Zákon práce a odpočinku (33. neděle v mezidobí C)

7.11.2016

Zákon práce a odpočinku (33. neděle v mezidobí C)

1. čtení Malachiáš 3,19–20a
2. čtení 2. Soluňanům 3,7–12
Evangelium Lukáš 21,5–19


Vstupní antifona velmi hezky otevřela dnešní liturgii Božím slovem, které praví: „Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení.“ Když se začteme do úryvku dnešního evangelia, které zaznamenává jednu část slavných Ježíšových eschatologických promluv, mohli bychom ho snadno vnímat jako předpověď hrůz a neštěstí: hovoří se tu o válkách, revolucích, povstáních, zemětřeseních, hladomorech a morových ranách. Ve skutečnosti se však jedná o zvěstování míru a pokoje. Evangelista Lukáš chce povědět církvi, že neštěstí tu stále budou, protože jsou součástí lidských dějin. Nepřinesl je Ježíš: to, co Ježíš přinesl, je spíše možnost překonat je skrze víru v jeho jméno: „Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši.

Nemůžeme však popřít, že se nám, i přes všechnu Lukášovu snahu učinit Ježíšovu promluvu méně dramatickou a více se přibližující k situaci církve své doby, představuje značně skličující zpráva: „Nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ A to nejen z jeruzalémského chrámu, ale ani z té největší stavby, kterou je „stroj“ světa: „Tento viditelný svět pomíjí,“ je závěr svatého Pavla ve vztahu k těmto promluvám (srov. 1 Kor 7,31). Život učedníka ve světě najednou získává naprosto novou podobu: je životem očekávání, a proto bdělosti. Je životem poutníka na cestě, a ne žádným usedlým nebo poklidným marněním času.

Co tedy vlastně dělat? Zdá se, že v jedné z prvních křesťanských obcí v Soluni se našli věřící, kteří z této myšlenky vyvodili bezprostřední závěr. Je zbytečné se namáhat, pracovat a vyrábět, protože stejně všechno pomine a zanikne. Je lepší žít ze dne na den, bez zbytečných dlouhodobých závazků, a pokud je to nezbytně nutné, využít k životu nějakých dostupných prostředků. Těmto lidem apoštol Pavel odpovídá v dnešním druhém čtení: „Slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.“ A k tomu ještě dodává: „Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Na začátku tohoto úryvku Pavel připomíná také svůj osobní příklad a říká, že když pobýval u nich, ani chléb nejedl od nikoho zadarmo, ale naopak, ve dne v noci se lopotil, aby nikomu nebyl na obtíž.

I z jiných zdrojů víme, že Pavel skutečně pracoval (šil stany), a dokonce ze svého výdělku pomáhal i některým bratřím, kteří se ocitli bez prostředků nebo bez práce. To byla pro obyvatele Korintu a Soluně naprostá novinka. Kultura, ke které patřili, snižovala manuální práci a považovala ji za potupnou. Občané ji tudíž přenechávali otrokům a nevzdělancům. Pavel měl však za svými zády jinou kulturu, biblickou, která představovala značně odlišné příklady a pohledy. Už první strana Bible ukazuje samotného Boha jako model práce: Bůh pracuje šest dnů a sedmý den odpočívá, čímž symbolicky ustanovil řád pracovní doby a odpočinku; to všechno ještě před příchodem hříchu. Práce tedy podle Bible tvoří součást lidské přirozenosti a nevzniká až jako trest za hřích člověka. K trestu za hřích by se případně dala započítat námaha a soužení. Manuální práce je stejně tak důstojná jako činnost intelektuální nebo duchovní. Ježíš Kristus věnuje zhruba dvacet let svého života právě manuální práci (pokud bychom počítali s tím, že začal pracovat asi ve svých třinácti letech) a pouze pár let vykonával význačnou „práci“, kterou mu Otec ve světě svěřil vykonat (srov. Jan 4,34; 6,29; 17,4).

