1. čtení: 1. kniha Královská 8,41-43
2. čtení: list Galaťanům 1,1-2.6-10
Evangelium: Lukáš 7,1-10
Římští setníci o sobě rozhodně nechali v Novém zákoně hodně slyšet; zmíněni jsou tři a všichni velmi zbožní. Jednoho z nich se dotýká právě dnešní úryvek evangelia, další z nich zvolal pod Křížem: „Tento člověk byl opravdu syn Boží!“ (Mk 15,39) a poslední, jménem Kornélius, byl prvním pohanem, který vstoupil do církve (srov. Sk 10,1n).
V evangeliu se ale věci odvíjejí jinak než obvykle ve světě: ve světě jsou obvykle vysocí vojenští důstojníci oceňováni a ohodnocováni podle svých vojenských zásluh, úspěchů nad nepřáteli a hrdosti. Zde jsou však naopak vyzvedáni pro svou pokoru, víru, almužnu a modlitbu („Tvé modlitby a tvé almužny vystoupily před Boha a on si na ně vzpomněl,“ bylo řečeno Kornéliovi). To jsou skutečné paradoxy Království a příklady nových hodnot hlásaných v blahoslavenstvích. Nikdo není vyloučen z možnosti účasti v Království, ani velitel okupačního vojska, pokud přijme nabídku vstoupit správnou branou, jenž je ale „úzká“.
Přejděme nyní k našemu dnešnímu úryvku, v němž figuruje setník z Kafarnaa. Příběh vypráví také Matouš a se značnými odlišnostmi také Jan. V případech, jako je tento, kdy ta samá událost nebo výrok je evangelisty vykládán různě, dochází k tomu, že jej liturgie nechává zaznít v průběhu tří let liturgického cyklu pouze jednou, většinou v tom redakčním zpracování, které je pokládáno za nejdůležitější. V tomto směru je velmi důležitý přínos četby synoptických textů, tedy čtení evangelia v jeho celistvosti, hezky jedno vedle druhého. Pouze když postavíme v našem případě různá vyprávění (Matouše, Lukáše a Jana) vedle sebe, můžeme rekonstruovat celek, tedy skutečnost v celém bohatství významů, které v nich prvotní církev dokázala číst. U Lukáše a Matouše je to například víra setníka, která vyprovokuje Ježíše k učinění zázraku: „Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru. Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.“ U Jana je tomu naopak, právě Ježíšův zázrak vyvolá víru setníka: „Jdi, tvůj syn žije... a uvěřil on i celá jeho rodina.“ Tyto dvě verze se však vzájemně nevylučují, ale obohacují: víra – pevná víra – působí zázrak a zázrak posléze probouzí novou víru, víru ještě větší.
Pokusme se podívat blíže, čím se vlastně vyznačuje víra tohoto člověka, že vzbudila Ježíšův obdiv, poněvadž čteme, že se Ježíš podivil.
Jedná se o velmi pokornou víru. Pokora tohoto člověka je skutečně obdivuhodná a projevuje se v mnoha ohledech (nejen slavnými slovy: „Nejsem hoden...“). Především vztahem, kterým je mezi ním a jeho služebníkem: tento služebník pro něj není nějakou věcí ale osobou, snad i přítelem (velmi mu na něm záleželo). Kvůli němu se osobně namáhá a obtěžuje, což je vyjádřením pokory velmi vysokého stupně! Ukazuje se, že tento člověk i ve svém soukromém životě nenahlíží na ostatní shora, nedává druhým pocítit svou nadřazenost, ale dokáže se postavit po boku těch nejponíženějších jako osoba k osobě. Na druhém místě (a právě Lukáš to zdůrazňuje) nejde za Ježíšem osobně, protože se jako pohan nepovažuje za hodného před něj předstoupit.
