Byla jsem satanistkou (svědectví)

8.2.2012

Byla jsem satanistkou (svědectví)

Vyrůstala jsem v rodině zatvrzelých ateistů a materialistů. Má máma byla hodně tvrdá a vždycky mě krmila spoustou skeptických řečí. Nakonec jsem došla k tomu, že svět je plný pokrytectví, přetvářky, sobectví a zloby. Cítila jsem se svázaná a nešťastná. Ty takzvané křesťanské hodnoty mi přišly jako vrchol pokrytectví a celá společnost, vyrostlá na křesťanské tradici, ubohá. Toužila jsem po svobodě a upřímnosti a viděla jsem ji ve zlu. Vědomě jsem k sobě začala zlo volat. A netrvalo dlouho a ono si mě našlo. Bylo mi tehdy 16 let, blížily se mé narozeniny.

A tak jsem toho podzimu uzavřela smlouvu. Potkala jsem je v metru. Byli dva a hned na první pohled mě přitahovali. Černé oblečení, obrácené pentagramy, opovržlivé a pyšně sebejisté výrazy. Všechno to, co jsem obdivovala. Vystoupila jsem s nimi a oslovila je. Neměla jsem přece už co ztratit. Nevím, jak se mi podařilo prorazit hradbu jejich přezíravosti, ale nakonec jsme se dohodli, že se ještě sejdeme. Byla jsem bláhová naivní holka. Povídala jsem jim o svém znechucení světem, o pokrytectví, o nenávisti a touze být konečně jednou upřímná. Říkala jsem, jak jsem zlá a jak chci být zlá otevřeně. Poslouchali a v duchu se museli hrozně smát. Nakonec se mě jeden z nich zeptal, jestli to, co říkám, myslím vážně. Jasně, že jsem to myslela vážně, a jak moc! Toužila jsem po svobodě a myslela si, že svoboda je bez zábran dělat všechno, co chci. Chtěla jsem být upřímná za každou cenu, opovrhovala jsem ohledy ke druhým, protože jsem je považovala za falešné, nevěřila jsem na lásku.

Koupila jsem si obrácený pentagram a pověsila si ho na krk. Četla jsem satanskou bibli a okultistické knihy… A nikomu ze svého okolí jsem o tomhle nevyprávěla. Tak znělo první pravidlo. Ani slovo o nás, ani slovo o tom, co ti ukážeme. Netrvalo dlouho a já získala tu výsadu odevzdat se ďáblu. Znala jsem jen ty dva, i když jsem tušila, že za nimi stojí mnohem víc lidí. Kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Já to myslela naprosto vážně a na tom záleželo. Návrat k přirozenosti, život podle instinktů, odvěká svoboda, kterou křesťanství zabilo, kult přírody a k tomu všemu tolik protěžovaná upřímnost. Měla jsem pocit, že mě konečně někdo chápe. Jak já byla naivní.

Nakonec jsem, celá natěšená, souhlasila s rituálem, který měl zpečetit mé rozhodnutí. A tak jsme šli v noci do jednoho parku. Ten muž, co šel se mnou, vzal černé svíčky, křídou namaloval pentagram a řekl mi, ať se postavím doprostřed. Do každého rohu dal jednu svíčku a zapálil je. Pak mi kladl otázky, bylo to jako naruby obrácený křestní slib. A tak jsem vyznala, že chci přijmout satana jako svého pána, že věřím v absolutní svobodu, že chci za každých okolností dělat to, k čemu mě povede, že věřím, že on je pravda, a mnoho dalšího. Pak jsme sepsali smlouvu, v níž to vše bylo, a já ji podepsala, a pak si nožem na hřbet ruky vyryla pentagram a krví, která mi tekla, smlouvu poznamenala. Celá jsem se klepala a naplnilo mě vzrušení. Nakonec ten muž od jedné svíčky smlouvu zapálil a nechal ji shořet v mých prstech vprostřed pentagramu. Nikdo ji nikdy nenajde, patřím teď jen satanovi a víme o tom pouze my dva. Seděli jsme pak v tom parku na zemi. Mlčela jsem a on povídal o tom, co všechno mě čeká a že to nebude snadné, ale že teď už nikomu a ničemu nebudu otročit. Tak strašné lži! Pomalu se připozdívalo a já musela domů. Rozloučili jsme se a já už ho nikdy neměla vidět. Dnes mi dochází, že mě nikdy nechtěli přijmout mezi sebe, jako by to byli lovci duší. Netuším, proč to všechno udělali, možná si jen hráli, já si však nehrála. Po tři noci se mi pak ve snu zjevovala postava celá v černém, z níž jsem viděla jen obrys a ptáka na rameni, a někam mě vedla. A já šla. A to byl počátek konce.