V dnešní době všichni akceptují nutnost a důstojnost práce, jak té manuální, tak intelektuální. Rozdílné jsou však pohledy a soudy, které se vztahují k práci jako takové a k jejímu významu a dopadu na lidský život. Pro Karla Marxe byla práce zásadně prvkem odcizení člověka. Člověk, který pracuje, se zpředmětňuje v produktu, proměňuje se v něj (jeho podstata se tak redukuje na pouhou pracovní sílu). Poněvadž jsou ale v současné společnosti plody práce pracovníkovi upírány, je mu upírána samotná jeho podstata: stává se ochuzeným a odcizeným sobě samému.

Nechci nijak jedním tahem popřít a vyloučit všechno, co pronesl o práci, jen kvůli tomu, že nebyl „jedním z nás“. Stejně jako svatý Pavel o sobě prohlašoval, že je „dlužníkem Řekům“, kteří byli pohané, i církev je v jistém smyslu dlužníkem Marxovi, který byl ateistou. Je mu dlužná zájem, který vyprovokoval vůči otázkám spojeným s prací a dělníky, i to, co opravdu důležitého v této problematice z jeho úst zaznělo („Církev dokonce uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů“ Gaudium et spes, 44).

Vize, kterou hájí církev, je však podstatně odlišná od pohledu Karla Marxe, poněvadž samotná její vize a pojetí člověka jsou rozdílné. Člověk není pracovní silou, ale Božím dítětem určeným k věčnému naplnění, které se nijak sobě prací neodcizuje, ale uskutečňuje, protože „jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 14,13). „Práce, podnikaná buď samostatně nebo v pracovním poměru, vychází přímo od osoby, která jako by vtiskovala věcem v přírodě své znamení a podrobovala je své vůli. Prací člověk obvykle živí sebe a rodinné příslušníky, navazuje spojení se svými bratry a slouží jim, může uskutečňovat opravdovou lásku a účastnit se společného díla na zdokonalení Božího stvoření. Jsme dokonce přesvědčeni, že se člověk prací obětovanou Bohu přidružuje k vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost, když v Nazaretu vlastníma rukama pracoval. Z toho vyplývá pro každého povinnost poctivě pracovat, ale též právo na práci; společnost má povinnost pomáhat podle daných okolností občanům, aby mohli nalézt příležitost k dostačující práci. Konečně má být práce odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému blahu“ (Gaudium et spes, 67).

Práce je tedy účastí na stvořitelském díle Božím a vykupitelském díle Krista, a také uskutečněním člověka. Je však také něčím jiným a naprosto odlišným: je námahou, těžkostí a pramenem konfliktů; tedy problémem. Práce je zatížena tímto negativním hodnocením jako důsledek trestu za hřích v 1. knize Mojžíšově, ve druhé a třetí kapitole: „Podmaňte si zemi!“; „V potu tváře budeš jíst svůj chléb.“ Příběh Kaina a Ábela je prvním tragickým konfliktem v práci. Bible jasně ukazuje, že „Ábel byl pastýřem stád a Kain obdělával zemi“ (Gn 4,2). A zde dochází ke střetu zájmů: zemědělci byli vždycky přirozenými nepřáteli pastýřů (stačí si vzpomenout na impozantní bitvy amerických kolonistů proti honákům dobytka během dobývání Západu!). Pastýři potřebují volné pláně, na kterých se mohou pást stáda. Zemědělci tak potřebují ohrazovat a oplocovat pozemky, aby se zvířata nedostala k právě vyrašené zeleni a keřům. První vražda tudíž dozrávala v kontrastu mezi prací. Je to samozřejmě symbol. Církev z toho vyvozuje jistý závěr, že to, co poskvrňuje pracovní vztahy a determinuje mnohá společenská zla (zneužívání, nerovnosti, násilí, atd.), je lidský hřích, a ne nějaká mýtická zvrácená vůle kapitalistické společnosti. A zde nemáme na mysli pouze Adamův hřích, ale zlo ve všech svých podobách, hřích, jehož kořen má své přesné jméno: egoismus.

