existuje, protože nám z něj přicházejí neustálé signály. Když objeví astronom na nebi malé rozechvělé světlo, odlišné ode všech ostatních, řekne, že pravděpodobně miliardy světelných let daleko musí být chtě nechtě nějaké nebeské těleso, které toto světlo vydalo, a poznamená si na svou mapu oblohy novou hvězdu. I za signály, které zachycujeme naší vírou a náboženskou zkušeností musí být nějaké „nebeské těleso“. Jáhen Štěpán, který uviděl „nebesa otevřená a Syna Božího sedícího po pravici Boží“ (srov. Sk 7,56); Pavel, který byl vytržen v duchu až do třetího nebe a viděl věci, které se žádnými slovy nedají vyjádřit; Augustin a jeho matka Monika, kteří jednoho dne na zápraží před oknem v Ostii při modlitbě doslova „olizovali“ svými rty trochu „sladkosti věčného života, který se prožívá na onom světě“ (srov. Vyznání IX,10); svatý František z Assisi, který jednoho dne spatřil své místo ve slávě: ti všichni si přeci nemohli jenom něco namlouvat a klamat sami sebe i nás, protože přijali dokonce smrt a utrpení, pro to, co viděli: „To, co očekávám je tak dobré, že mi je každá bolest milá“

Tyto signály jsou už samy o sobě dostatečně silné, nicméně máme ještě jeden nekonečně silnější: máme to nejlepší potvrzení slov proroků (a světců), ke kterému musíme obrátit naši pozornost jako k lampě, která září na temném místě, dokud se nerozbřeskne a hvězda dne nezazáří v našich srdcích (srov. 2 Petr 1,19). Jinými slovy, máme v sobě Krista, naději na věčnou spásu (srov. Kol 1,27). On je tím „světlem, které září v temnotách“, tedy v našem srdci. Jakou jinou pevnější naději můžeme mít, než tu, jejíž předmět už přebývá v nás? Proto se říká: „Vstupte opět do svého srdce! Kam a proč chcete odejít daleko od vašeho srdce? Kde se chcete potulovat? Vstupte opět do svého srdce, protože v nitru člověka přebývá sám Kristus“ (sv. Augustin, Tract. in Jo. 18,10). Čili, věčný život je v nás už přítomný; sláva je skrytá v milosti, stejně jako strom v semenu a poledne ve slunečním svítání. Proto také Ježíš řekl v přítomném, a ne v budoucím čase: „Kdo věří, má život věčný... Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,47.54).

Ježíš říká v přítomném čase: „Já jim dávám věčný život“, protože on sám je věčným životem a stojí uprostřed nás. Sestra Alžběta od Trojice mohla říci: „Nalezla jsem nebe na zemi, protože nebe, to je Bůh, a Bůh je v mé duši.“ V jednom z žalmů se říká: „Žádal od tebe život: dopřáls mu dlouhá léta na věčné časy“ (Žl 21,5): oním životem je Ježíš, kterého nám Otec daroval, a ta „dlouhá léta“ znamenají Ráj; tím, že nám Otec daroval Ježíše, který je „Život“, už teď nám daroval také Ráj.

Tak jsme se z „onoho“ světa „budoucího“ života dostali k „tomuto“ světu a „tomuto“ životu. Zatímco procházíme „velkým soužením“, je již zde a připravuje si kandidaturu, aby se mohl připojit k „nezměrnému množství“, které stojí před Beránkem a pije „z pramenů vody života“. V tomto uzavřeném světě, který ani nepřipustí, aby skrze něj zaznělo poselství „mrtvého“, jsme povoláni svědčit o naději: dosvědčovat ji především radostí. Když se podíváme na křesťana, který v sobě nese Krista, „naději slávy“, měli bychom v něm nahlédnout nebo alespoň vytušit nebe.

Umožněme nyní této naději, aby se stala modlitbou; řečeno slovy liturgie: „Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář a budeme ti podobni na věky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit“ (III. eucharistická modlitba).



Převzato z knihy:
 Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.