Dar rozlišování

23.1.2016

Dar rozlišování

Výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm v jistém smyslu závislá, protože bez něj bychom dost dobře nevěděli, které dary jsou skutečně od Boha a které jsou jejich falzifikáty. Dary Ducha totiž dokáže dobře imitovat Boží nepřítel, ale i člověk ve snaze upoutat na sebe pozornost dokáže být docela schopný a vynalézavý. Potřebujeme tedy rozlišovat.

 

 

Duch svatý jako vůdce v duchovním životě

Evangelista Jan zaznamenal Ježíšův výrok, že „Duch svatý nás uvede do veškeré pravdy“ (srv. Jan 16,13). To se naplňuje v celém našem duchovním životě. Duchovní otcové rádi mluvili o tom, že tak jako je Ježíš cestou našeho života (on sám to o sobě to řekl, srov. Jan 14,6), tak Duch svatý je ten, který nás po této cestě vede. Nikdo není schopen sám po ní jít. Potřebujeme vedení, a to z mnoha důvodů: jednak jsme poznamenáni hříchem, který nás často zaslepuje a mate, jednak je zde Boží nepřítel, který rafinovaně číhá na naší duchovní cestě, aby nás z ní odvedl. Duch svatý je tedy vůdcem našeho duchovního života a je také vůdcem v rozlišování.

Duch přichází na pomoc naší slabosti

To nejdůležitější v našem životě je spása, to víme. Že svou spásu nejsme schopni uskutečnit vlastní silou, že nejsme schopni sami ze svého poznání nezbloudit, že potřebujeme milost, to také víme. Ale jak máme ve zvyku, ty samozřejmé a nejdůležitější věci podceňujeme. To ovšem nedělá Boží nepřítel, poněvadž ten dobře ví, co je pro nás nejdůležitější. A tak někdy věnuje naší duchovní cestě daleko více pozornosti než my sami. Proto je tak důležité, abychom o tomto rozlišování, o tomto vedení Duchem Božím nejen hovořili, ale abychom se učili pod konkrétním Božím vedením žít. První podmínkou je tedy poznat a přijmout tu skutečnost, že si na duchovní život nestačím sám se svými přirozenými schopnostmi. Druhá věc je poznat, že mám spousty slabostí, které mi překážejí, hříchů, které mě odvádějí z cesty a rozbíjejí moje nitro. Že mám dispozice, které častokrát nejsou v souladu s Božím záměrem. Že mnou zmítá spousta vnitřních hnutí, která mi zatemňují pravdu – člověk se špatnou náladou reaguje jinak než člověk, který je ve vnitřní pohodě. To nemusí mít nic společného s konkrétním hříchem, jde o vnitřní postoj, který je nesmírně důležitý pro poznání, co je v mém životě správné, a co ne. Musím tedy přijmout jako fakt svoji ohraničenost a potřebu Boží milosti a vedení v duchovním životě. Pak o to také budu stát. Člověk nejenže nemůže najít cestu spásy, ale už vůbec nemůže najít tu konkrétní cestu, kterou pro něj Bůh připravil, čili své osobní povolání. Bůh chce člověka vést jeho jedinečnou cestou a dává mu milost pro to, co od něho očekává.
Dokonce bychom mohli s určitým zjednodušením říct, že Bůh svoji milost nedává člověku na cestu, ke které ho nezve. Jestliže se Božímu nepříteli podaří člověka odvést z jeho vlastní správné cesty, pak člověk zůstane sám pouze se svými přirozenými schopnostmi. Začne být velice nespokojený, nešťastný a může se stát, že ho to v důsledku odvede od Boha. Proto je tak důležité, abychom se skutečně nechali vést. Ale opět jen díky daru rozlišování poznám, jestli mě opravdu vede Bůh. Ne každý nápad, který mám, je od Boha. Je spousta lidských nápadů a lidských hnutí, a pak je zde také Boží nepřítel, který se nás snaží zavést, jak už jsme říkali.

