Dar 2. vatikánského koncilu - rehabilitace pozemských skutečností

5.11.2012

Dar 2. vatikánského koncilu - rehabilitace pozemských skutečností

Druhý vatikánský koncil byl velikou příležitostí k sebereflexi církve nad jejím postavením ve světě, který ji obklopuje i proniká, a zároveň se vyznačoval snahou nově pochopit vlastní poslání církve ve prospěch člověka. Měla na něm být konečně nalezena odvaha k odpovědi na problémy moderního světa a ukončeno často podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu. 7. prosince1965, den před závěrečnou bohoslužbou k ukončení koncilu, na devátém a posledním slavnostní zasedání se uskutečnilo konečné hlasování o pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes), nejdelší a nejdiskutovanější konstituci koncilu, která přinesla mnoho nového v pohledu na svět kolem nás a náš život ve světě. Hned v úvodu textu konstituce se píše: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (GS 1).

Pro mnohé generace křesťanů byl svět považován jednostranně za místo ohrožující každého, kdo chtěl žít důsledně evangelium a následovat radikálně Krista. Už první křesťanská obec byla velmi záhy postavena před otázku, jaký vztah zaujmout ke světu, ve kterém žila a měla v něm své poslání. První křesťané si nemysleli, že by kvůli „zkaženosti světa“ z něho měli utéci a tím se posvětit a zachránit. Dokonce ani pronásledování je k takové praxi nedovedlo. V kontaktu se světem však křesťané stále více zjišťovali, jak je nesnadné se uchránit zvyků pohanů a jak jsou mnohé skutečnosti ve světě prosycené zlem. A tak se objevují i první varování, aby křesťané sice žili ve světě, ale distancovali se od jeho mentality.
Origenes (+253/4) jako první křesťanský duchovní autor položil základ pozdější křesťanské praxi „útěku ze světa“. Origenovská antropologie přizpůsobená novoplatonismu a ovlivněná gnózí pak prostřednictvím mnišství ovlivnila celou křesťanskou spiritualitu. Spiritualita „útěku ze světa“ postupně nabírala různé podoby a z mnišského prostředí tento postoj pronikl do celé církve. Útěk ze světa se stal typicky křesťanským postojem: umrtvování tělesných potěšení, opuštění rodinných vztahů, zřeknutí se vlastní vůle, odložení vědy... Křesťan, který zůstal ve světě, byl postupně stále víc pokládán za slabocha, který si vyvolil kompromis a prostřednost. Tím vznikl uprostřed křesťanství protipól asketických a neasketických křesťanů, mnichů v klášteře a laiků žijících v manželství ve světě. Tento model pak provázel církev po celá staletí.

Hlubší studium Písma svatého a učení církevních otců vneslo nové světlo do problematiky vztahu křesťanství ke světu, a tak přispělo k řešení konfliktu mezi církví a světem, který trval po mnoho staletí. V Písmu nacházíme dvojí pojetí světa. Ačkoli svět nese známky porušení hříchem a nepřítel spásy na něj má vliv, je svět zároveň podivuhodným dílem Božích rukou, stvořeným skrze božské Slovo (Kol 1,16). Bůh svět miluje (Jan 3,16) a odhaluje v něm svou dobrotu a moudrost. Svět je mistrovské dílo, které si ze strany člověka zaslouží uznání a ocenění. Svět sám o sobě není pro člověka zdrojem nebezpečí. Ačkoli je ve světě přítomné zlo, nemůžeme tvrdit, že je svět veskrze zkažený. Všichni známe výroky Písma, které nás vyzývají, abychom se nepřizpůsobovali smýšlení tohoto věku (Řím 12,2), abychom nenáviděli svět (1 Jan 2,15) a nemysleli na pozemské věci (Kol 3,2). Výklad těchto míst je však vzdálený pohrdání světem a pozemskými skutečnostmi. Vede pouze k opatrnosti vzhledem k pohanským zvykům a ke světu v jeho hanlivém významu, tedy jako lidstvu bouřícímu se proti Bohu.

Na tomto základě se novým způsobem můžeme začít dívat také na vztah ke všem pozemským skutečnostem, na který novým a vyrovnaným způsobem nahlíží konstituce Gaudium et spes. Křesťané se ve vztahu ke světu nacházejí ve stejně složité situaci, ve které se nacházel Kristus během svého pobytu na zemi. Křesťané nejsou ze světa (Jan 15,16; 17,16), ale jsou přesto ve světě (Jan 17,11), a Ježíš neprosí Otce, aby je ze světa vzal, ale pouze aby je chránil od zlého (Jan 17,15). Křesťanské oddělení se od zkaženého světa se nedotýká jejich kladného vztahu ke světu, který je vykoupen.

Bibličtější pohled na svět, který ovlivnil vztah křesťanů ke světu, přinesl tím pádem také nové vědomí odpovědnosti za okolní svět. Křesťané znovu přijímají svou úlohu v dějinách celého lidstva. Člověk má místo svého přebývání určené přímo ve světě. Ve světě musí žít, jednat a uskutečnit poslání, které mu Pán určil. A v tomto svém pobytu ve světě a pro svět člověk musí nalézat odvahu, aby bez nářku a nostalgie přijal vlastní tělesnost a vážně se pustil do práce uvnitř světa, nezkoušel z něj utéci nebo proti němu dokonce bojovat, protože svět není hoden pohrdání. V okamžiku, kdy jej Bůh stvořil, se svět stal jediným domovem (i když dočasným), ve kterém má člověk právo i povinnost žít.

