Výzva k bdělosti (25. neděle v mezidobí C)

12.9.2016

Výzva k bdělosti (25. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Amos 8,4–7
2. čtení: 1. Timoteovi 2,1–8
Evangelium: Lukáš 16,1–13



Podobenství o nepoctivém vychytralém správci se považuje za jedno z nejobtížněji pochopitelných z celého evangelia. Důvodem této nejasnosti není, že by Ježíš nehovořil dostatečně pochopitelně, ale původní originální smysl, který Ježíš zamýšlel, byl překryt jinými významy, které tomuto podobenství přiřadila prvotní církev na základě svých potřeb. Obvykle se uvádí, že v Lukášově textu následují nejméně tři další různé aplikace: první aplikace: Synové tohoto světa jednají ve svých záležitostech mnohem prozíravěji než synové světla ve svých; druhá aplikace: Získávejte si přátele z nespravedlivě získaného bohatství; třetí aplikace: Jestliže jste nebyli věrní v nespravedlivém majetku, kdo vám svěří pravé bohatství? Zdá se, že se nacházíme přímo u tří momentů, které by se daly u stejného podobenství rozvést do tří promluv (C. Dodd).

To by nás ostatně nemělo nijak překvapit, protože jsme již vícekrát hovořili o tom, že evangelia se zrodila právě tímto způsobem. Jsou to Ježíšova slova a skutky, které církev vykládá ve světle Ducha Svatého, jenž zjevuje v těchto slovech a skutcích stále bohatší významy, které jsou schopné osvětlovat nové situace, do nichž se církev po Velikonocích dostávala, vzhledem k době Ježíšova života. Je pro nás důležité, abychom věděli, že tyto nové významy nejsou pouze „lidskými“ dodatky Božího slova, ale pocházejí z téhož pramene. Stejný Duch, který provázel Ježíše z Nazareta a působil v něm, nyní oslovuje a provází církev, a to i skrze inspiraci Písma.

Budeme se samozřejmě snažit, aby náš výklad tohoto podobenství vycházel z původního významu, který mu zamýšlel dát Ježíš, když jej vyslovil poprvé, a následně se pokusíme shrnout také praktické využití, které z podobenství vyvodila prvotní apoštolská církev.

Ježíšův výklad vychází ze slov: „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“ Není úplně jasné, jestli je tímto pánem některý ze správcových nadřízených, nebo jestli nejde přímo osobně o Ježíše; to však nijak zásadně nemění smysl. Správce není chválený za to, že by jednal dobře v absolutním smyslu slova, před Bohem, ale poněvadž jednal dobře v relativním smyslu, tak jak mezi sebou jednají synové tohoto světa. Využil dokonale moudrosti tohoto světa, aniž by se to však jakkoli dotklo Ježíšova pohledu, že moudrost tohoto světa je bláznovstvím v Božích očích (pokud vezmeme v úvahu podobenství o bohatém bláznu!). Prozíravost tohoto člověka spočívá v tom, že když se přiblíží nějaká krizová situace (v tomto případě propuštění), nezůstane stát se založenýma rukama, nečeká bezmocně, co se stane s jeho nenapravitelným proviněním. Chvíli si to nechá projít hlavou, a pak si vytvoří souhrn možných řešení: Kopat? Žebrat? Jakmile rozpoznal to „správné“ řešení, hned se pustil do jeho okamžité realizace.

Ježíš vyprávěl toto podobenství posluchačům, kteří pravděpodobně tušili, že se spolu s ním nacházejí před velmi tíživou hodinou lidstva, že se přibližují k rozhodujícímu setkání s Boží vůlí, ale nedokázali se rozhodnout. Spíše dávali přednost ponechat své nohy „ve dvou třmenech“, nebo jak říká Ježíš, „sloužit dvěma pánům“. Těmto lidem přichází Ježíš povědět: Jak to, že jste tak obezřetní a prozíraví při zvládání dramatických situací, které se objevují na rovině dočasných záležitostí tohoto světa, třeba otázek vlastního zdraví, ale ve vztahu k tak podstatným a rozhodujícím otázkám, kterými jsou Boží království a vaše věčná spása, zůstáváte nevšímaví a neteční? Jako by říkal: Když na moři nastane obrovská bouře, dobrý námořník nezůstane stát a nechce za každou cenu zachránit zboží i lidi, protože je více než jisté, že tak přijde o obojí, proto se rychle rozhodne a nahází do moře všechno zboží, aby zachránil alespoň osoby. Proč se i vy nerozhodujete k ráznému jednání v tak bezprostřední blízkosti naprosto jiného nebezpečnějšího ztroskotání?

V podobenství zaznívá tedy to, co běžně označujeme jako „výzva k bdělosti“, eschatologické napomenutí, které je pravděpodobně tím nejostřejším a nejnaléhavějším znakem Ježíšova pozemského hlásání: Naléhavě vybízí k rozhodnutí, protože Království je za dveřmi. Ženich je na cestě! Váhaví a nerozhodní zůstanou za dveřmi a budou zoufale bušit, stejně jako panny, které usnuly. Budou volat: „Pane, otevři nám!, ale on odpoví: Neznám vás, odkud jste“ (Lk 13,25). Příliš pozdě!

