PŘEDNÁŠKY

Každý z nás, i když si to třeba ani moc neuvědomuje, má pravděpodobně ve svém životě nějaké místo, které vědomě či nevědomě před Pánem ukrývá. Mohou to být staré křivdy, neodpuštění, nevyřešené vztahy, bolestné situace, na které bychom raději chtěli navždycky zapomenout...Kdo z nás může říci, že nepotřebuje Pánem vytáhnout z nějaké své ulity či hrobu? Kdo z nás netouží po tom, aby někdo odvalil kámen, který leží mezi Bohem a mnou, aby Pán odstranil jednou provždy věci, které mi brání zakoušet radost z Boha a plnost života s Ním?

Když si člověk uvědomí, že ho to v kostele někdy - a třeba i po celé dlouhé období - opravdu nebaví, nemusí to být vždycky úplně špatně.

Z pohledu Božího je lidská sexualita pro nás velikým darem. Darem k tomu, aby si lidé mohli vzájemně co nejdůvěrněji sdělovat a rozmnožovat lásku ve vztahu chráněném manželstvím a zakoušeli radost z této lásky.

V letošním roce prožíváme v církvi v České republice Národní eucharistický kongres, který vyvrcholí 17. října 2015 v Brně programem, jenž začne v 10.30 na náměstí Svobody. Na kněžské pouti v Kostelním Vydří o Slavnosti Panny Marie Karmelské 16. července 2015 v této souvislosti zazněla přednáška otce Vojtěcha Kodeta, O.Carm. „Ars Celebrandi" o umění slavit mši svatou.

Svatá Terezie za svého života nepsala ani nevytvářela žádné definice modlitby. Chtěla pouze předat svoji zkušenost a důsledně se snažila psát ne něco, co by bylo jen hezké, ale to, co skutečně prožila a co jí Pán položil na srdce, aby takto předala svým sestrám.

Pavel VI. prohlásil svatou Terezii za učitelku modlitby pro nás i pro celou církev. Terezie měla skutečně nejen zvláštní charisma modlitby, ale dovedla toto charisma žít, dovedla je poznat a také předat - a do modlitby nás vždycky vtáhne jen ten, kdo se sám modlí.

Právě v rodině se Bůh chce lidem zjevit takový, jaký skutečně je - pevný, moudrý, plný slitování a lásky.

Jan 5,1-9: "Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil."

Měli jsme někdy v životě chvíle, kdy se o nás pokoušela beznaděj, zoufalství, nebo jsme nad někým zlomili hůl? Příběh o marnotratném synu - či spíše milosrdném otci - je jedním z nejznámějších a nejvzácnějších textů, které Ježíš pověděl svým učedníkům - a mluví právě o těch, kteří v určitém období života tu naději ztratili.

O čem vlastně tedy je celé zvěstování evangelia a jak se nás to osobně týká? A proč jsme někdy tak nesnadným nástrojem v rukou Božích? Jonáš dostal po svém útěku před Bohem novou šanci - a i my ji dostáváme podruhé a stále znovu. Novou šanci zvěstovat slovo Boží a přinášet dotek lásky Boží každému člověku - to, k čemu povolal Pán každého z nás.

Původní větev Karmelu je společenstvím bez zakladatele. Karmelitánští řeholníci si zvolil Pannu Marii jako tu, do jejíž ochrany zvláštním způsobem svěřují svůj život, svoji službu a vše, co k ní patří.

V životě na nás často nečekají jen těžké události, ale také celá těžká období. Realitou života je vždy i konfrontace s vlastní bídou a slabostí. Krize není trest, ale cesta, je to normální proces na cestě růstu a zrání. Zkušenost vnitřní nejistoty, ze které ale nemusíme vždy dobře vyjít. Člověk najednou prožívá vnitřní nespokojenost s druhými i s Bohem, zklamání a únavu ze života, rozčarování ze sebe, pokušení rezignace nebo naopak rychlých řešení a útěků, ať už do jiných vztahů, do vztahů bez závazků, do osobního aktivismu či aktivismu v církvi... Pokouší se zaplnit prázdno a strach ze změny, který najednou nejde unést.

Reakce Jonáše na Hospodinovo volání byla jednoznačná - vstal a udělal všechno, aby uprchl od Hospodina, od Boží tváře. I my jsme pozváni žít pod pohledem toho, který nás volá každý den k životu - a každá naše neposlušnost Bohu je stejným útěkem a vystavením se situaci, kterou vlastně vůbec sami nemůžeme zvládnout.

Když Bůh volá proroka Jonáše k tomu, aby vstal a šel a hlásal, Jonáš slyší a rozumí, ale udělá pravý opak. Dříve, než Jonášovo jednání posoudíme a odsoudíme, je ale možná na místě upřímně si přiznat, že i my jsme mnohokrát velmi dobře v životě poznali a věděli, co je správné - a konali jsme něco úplně jiného.

Co se nám vybaví, když se řekne evangelizace? Jaký z toho slova máme my sami osobně pocit? Možná nijak příjemný - co by mělo být pozitivního na tom, "nahánět" další lidi do církve, nutit někoho k něčemu, přesvědčovat o "naší" pravdě?

Ježíšova pokušení na poušti, o kterých čteme v evangeliu na začátku každé postní doby, úzce souvisí s pokušeními našimi. Pán vzal na sebe celou naši lidskou přirozenost a vše lidské prožil sám na sobě - z lásky k nám.

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15)

Co je vlastně křesťanská modlitba? Co je pro mě, pro tebe? Modlíme se vůbec rádi? Možná se musíme i my sami se zahanbením přiznat, že nás některé modlitby unavují, ale jiné nás těší. Křesťanská modlitba předpokládá osobní vztah TY a JÁ, jedinečnou zkušenost s láskou Boží ke mně osobně, důvěru, že Bůh si mě vyvolil, ke mně mluví a naslouchá mi. Co je cílem naší modlitby a proč je ale tolik druhů modlitby? Jaké postavení v mém životě má Otče náš a proč je pro nás věřící tak důležitý?

"Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ (Jan 7, 46)