Koncil tím přinesl také nový pohled na lidskou práci a její význam pro člověka. Pro věřící je jejich úsilí o zlepšování životních podmínek ve shodě s Božím záměrem. „Muži a ženy, kteří vydělávají na živobytí sobě i rodině a svou činnost konají jako účelnou službu společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a přispívají osobním přičiněním k uskutečnění Božího plánu v dějinách.“ (GS 34). Křesťané jsou povoláni se posvěcovat prostřednictvím své každodenní práce a služby, nikoliv navzdory ní: „Když člověk pracuje, nemění jenom svět a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe.“ (GS 35).
 
Všem pokřtěným je také adresován Ježíšův příkaz jít do celého světa a zvěstovat evangelium (srov. Mt 28,19). Podle učení koncilu se povolání k apoštolátu v širším významu slova týká všech pokřtěných, neboť křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu a evangelizaci. Křesťané jsou pozváni, aby ve světě žili uprostřed nevěřících, žili v prostředí práce, kultury i politiky a vnášeli všude Kristova Ducha: „Laici, kteří se činně podílejí na celém životě církve, nejenže jsou povinní prodchnout svět křesťanským duchem, ale jsou též povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed lidské společnosti Kristovými svědky.“ (43)

Nejen výsledky biblických studií, ale i nový návrat k učení církevních otců hluboce ovlivnily pohled na křesťanskou antropologii. Podobně jako na svět, tak i na lidské tělo a vše, co s tělem souvisí, se křesťané učí opět dívat s úctou a bez moralizujícího komentáře. Slovo „tělo“ v Bibli označuje, podobně jako termín „duše“, celého člověka. Koncept duše zdůrazňuje člověka jako duchovní bytost, úzký vztah člověka s Božím Duchem. Tento duchovní vztah je prostřednictvím těla pevně zakotven v realitě materiálního světa a v čase. Z tohoto pohledu stát se „duchovním“ člověkem neznamená zbavit se tělesnosti, ale otevírat se stále větší a hlubší přítomnosti Božího Ducha. Duch postupně lidský život naplňuje, prostupuje a oživuje člověka a jeho činnost. V křesťanství tedy nejde o „odtělesnění“ člověka, ale o naplnění člověka Duchem svatým.

Tento základní postoj předznamenal i nové pojetí manželství, prezentované v pastorální konstituci Gaudium et spes, které představuje v katolické tradici rozhodující předěl. Manželství bylo dříve definováno jako hierarchické společenství ustanovené za účelem plození a výchovy potomstva. Zaměření na potomstvo bylo vnímáno jako první a nejvyšší dobro manželství, kterému jsou podřízena ostatní dobra a v nich obsažené cíle. V důsledku to znamenalo, že sexuální život mezi manželi je ospravedlnitelný jen úmyslem zplodit potomstvo.
V pojetí konstituce Gaudium et spes už manželství není primárně pojímáno jako pohlavní společenství za účelem plození a výchovy dětí, nýbrž jako společenství života a lásky. Vědomě je upouštěno od jednostranného právního pojímání manželství s přesně vymezenými právy a povinnostmi. Jde v první řadě o manželské společenství, svazek dvou navzájem se darujících osob, který vzniká skrze osobní porozumění muže a ženy, jejichž přirozeným plodem a zároveň vrcholem jejich lásky jsou děti. Ve středu tohoto spojení je sjednocování v pravé lásce, oboustranné zdokonalování se a vzájemná pomoc na cestě ke svatosti. Jde o partnerskou lásku mezi mužem a ženou, ve které se oba navzájem uznávají jako rovnocenní partneři a respektují se ve svém mužství a ženství. Rovněž věrnost a nerozlučnost manželství už není jednostranně zdůvodněna, jak tomu bylo dříve, jenom potomstvem, nýbrž také z podstaty manželství jako společenství lásky. To mimo jiné znamená, že i bezdětná manželství si uchovávají svou hodnotu: „Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale už sama povaha nerozlučné úmluvy mezi osobami a prospěch dětí vyžadují, aby se i vzájemná láska mezi manželi spořádaně prokazovala, rozvíjela a zrála. Proto i když schází často tak vytoužené potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a podržuje svou hodnotu a nerozlučnost“ (GS 50).

Manželská láska daleko převyšuje pouhou sobecky pěstovanou erotickou náklonnost, která rychle a uboze mizí. Nadto Pán tuto lásku ocenil, naplnil a povýšil skrze zvláštní svátostný dar milosti (srov. GS 49). Nové pojetí manželství s sebou přináší i změnu v mravním hodnocení manželského tělesného spojení. Podle koncilu má svou hodnotu a zvláštní důstojnost jako projev osobního darování se v lásce, která nehledá sebe, a potvrzení a prohloubení této osobní lásky. Jako takové znamená obohacení manželů. Je prostředkem k udržování manželské lásky a jejím vrcholným vyjádřením. Jde o význam manželského intimního života pro vzájemnou lásku, neméně však také pro výchovu a blaho dětí. Poprvé je zde v církevním dokumentu učitelského úřadu jednoznačně řečeno, že manželské spojení i bez úmyslu nebo možnosti plození je nejen mravně přípustné, nýbrž jako výraz a prohloubení vzájemné lásky mravně pozitivní, hodnotné a cenné. Láska a plození dětí tvoří dvě podstatné části manželství a nemohou být od sebe odděleny.


Sekce: CÍRKEV A SVĚT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.