Ještě toho roku jsem zjistila, že nedokážu být taková, jak se ode mne očekává. Děsily mě mé výbuchy vzteku a agrese, má zcela cíleně zlá slova. Návaly nenávisti, které mě naplňovaly. Chtěla jsem sundat pentagram, ale nešlo to. Rok jsem s tím bojovala. Když jsem se chtěla zla zříci, obrátilo se proti mně. Začala jsem se nenávidět. Opravdu silně a fatálně. Realita mého světa se stala skutečně černou. Netrvalo dlouho a topila jsem se v silných depresích. Seděla jsem v rohu svého pokoje a třásla se po celém těle. Chvíli jsem chtěla být kámen a chvíli jsem toužila postřílet lidi na Václaváku (kdybych měla pistoli, kdo ví, jak by to dopadlo). Nakonec jsem to už nemohla snést, všechno mě vedlo ke smrti. Začala jsem se řezat žiletkou do rukou. Platila jsem krví za každý další den života. Přestala jsem chodit do školy a nakonec skončila poprvé v psychiatrické léčebně. Tehdy jsem ještě žádnou diagnózu nezískala, nebo mi ji nesdělili. Začala jsem brát psychofarmaka, ale nezabírala tak, jak by měla. Mé sebedestruktivní chování nevymizelo. Několikrát jsem spolykala léky, ne s cílem zemřít, ale s cílem uniknout, něco mě k tomu neustále ponoukalo. Věřila jsem, že když jsem se zpronevěřila smlouvě, musím zaplatit životem, nemám právo žít. Po půl roce jsem přestala chodit k psychiatričce a brát léky, v mých očích to bylo k ničemu.

Pak jsem se pár let snažila žít, ale vždycky mi něco podrazilo nohy. Zamilovala jsem se a vzápětí jsem musela zranit, udělala jsem maturitu a přijímačky na VŠ, ale nestudovala jsem ani rok. Měla jsem neskutečně živé sny, a tak jsem občas prospala i několik dní. Pořád jsem ve snech viděla přízračné postavy, které mě ničily. Začala jsem hodně pít a utíkala jsem z reality. Hledala jsem smysl ve východních duchovních směrech, ale chvíle úlevy trvaly vždy jen krátce. Křesťanství pro mě bylo stále nepřijatelné. Přišlo mi nelogické a ve své podstatě hrozně svazující. Neviděla jsem Boha, viděla jsem jen morálku a skutky, kterými se provinila církev v dějinách. Zapomínala jsem na smlouvu a získávala dojem, že nejsem člověkem. Měla jsem i období velikášství, kdy jsem věřila, že jsem výjimečná a obdařená, že jsem tu proto, abych druhé inspirovala, připadala jsem si téměř božsky. A pak zase pád. Realita přestávala být reálná, viděla jsem jen tváře lidí na ulici, okolní prostor se rozmazával, nebyla jsem schopná vnímat čas jako kontinuum, věci se mi spojovaly do podivných významů a celků. A pořád ta hrozba a někde ve mně číhající nenávist.

A pak začaly skutečné problémy. Jednoho jara jsem dostala ránu, když jsem se destruktivně a ničivě zamilovala do ženatého muže (všechny mé vztahy byly patologické, vždycky jsem narážela na muže, kteří mě ničili, nebo jsem já neodolala a ničila je – nemohla jsem si pomoct). Když se ukázalo, že naše „chození“ skutečně nemůže trvat, začala jsem se potácet po světě a zase jsem utíkala z reality. Postupně jsem začínala vidět věci, které druzí neviděli. V rohu místnosti stála postava, která mě pozorovala. Občas mě pronásledovala. Utíkat nepomáhalo (ani k alkoholu, ani do nočního města), přátelé jako by se neskutečně vzdálili. Mezi mnou a vším kolem byla tlustá matná, skleněná stěna. V hlavě se mi objevovaly příkazy, myšlenky, které nebyly mé. Ten „někdo“ mi přikazoval, abych umřela. Bránila jsem se, resp. něco ve mně se bránilo. Zase jsem se začala řezat. Platila jsem krví za to, že ráno vstanu do práce, že večer usnu, že alespoň na chvíli odejde. Byly to takové malé rituály. Oblečená celá v červené jsem ležela doma na podlaze a rituálně se řezala. Tou dobou jsem už brala antidepresiva. Byla k ničemu. Nakonec jsem málem vykrvácela, a tak jsem skončila podruhé na psychiatrii. Občas jsem viděla jeho a to mě tak paralyzovalo, že jsem ležela na zemi na nemocniční chodbě a hleděla mu do tváře.