I samotná víra tohoto člověka je velmi pokorná. Má víru, že by mohl hory přenášet, víru, kterou by mu mohli závidět učitelé teologie, a on si toho nijak zvláště nevšímá, spíše se zdá, jako by se styděl, poněvadž se snaží ji ospravedlnit. Jako by říkal: „Nemám žádné zásluhy na tom, že věřím, že můžeš uzdravit mého služebníka. Vidím, jak poslouchají mí podřízení!“ Právě zde se nachází zázračnost jeho víry, která vyvolá Ježíšův obdiv: „Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu ´jdi´, a jde, a jinému ´přijď´ a přijde.“ „Logika je jasná: odpovídá za své aktivity svému veliteli, tento zase místodržiteli, který nese odpovědnost před samotným římským císařem. Proto tedy velitel, díky skutečnosti, že poslouchá své nadřízené, může vydávat rozkazy, které mají za sebou autoritu samotného vládce. Autorita, která se očekává od Ježíše, se mu zdá být ve stejné rovině. Argument, který setník vznáší, je velmi významný. Ještě významnější je ale fakt, že na něj Ježíš přitakává a dává za pravdu setníkovi, což se dá vysvětlit jenom tak, že Ježíš podléhá autoritě samotného Boha, poněvadž ho bezpodmínečně poslouchá. Tento fakt výslovně potvrzuje Janovo evangelium (Jan 8,29): „A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí“ (Ch. H. Dodd). Tento člověk pochopil, určitě skrze dar Ducha Svatého, že Ježíšovy zázraky vyvěrají z jeho poslušnosti Otci, a to do té doby v Izraeli ještě nikdo nepochopil, ani jeho nejbližší učedníci! Nemůže nás tedy překvapit, že se to Ježíše silně dotklo. Věřit neznamená uznávat Ježíšovu zázračnou moc (to konec konců nepopírali ani jeho odpůrci!), ale připustit a přiznat, že tato moc vychází od Boha, že je tedy božská; což pochopil setník, který byl pohanem, a bohužel ne ti, kdo pocházeli z Ježíšovy vlasti (srov. Mk 6,1–6).
Čím k nám dnes promlouvá tato nesmírně hluboká část evangelia? Když vezmeme v úvahu první čtení, které nám liturgie předkládá („i když přijde cizinec, který není z Izraele, tvého lidu...“), zdá se, že z toho vyplývá následující ponaučení: Bůh je Bohem všech, a nejen těch, kteří náleží k jeho lidu, a rovněž Kristus je Spasitelem všech, nejen křesťanů a těch, kdo již uvěřili. Kdokoli se přiblíží k Ježíšovi, je jím přijat, a proto ho i jeho učedníci musí přijmout. I dnes existují mnozí, kteří se přibližují k Ježíšovi stejně jako setník: přicházejí „zdaleka“, bojovali nebo bojují na jiných frontách; hledají nějakou víru anebo se nacházejí v úzkostech; slyšeli o něm hovořit a intuitivně tuší, že není žádné jiné jméno pod sluncem, v němž by mohli nalézt spásu. Nepokládají se za hodné účastnit se eucharistie, proto si pro návštěvu chrámu vybírají jinou dobu, kdy tu nikdo není, a často je možné je spatřit na kolenou u sochy Madony. Nejenže jim nesmíme zabraňovat, aby se přicházeli modlit do našich kostelů, protože nejsou „naši“, ale my sami se za ně máme modlit, když je vidíme, a říci Ježíšovi stejná slova, která vyslovili židovští starší na adresu setníka: „Je toho hoden, abys mu vyhověl...“
To však není všechno, co bychom mohli z dnešního úryvku vyvodit; dalo by se dokonce říci, že to ani není to nejpodstatnější. Tím nejdůležitějším je setníkova víra, či přesněji kvalita jeho víry! Jedná se o pokornou víru, ale přitom také o víru horoucí, řekli bychom snad i křiklavou, drzou, příliš sebejistou, kdybychom ale nevěděli, že se právě taková víra zalíbila: „Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: ´Zdvihni se a vrhni do moře!´ a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“ (Mk 11,23). Tato slova nejsou pouhým „žertem“ (Ježíš nepřišel, aby s námi laškoval). Musíme skutečně věřit, že pokud někdo říká hoře z důvodů dotýkajících se Království: „Zvedni se!“, aniž by pochyboval ve svém srdci, jestli k tomu skutečně dojde, pak se to skutečně stane. Vím, že to se nikdy nestane, ale ne proto, že by se hora nemohla přesunout, ale protože nikdo není schopen bez pochybností říci: „Přesuň se!“ To je ten největší zázrak a nic jiného. Ježíšův výrok chce vyjádřit to, že víra pomáhá překonat jakoukoli překážku; že mezi tím, co Bůh požaduje po člověku skrze víru a tím, co je ochoten mu darovat, existuje stejný poměr jako mezi zrnkem hořčice a horou, která se má přemístit.
