Makrobiotika k Bohu nevede (svědectví)

3.9.2016

Makrobiotika k Bohu nevede (svědectví)

Velkou část dětství jsem prožila venku. Pravidelně jsem chodila s tatínkem do lesa, učil mne ho znát a poradit si v nejrůznějších situacích. Měli jsme velkou zahradu se sadem, kde jsem si hrála na vílu.

Ráda jsem vázala kytice z lučních květin, sušila bylinky, pomáhala roubovat ovocné stromy. Většinu víkendů a prázdnin jsem trávila u babičky na statku s téměř neomezeným pohybem po okolních lukách a lesích. Odmala  se mne dotýkala krása přírody. Ráda jsem v ní pobývala sama a jako jedináček jsem k tomu měla dostatek příležitostí, i když se to mé mamince příliš nezamlouvalo.

Manželství mých rodičů by se nedalo označit slovem stabilní. Ve vypjatých situacích jsem utíkala ven, buď do lesa nebo na svou jabloň, která mi poskytovala útočiště. Skvěle se na ni lezlo, v rozsoše mezi větvemi jsem zírala do koruny a do nebe, plakala jsem jí do kůry. S trochou patosu by se dalo říct, že se mi příroda stala náhradní maminkou, v jejíž náručí jsem si mohla volně vydechnout.

Kolem šesti let jsem se díky tatínkovi naučila pracovat se siderickým kyvadélkem. Šlo mi to jak po másle, příbuzenstvo si u mne nechávalo zjišťovat geopatogenní zóny a vhodné a nevhodné potraviny (občas jsem byla k vidění, jak kyvadýlkuju v místní samoobsluze). Ve třinácti jsem s maminkou na pozvání její sestřenice absolvovala víkendový seminář Modré alfy a Silvovy metody kontroly mysli. Lektor ve mne vytušil talent a doporučil mi, ať ho rozvíjím. Nadchla jsem se, poctivě prováděla všechna mentální cvičení a meditace, toužila si k tomu udělat kurz Reiki a pomáhat lidstvu. Četla jsem "odbornou" literaturu, vzdala se jízdy na koni a začala cvičit aikido.

Zhruba po roce mohutného rozvoje v tomto směru jsem seděla u potoka pod vrbou a přišel ke mně Bůh. Popis konverze není v tomto příběhu důležitý, podstatné je, že se ke mně sklonil Kdosi, kdo stvořil vše; nebyla to žádná energie z těch, s kterými jsem se učila zacházet. Po čase jsem zanechala esoterických praktik, nechala jsem se pokřtít a vrhla se naplno do křesťanského života.

Po prvním ročníku VŠ jsem se vdala. Ze začátku jsme byli s manželem rádi, že jsme jen sami dva, sžívání nám dalo zabrat a ledacos jsme spolu podnikali. Po několika letech jsme začali toužit po miminku, které ovšem nepřicházelo. Zcela nás přešlo vtipkování, jak nám to PPR (přirozené plánování rodičovství) báječně funguje! Četla jsem mnoho knih o rodičovství, mj. o tom, jak je důležité připravit se na početí miminka. Říkala jsem si, že musíme udělat vše proto, aby k nám mohlo přijít a být zdravé. Objednala jsem nás s manželem na vyšetření do Institutu celostní medicíny. Tam jsme prošli dianostikou EAV (elektroakupunkturou dle MUDr. Volla, což je vpodstatě kyvadélko v moderním hávu), na jejímž základě nám byla doporučena detoxikace organismu a dietetická opatření, aby se naše těla pročistila. Manžel vystudoval fyziku a pravil, že tomu nevěří ani za mák, že ten přístroj nemůže z vědeckého hlediska fungovat. Já jsem se naopak nadchla, zakoupila drahé bylinkové preparáty (na detoxikaci střev, slinivky atd.), chodila do Institutu na podtlakové masáže a přešla na makrobiotickou stravu. Svěřovala jsem vše Ježíši, ale na Jeho názor na toto podnikání jsem se neptala. Když to se mnou chtěl můj doprovázející kněz rozebírat, odbyla jsem ho, ať se nebojí, že se modlím a mám to pod kontrolou. Hlavou mi běželo, jak by asi on, kněz, mohl takovým niterným ženským věcem rozumět...

Začalo mé makrobiotické období. Pořídila jsem si příslušné kuchařky, vyházela zásoby ze špajzu a začala nakupovat ve zdravých výživách. Makrobiotika je založená na taoistickém učení o harmonii eneriií jing a jang v těle člověka. Tělesná konstituce, nemoc, fyzická aktivita nebo stres, roční období – to vše má na jing-jang harmonii vliv a může se upravit stravou (některé potraviny jsou více jing, jiné jang, způsob jejich úpravy je také jing či jang). Abych si obhájila, že se budu stravovat podle nekřesťanského učení, rozhodla jsem se zcela ignorovat duchovní pozadí makrobiotiky a brát si z ní jen recepty (přece je to zdravé, ne?). Ovšem bez tabulky jing-jang potravin jsem se neobešla.