Otevřme svá srdce

K tomu je nutná poslušnost: nechtít dělat to, co poznám jako nesprávné a dávat si velký pozor na skutky svévole, na to, co si prostě jen tak vymyslím a prosadím ve svém životě, častokrát proti vůli druhých lidí a někdy i proti Pánu Bohu. S tím souvisí také umění určité vnitřní svobody. Bůh nás vede, aby naše svoboda vůči stvořeným věcem, vůči všemu pomíjivému byla stále větší. Člověk se učí dávat k této svobodě souhlas a žít v ní. Pokud je si člověk vědom, že potřebuje něco, co není v jeho silách, vede ho to k prosbě, konkrétně ke každodenní modlitbě k Duchu svatému, aby mu potřebnou milost dával. Boží vedení se děje především nebo převážně v modlitbě. Proto je tak důležité rozhodnutí vést život modlitby. To neznamená jenom, že se ráno a večer pomodlím, protože to pan farář tak říká. Žít životem modlitby znamená počítat s tím, že je zde Bůh, který do mého života mluví, znamená učit se vnitřní bdělosti. To se učíme hlavně ve chvílích, kdy máme na modlitbu opravdu čas: učíme se modlit srdcem, vnímáme Boha ve svém nitru. Neméně důležité je nechat se vést Božím slovem. Duch svatý, hlavní autor Písma, si počíná častokrát velmi prostě: připomíná člověku v konkrétních situacích slova Písma, anebo naopak, při čtení Písma člověk jasně poznává, že toto slovo teď je pro něho. Proto je tak důležité naučit se tomuto rozjímavému čtení Písma a zařazovat ho co nejčastěji do svého života. Pravidelná vnitřní modlitba a čtení Písma je nejlepší ochranou proti Božímu nepříteli.

Úrovně rozlišování

Rozlišování se děje v několika rovinách. Tou nejzákladnější je rovina přirozená. Mnohým lidem je dána schopnost zdravého lidského úsudku, v češtině tomu říkáme zdravý selský rozum. Takový člověk neztratí hlavu, dokáže přemýšlet a spočítá si, co kam vede, učí se ze zkušenosti druhých lidí, dovede si leccos dát dohromady a vyvodit z toho důsledky. Taková zdravá soudnost častokrát bývá předpokladem přijetí charismatu rozlišování duchů, o kterém hovoří apoštol Pavel v listě Korinťanům. Tento dar stojí jakoby na druhé rovině, která zcela přesahuje lidskou schopnost rozlišení a vztahuje se právě na to, co lidsky rozlišit nejde – dává obdarovanému poznat, jakým duchem se co nese – je-li to od Boha, nebo z člověka, nebo od Božího nepřítele. Třetí rovina rozlišování je na úrovni ctností – je to životní umění rozlišovat. To se postupně získává věrností v duchovním životě. Když člověk poctivě žije s Bohem léta, poctivě se modlí, čte slovo Boží, studuje, žije v církvi, žije v milosti, Bůh v něm vytváří tuto vnitřní schopnost Božího úsudku, jakéhosi správného Božího pohledu na život. Tato schopnost rozlišování byla v církvi velice častá u tzv. duchovních otců, ať už to byli staří mniši nebo otcové pouště. Svatý Ignác rozpracoval toto umění rozlišovat do konkrétních pravidel a učinil z toho celou nauku. Jak vidíme, toto umění se dá z velké části naučit, ale ještě z větší části je darem Boží milosti právě díky věrnosti člověka ve vnitřním životě. A pak je zde ještě jedna rovina rozlišování, která je pro nás nesmírně důležitá, a to je rozlišování v církvi. Církvi je dáno jako celku a uskutečňuje se uprostřed církve skrze plnost svátosti kněžství. To znamená, že biskupové ve své kolegialitě, společně s papežem, mají jasnou schopnost rozlišit, co je Boží. A to je to nejobjektivnější rozlišení, kterému se nakonec všechna ostatní rozlišování podřizují, je pevným opěrným bodem, základní orientací pro poznání, jak Bůh vede mě jako jednotlivce – i když samozřejmě v praxi neběháme se vším za biskupem nebo za Svatým otcem.