Hovořil jsem o horoucí víře. Podívejme se na popis jednoho případu horoucí víry, který popsal věřící básník: Jeden muž měl tři děti. Jednoho dne všechny tři onemocněly a on dostal strach, skutečně velký strach. Tenkrát se rozhodl udělat jasný krok. Musíme říci, že tento krok byl velmi vroucí. Vždyť všichni křesťané mohou jednat také tak (nabízí se dokonce otázka, proč to tak nedělají). Stejně jako se při hře berou tři děti ze země a vloží se do náručí jejich matky, tak i on velmi horoucně vzal – s modlitbou na rtech – své tři nemocné děti a klidně je předal – v modlitbě je předal – Svaté Panně a řekl: „Dál už nemohu, vezmi si je, dávám ti je. Obrátil jsem se a odešel, abys mi je nemohla vrátit. Už je nechci, dobře to vidíš.“ A zatleskal si, že měl odvahu udělat takový krok: určitě by se toho všichni neodvážili. Od toho okamžiku se všechno začalo odvíjet dobře. Jak jinak by tomu také mohlo být, když péči o ně převzala Svatá Panna. Je zvláštní, že to tak nedělají všichni křesťané. Přitom je to tak snadné. Ale na to, co je snadné, se téměř nikdy nemyslí (Ch. Péguy).
Byla to úplně stejná reakce, kterou udělal setník. Pomyslel na tu úplně nejjednodušší věc: předal svého služebníka do Ježíšových rukou; věděl, že pro něj neudělá nic jiného, než něco dobrého: „Když se pak vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.“
Vidíte, kolik věcí se můžeme naučit z dnešního evangelia: věřit jednoduše a odvážně, v aktu víry se odvážit mnohého, žádat bez pochybností. Naše víra je často velmi intelektuální, velmi silně založená na mozkové aktivitě. Spočívá na víře v to, že co Bůh řekl, je skutečně pravda (věřit v Boží pravdivost), ale ne na víře, že to, co přislíbil, se uskuteční (věřit v Boží sílu). Konečně, zůstává nám víra v zázraky. A tato, aniž bychom se chtěli dotknout toho, že je znamením respektu před Bohem, je pouze znamením malé víry. „Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém (ve smyslu: to, o co jste doposud žádali, neznamená téměř nic!). Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila.“ (Jan 16,24).
Ve zpěvu před evangeliem jsme slyšeli: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ Jestliže nám tedy dal svého Syna, jak bychom mohli pochybovat, že nám spolu s ním nedal všechno (srov. Řím 8,32)? Čím jsou ty ostatní věci ve srovnání se Synem? Tohoto Syna, kterého nám dal Otec nejprve ve Vtělení a kterého za všechny obětoval na kříži, nám nyní dává v eucharistii. Přivlastněme si setníkovu pokoru skrze slova, která jako první vyslovil a která překonala staletí a dostala se až k nám: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel“; osvojme si také jeho víru: „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