Manžel s makrobiotikou nesouhlasil, ale sdílel touhu po dítěti, z které jsem se do ní vrhla. Doma jedl, co jsem mu předložila, nebo rohlíky se salámem; jinak se stravoval zcela klasicky. Já jsem se ze začátku cítila skvěle, zhubla jsem a byla jsem plná elánu. Plánování menu, pořizování surovin a příprava jídla vyžadovala dost úsilí. Studovala jsem a na částečný úvazek pracovala, byla aktivní v církvi, času nebylo nazbyt. Postupně jsem se přesto začala zajímat do hloubky o vše zdravé a přírodní. Oblečení z přírodních materiálů, eko – kosmetika, zdravá architektura, přírodní medicína atd...

Po delší době makrobiotického stravování jsme s manželem jeli jako vedoucí skupinek na křesťanský camp pro mládež. Obtížně se mi kloubily tamní povinnosti s vařením - buď jsem prchala dřív z programu, abych si uvařila včas a jedla s ostatními, nebo jsem si vařila v čase oběda a jedla pak sama v siestě. Byla jsem v napětí, jídlo mne vyčlenilo ze společenství. Mého pobíhání si všiml kněz, který slouží modlitbami za rozvazování. Odchytl mne a na vše se mne vyptal. Narychlo jsem mu vyklopila svou touhu po děťátku i co a proč dělám. "Modlil se s Tebou za to někdo?", zeptal se prostě. Musela jsem popravdě odpovědět, že ne. Šli jsme se tedy spolu pomodlit a on mne poté důrazně povzbuzoval, abych se makrobiotiky zřekla a začala postupně jíst běžnou stravu. Vnímala jsem, že je to tak správně, a makrobiotiku jsem nechala ležet před svatostánkem; prosila jsem Ježíše, aby mi můj úlet odpustil. Spadl mi kámen ze srdce a cítila jsem se volněji.

Čeho jsem se ale zříct nedokázala, bylo "zdravé a přírodní" jako takové. Makrobiotika je od základu špatně, ale co to ostatní? Biopotraviny? Medicína z bylinek? Jak může být škodlivé, co je zdravé a z přírody? Copak to nestvořil Bůh a nedal nám rozum, abychom zacházeli s plody Země i sebou šetrně? To do sebe mám cpát chemii a ničit si zdraví? Mému doprovázejícímu knězi blikala kontrolka a vedl se mnou v průběhu dalších měsíců několik plamenných debat na daná témata (stavěl zrovna komunitní dům izolovaný polystyrenem, což jsem mu vyčítala). Přišlo mi, že není schopen vidět svět v širších souvislostech a nedůvěřuje mému rozlišování. Kéž bych tak dokázala vnímat, že vidí zcela jiné souvislosti než zdravou rovnováhu planety a že narozdíl ode mne dar rozlišování má!

Při  jedné takové vzrušené debatě, odehrávající se v rámci svátosti smíření, jsem opět nechtěla přijmout jeho nabádání, že bych měla opustit "přírodňáctví", jak to nazýval. Pohár jeho trpělivosti přetekl, praštil pěstí do stolu, zařval "do prd... už!" a prásknul dveřmi. Nic lepšího udělat nemohl, potřebovala jsem "ránu do hlavy". Rozplakala jsem se a vše jsem rázem viděla jasně. Jak jsem se místo k Pánu přírody utíkala k přírodě, jak mne studium přírodních věcí odvádělo od věcí Božích, jak se mi přírodňáctví nenápadně stalo modlou - stvořené zabíralo místo Stvořitele; jak dovedně jsem v modlitbě tuto oblast schovávala, abych neuslyšla jasné Ježíšovo slovo. Došlo mi také, jak silnou páku na mne má Boží nepřítel skrze touhu po zdravém dítěti. A jak je ve mne tah k přírodňáctví už odmala, od dob kdy jsem byla jabloňovou holčičkou.

Na druhý den jsme vše předložili Pánu Ježíši. Zpětně mne mrzí, že jsem nebyla poslušnější svému doprovázeči a vzpurně jsem se spoléhala na svůj úsudek, mohla jsem si ušetřit mnohé klopýtání. Za rok po zřeknutí se makrobiotiky jsem otěhotněla. Ukázalo se, že naše neplodnost měla duchovní příčiny, které Pán odstraňoval několik následujících let, v průběhu nichž k nám přišly další dvě děti. Všechny byly doslova a do písmene vymodlené; dary Dárce života, které poslal do těla již zase zaneřáděného svíčkovou a buchtami.

 

Vím, že si na neškodně se tvářícího démona přírodňáctví musím dávat pozor. Vzhledem ke své minulosti i k mateřství, ve kterém chci pro své děti to nejlepší. Často dětem vyprošuju, aby byly šťastné a naučily se milovat Hospodina - víc si nemůžu přát. K čemu by jim bez toho bylo zdraví a dlouhý život? Když se dostatu do pokušení v této oblasti, opakuju si slova svého zpovědníka: "Janičko, tělo ať třeba chcípne, ale duši zachovej!". (JM)

Sekce: SVĚDECTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.