Velmi dobře cítíme, že se tato důrazná výzva k bdělosti v přítomném okamžiku dotýká i nás. Lidé, ke kterým Ježíš směřoval svá závažná slova, patřili k těm, kteří mohli říci, že s ním jedli a pili a že ho slyšeli hlásat na náměstích (srov. Lk 13,26). I my jsme těmito lidmi a už víme, že to ke spáse nestačí. Je zapotřebí něco naprosto jiného: musíme se skutečně rozhodnout pro Ježíše: buď s ním, nebo proti němu. Nemůžeme si nijak namlouvat, že pro naši spásu stačí Bohu věnovat příležitostně nějakou tu modlitbu a občasnou myšlenku, malý útržek našeho času, a přitom ho nechávat stát naprosto mimo celý zbytek našeho života. Nepřiměřenost mezi úsilím, opatrností a rozhodnutími, souvisejícími s časnými záležitostmi, a starostí o Boží věci, vždycky přímo bije do očí. Na rovině tohoto času stačí pouhý náznak nemoci, aby rozpoutal alarm a rychlé vyhledání lékaře; na rovině duchovní necháváme některé nemoci, aby se klidně bez jakékoli obavy rozvíjely, a žádné léčebné prostředky nevyhledáváme. Kolikrát se stává i mezi křesťany, že nepřivolají kněze ani ke smrtelnému lůžku umírajícího a nijak ho neupozorní ani na to, čemu přichází vstříc, aby ho nevyděsili. Je to stejné, jako bychom někoho, kdo se pohybuje na hranici propasti, kterou nevidí, nijak neupozornili, abychom ho nezneklidnili.

Toto skryté upozornění vložil Ježíš do podobenství o nepoctivém správci. Toto upozornění promýšlela také prvotní církev, která z něj, jak jsme řekli, vyvozovala praktické důsledky. V Ježíšově době „rozhodnout se“ znamenalo „uvěřit evangeliu“, stát se jeho učedníkem, postavit se na jeho stranu. Jaký význam má však toto „rozhodnutí“ pro ty, kdo už přijali evangelium, stali se křesťany a žijí v církvi? Po zamyšlení nad průběhem tohoto podobenství nás spontánně napadne odpověď: Získávat si přátele z nespravedlivého majetku! Konkrétním a účinným způsobem, jak uskutečňovat rozhodnutí víry pro Ježíše a pro Království, je změnit postoj vůči pozemskému bohatství: nepovažovat ho už za něco, co je zapotřebí vlastnit, ale jako něco, co musíme spravovat. Ne jako něco, co má růst kvůli naší snaze shromažďovat, ale jako něco, co se má proměnit v radost i pro ostatní. Chudí jsou přirozenými přáteli Božími („Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého,“ říká odpověď responsoriálního žalmu). Proč si tedy neudělat přátele mezi těmito mocnými Božími přáteli? Jednoho dne, a možná už teď, ti mohou pomoci vstoupit do nebeského království, které jim „patří“ (srov. Mt 5,3). Nejedná se však jenom o almužny nebo dary, jako spíše o spravedlivé řízení a rozdělování, a často přímo o vrácení: „Chléb, který vám přebývá, je chlebem chudých,“ říkal svatý Basil, „oblečení zavřené ve vaší skříni je oblečením nahého; boty, které nenosíte, jsou obuví pro bosé; peníze, které ukrýváte, jsou penězi chudého; skutky lásky, které nenaplňujete, jsou nespravedlností, jíž přihlížíte.“

Když nám dnešní liturgie předkládá podobenství o nepoctivém správci, doporučuje nám také, abychom zaměřili svou pozornost na tuto otázku postoje k chudým. Prozrazuje to rovněž výběr prvního čtení, které zní jako strašlivá žaloba na způsob, jakým se často obohacujeme na úkor chudých, jak „vysáváme“ jejich krev. Prorok Amos dokládá, jak pravdivé je Ježíšovo slovo, když hovoří o „nespravedlivém bohatství“. Ukazuje podvody a finty známé, co je svět světem, s nimiž se „šlape po nuzném a utlačují se chudáci země“: užívání podvodných vah, systematické zvyšování ceny, zmenšování a falšování míry, spekulativní nákupy, lichvářství atd. Mohlo by se zdát, že Boží slovo se chce dnes dotknout zvláště jedné skupiny lidí, které chce důrazně napomenout: ty, kdo se pohybují v průmyslu, obchodu nebo politice, tedy v těch sférách, kde se takové věci mohou dít velmi snadno a mnohdy v neskutečných rozměrech. Ale i mezi nimi Boží slovo rozlišuje. Opakovaně míří na ty, kdo tvrdošíjně trvají na tom, že chtějí sloužit dvěma pánům: Bohu a zisku (máme na mysli nespravedlivý a nepřiměřený zisk); k lidem, kteří se chtějí jevit zbožní a dbalí zákonů (Amos mluví o bohatých, kteří zachovávají sabat a novolunní!), aniž by se však jakkoli odklonili od způsobů, které používají jejich společníci nebo konkurenti. Jsou to „synové světla“, kteří chtějí být stejně tak dobří jako „synové tohoto světa“.

Na konci naší úvahy si připomeňme Ježíšovu výzvu k bdělé pozornosti vůči oné „hodině“, kterou Ježíš pokládá za neustále aktuální. Proto je i jeho příkaz aktuální: Obraťte se, rozhodněte se, komu chcete jako jedinému pánu svého života sloužit; neklamte sami sebe, že máte ještě hodně času. Hle, já stojím u dveří a tluču... Právě teď nastal ten příhodný čas, čas spásy. Já sám se teď stanu tvým pokrmem a nápojem, abys uvěřil, že tě miluji, a neměl už více strach rozhodnout se pro mou cestu a naprosto se mi odevzdat.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

 

 

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.