V současné době bychom mohli jednoduše ukázat na dva projevy této negativní skutečnosti v oblasti práce. Prvním je nedostatek práce, nezaměstnanost, se všemi dramaty, které tato skutečnost vyvolává: ekonomické obtíže při zabezpečení a rozvoji rodiny, morální a psychologická úskalí vzhledem k pocitu frustrace a závislosti, která se utváří v nezaměstnaném. Nezaměstnaný člověk se cítí neužitečný, někdy ztrácí úctu k sobě samotnému a rodinným příslušníkům, kteří možná přisuzují tuto situaci jeho neschopnosti a nedostatečné iniciativě, čímž mezi nimi vznikají rozpory. Vůči tomuto zlu, které se opakovaně vrací a šíří v naší společnosti, by se měl křesťan postavit s velkou a citlivou odpovědností a solidaritou. Měl by podněcovat a podporovat reformy, které by přispěly ke snížení bolestivé nezaměstnanosti, být solidární s každou konkrétní aktivitou ve prospěch nezaměstnaným, čestně platit daně ze mzdy s vědomím, že se jedná o tu nejběžnější formu, jak pomoci méně šťastlivým spoluobčanům.

Jestliže byl tím prvním zlem nedostatek práce, druhým je naopak přespřílišná práce, otročení práci, workoholismus. Můžeme se bohužel setkat s přehnaným množstvím práce, která se musí vykonat vzhledem k potřebám, často z důvodu nedostatečné mzdy nebo vysokého počtu zaměstnaných osob. To však není problém, jímž se tu chceme zabývat. Jde nám o práci, ze které se stala modla tyčící se nad životem, o práci, která zabírá všechny dny v týdnu včetně soboty a před níž nebyla ušetřena ani neděle. Práce, která nás zachvacuje tak, že už ani když se vrátíme domů, nejsme schopni mluvit o ničem jiném než o práci. Práce, která nám nedopřává prostor být s manželkou, dětmi (ovšem skutečně s nimi být!), pěstovat nějaké kulturní zájmy, které by nám napomáhaly žít více vědomě a stávat se více člověkem. Kolik manželství vyschlo díky této modle workoholismu a následně také díky modle peněz. Těmto lidem musíme Ježíšovým jazykem povědět: Práce je pro člověka, a ne člověk pro práci! Co ti pomůže, když nahromadíš a vyzískáš „třeba celý svět“? Kámen nezůstane na kameni, peníz na penízu. Kromě toho, pracovat více než je nutné, mít dvě práce, neustále si přidávat přesčasy, brát na sebe stále nové závazky, porady, návštěvy, vizity (když se jedná o lékaře), to všechno znamená upírat pracovní možnosti jiným a spolupodílet se na zlu nezaměstnanosti, být zloději toho nejchoulostivějšího a nejcennějšího zboží společnosti: práce.

Musíme se učit odtáhnout svá srdce a ruce od práce, abychom se nestali jejími otroky. Potřebujeme mít sílu a moudrost říci sami sobě: A dost! To stačí! To, co vydělávám, stačí pro naše současné rodinné potřeby a zajistí nám to také určitou jistotu a rezervu pro budoucnost. Moje rodina potřebuje více mě než mnou vydělané peníze. A především, já potřebuji Boha: nemohu ze sebe udělat pouze tažné zvíře, které už se nedokáže pomodlit ani zamyslet. Zakazuje mi to Bůh, který ustanovil nařízení pracovat, ale také odpočívat: „Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha“ (Ex 20,9–10). Děti se takového odpočinku rodičů přímo domáhají. Dávají tatínkovi pochopit (poněvadž na tomto poli často dochází ke špatnému pochopení lásky k dětem), že tu je něco jiného než peníze, co právě potřebují.

Nyní dospíváme k okamžiku, kdy lidská práce dospívá k Božímu oltáři: obětujeme Hospodinu chléb a víno, plod práce našich rukou. Nejen práce zemědělců, kteří je vypěstovali, ale práce všech, protože zemědělec potřebuje stroje ke své práci, oblečení, atd. Obětujeme veškerou lidskou práci: i tu skrytou práci v domácnostech, přípravu každodenních pokrmů, zapojení do montáží, práci za přepážkou úřadu, u stolu nebo na ulicích a cestách při řízení dopravních prostředků. Kristus tuto naši práci přijímá, připojuje ji ke své spásné oběti a vrací nám ji jako „chléb věčného života“, jako pokrm na cestu pro naši zítřejší námahu, abychom do ní vstoupili s radostí a nadějí, v očekávání onoho „osmého dne“ bez západu, kdy nastane věčný odpočinek u Boha.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.