Udělali mi psychologické vyšetření a stanovili diagnózu paranoidní schizofrenie. Nasadili mi antipsychotika. Stala se ze mě živá mrtvola, ale já věděla, že je stále se mnou, i přes velké dávky léků. Vrátila jsem se do života. A zase to chvíli šlo. Udělala jsem rozhodnutí, že už nikdy nebudu platit svou krví. Rozhodla jsem se vzepřít. A někdy v té době jsem také poprvé pomyslela na Boha. Nejdřív jsem nevěděla, že je to On, říkala jsem „nejvyšší bytost“ a myslela jsem dobro, nějakou sílu, která stojí v opozici k tomu zlému, co mě pronásledoval. Tušila jsem, že je velice mocná, ale jasněji jsem ji nedefinovala.

Po půl roce jsem svého „démona“ opět (i přes stále vysoké dávky psychofarmak) začala vídat. A tentokrát i slyšet. Přikazoval mi, posmíval se mi, komentoval mé jednání. Říkal, že nejsem člověk, že mohu ovládat lidi kolem sebe i svět, jen stačí přestat se vzpírat. Nakonec jsem uvěřila, že ovládám počasí a že skrze mě přichází zhouba světa. Že jsem nakažená a musím zemřít. Opět jsem skončila v psychiatrické léčebně. Zvýšili mi dávky a přidali další lék. Rok jsem za cenu obrovského vypětí a značného vyčerpání žila.

Pomalu jsem opět začala volat Boha. Tentokrát už pro mě existoval velice konkrétně, i když jsem Ho neznala. Věděla jsem, že ten, co mě pronásleduje, je démon nebo satan sám, vzpomněla jsem si na smlouvu a říkala jsem si, že jediný, kdo něco zmůže, je Bůh. A On mě uslyšel. Na podzim se v mém životě objevil kluk – křesťan. Začala jsem číst Písmo a chodit do kostela. Tak nějak to připlulo jako ta nejsamozřejmější věc, i když jsem se hodně bála a sama bych to nikdy nedokázala. A začala jsem pomalu chápat. Chápat, že jsem si celou tu dobu pod pojem křesťanství dosazovala něco jiného, než tam skutečně patří. Otevíralo se přede mnou něco nového, ale ještě nebyl čas, abych zvítězila. Stále jsem byla příliš uzavřená a chtěla to dokázat vlastními silami. Spiritualita a upřímný zápal pro víru mi připadal směšný. Nicméně hledala jsem. A zároveň s tím jsem přestávala brát léky.

A pak přišel poslední útok. Silnější než všechny předchozí. Satan mě ovládl. Zamkla jsem se v bytě, spolykala spoustu léků, zapila je flaškou vodky a upadla do jiné reality. Viděla jsem věci pokrouceně, dostala jsem se úplně mimo sebe. Zcela jsem ztratila kontakt se světem. Neusnula jsem, neupadla do bezvědomí, jen jsem vnímala něco jiného. Nakonec musela policie vyrazit dveře mého bytu. Našli mě vyčerpanou až do krajnosti v přestavěném bytě s modřinami po celém těle. Bojovala jsem s ďáblem, utíkala před ním a bránila se mu, ale to oni nevěděli. A tak jsem skončila naposledy v Bohnicích. Tři dny na kapačkách, neschopná vnímat a mluvit. A zase léky a nálepka duševní nemoci. Viděla jsem ho, slyšela, byl se mnou a bránil mi v kontaktu s Bohem. Mluvil mými ústy. Zmítala jsem se mezi přesvědčením, že mám schizofrenii, a vědomím, že ten „démon“ je skutečný. Přišly za mnou kamarádky, modlily se se mnou a modlily se za mě. Měla jsem světlé chvilky, kdy jsem cítila, že to mohu s Boží pomocí zvládnout, a pak propady, kdy jsem si připadala navždy ztracená, zatracená.

Když mě propustili, domluvila mi jedna z těch kamarádek setkání s věřící psycholožkou. Byla prvním psychologem, který mi věřil. Po tomhle setkání jsem věděla, že se z toho dostanu. Ale ne na dlouho. Pokusila jsem se jít na jednu přednášku o okultismu, ze které jsem po deseti minutách utekla, protože jsem měla pocit, že umřu, a když ne to, alespoň omdlím. Celá jsem se klepala a cítila jsem hrozný odpor. I když jsem chtěla věřit, že Bůh mě v tom nenechá, říkala jsem si po tomhle zážitku, že možná jsem skutečně navždy prokletá. V tomto stavu jsem se rozjela za knězem, který se modlí za osvobození. Musela se mnou jet kamarádka. Sama bych tam nikdy nedojela. To, co jsem zažila potom se slovy nedá popsat, přesto se pokusím.

Věřila jsem, že mi tohle setkání může přinést svobodu, ale ani zdaleka jsem si neuměla představit, jak je svoboda krásná. Zažila jsem tolik bolesti, tolik utrpení, ale nic z toho nebylo zbytečné. Vím, že mě Bůh skutečně miluje, to On mě skrze tohoto kněze osvobodil. Zažila jsem a zažívám zázrak. Něco moc podstatného se změnilo. Poprvé za všechny roky mého života (alespoň, co si pamatuji) se cítím volná, tak nějak doopravdy. Mám skutečně svobodnou vůli (dosud jsem nevěděla, co to znamená). Je to tak nesdělitelné. Je to počátek. Vždycky jsem si myslela, že jsem upřímná, ale ve skutečnosti jsem jen upřímně trpěla. Poprvé vnímám skutečnost jako skutečnou, poprvé se mě to, co vidím, slyším a cítím, skutečně dotýká. Cítím se tak lidsky. Jsem svobodná a šťastná. Necítím to vnitřní napětí. Cítím obrovskou lásku a vděčnost, touhu modlit se, děkovat a chválit. Vím, že tenhle pocit štěstí tu nebude navždy, ale o to víc si ho vážím. Mohu skutečně svobodně volit, skutečně cítit. Tam uvnitř jsem já. Všechno je tak zázračné a čisté, tak jasné. Jsem Bohu tak vděčná. Jako by padlo tlusté matné sklo, které jsem měla uvnitř a které vše zkreslovalo, i to, které mě dělilo od světa, od druhých, od Boha. Všechno je bezprostřední a já to cítím hluboko v sobě. Jsem svobodná.

Nikdy jsem si nemyslela, že zažiji skutečný klid. Nic na mě nečíhá, nečeká na mou slabost, nic mě nebrzdí a nepronásleduje. Jsem tu já a ve mně je prázdno, které čeká na to, čím bude naplněno. Je to krásné a konstruktivní prázdno. A já vím, že už vždycky to budu já. Jsem člověk žijící ve světě plném skutečně zázračných lidí a věcí. A mohu s nimi navázat vztah. Já sama za sebe. Nic mi nesvazuje ruce a srdce. Mohu žít. Doopravdy žít.

V současné době jsem již pokřtěná, šťastně vdaná, mám dvě děti a pracuji na svém dalším životě s Bohem. Mám všechno to, o čem mnozí psychiatři a psychologové tvrdili, že nikdy mít nebudu, život bez léků a bez projevů psychické nemoci, rodinu, přátele, prostě normální život. Jsem šťastná, a i když přicházejí starosti, jsou to starosti lidské, které se dají s Boží pomocí zvládnout. Vím, že se na tomhle obláčku nebudu vznášet věčně, ale taky vím, že nikdy nezapomenu, jak velikou milostí mě Bůh obdařil. Vždyť komu bylo odpuštěno nejvíc, ten bude nejvděčnější. A mně Bůh odpustil opravdu hodně. Každý, kdo ho upřímně hledá, má naději a mnohem víc než to, má jistotu Boží lásky a laskavosti, jeho milosrdenství a velkorysosti. Neboť Kristus je pravda, láska, život. A taky svoboda.

Sekce: OKULTISMUS | SVĚDECTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.