Oblast působnosti daru rozlišování

Dar rozlišování se netýká v první řadě odlišení dobra a zla (i když dnes vidíme, že lidé nedovedou už rozlišit ani to; jsou tak zmateni, že považují hřích za ctnost a ctnost za slabost). Uplatňuje se především v oblasti, která přesahuje schopnost lidského rozumu, a tam je velice důležité, ba můžeme říci nepostradatelné – jde o rozlišení mezi několika dobry, aby člověk poznal, které se ho týká a které ne. I dobro může být v mém životě nakonec zlem, pokud ho Bůh po mně nechce. Nemohu vykonat všechno dobro, které je možno vykonat; musím vykonat jenom to dobro, které vykonat mám a mohu. Jak ještě uvidíme, Boží nepřítel rád přehání a vede člověka k věcem, které od něho Bůh nechce, čímž si člověk nesmírně komplikuje život. Někdy to má podobu pokušení, abychom zanechali toho dobrého, co konáme, a upřednostnili něco lepšího, co od nás Bůh nechce. Moudré lidové rčení říká, že „lepší“ je nepřítel dobrého. Je třeba si dát veliký pozor na to, abychom pro přílišnou snahu po dokonalosti a horlivosti neutíkali z místa, kde nás chce mít Bůh, a nenechali se odvést od našeho povolání a poslání, které nám Bůh dal a ke kterému jsme přijali milost.

Umění rozeznat Boží vedení

Duchovní umění rozlišovat klade veliký nárok na to, aby člověk zkoumal své nitro a rozuměl tomu, co se v něm děje. To se učíme reflexí, čili každodenním zamýšlením se nad svým životem s Bohem – jak jsem ho vnímal, jak jsem na lásku Boží odpovídal, jak jsem byl věrný Božím vnuknutím. Člověk snadněji pochopí, proč v některých situacích jednal tak, a ne jinak. Např. dojde k tomu, že se setkám s člověkem, kterého mám relativně rád, nic proti sobě nemáme a najednou se pohádáme. Večer si promítám celou tu situaci a přemýšlím, proč jsme se pohádali? A zjistím, že příčinou toho bylo, že dvě hodiny před tím se mně něco nepodařilo, nedokázal jsem se s tím smířit, měl jsem v sobě napětí a situace, která nastala, byla jenom příležitostí, jak se to napětí ze mě dostalo ven. Tedy rozliším, že hádka byla zapříčiněna něčím, co jsem měl v sobě, ne oním člověkem ani věcí samou, a příště si na to mohu dát větší pozor.
Důležité je si ujasnit, kterým směrem v životě jdeme. Protože jde-li člověk opravdu k Bohu, tak se Boží vedení projevuje trochu jinak, než když jde od Boha pryč. Když jde člověk k Bohu a Duch svatý mu něco vnukne, v jeho srdci to způsobí vnitřní pokoj a radost. Když jde člověk od Boha, přitahuje ho nějaká věc ve světě, žádostivost, a Duch svatý mu dá vnuknutí, tak mu nezpůsobí pokoj, ale nepokoj. Duch svatý v nás nepůsobí přímo. Rozehrává struny naší lidské přirozenosti – čili naši citovost, fantazii, pocity, chtění a myšlení. Ale pozor, stejně působí i duch zla. Tedy když člověk něco řekne, myslí, prožívá, vždycky je to jeho, ale může to být ovlivněno nebo inspirováno Duchem svatým, anebo tím Zlým.
Dar rozlišování je právě duchovní schopnost k rozeznání toho, co přichází od Ducha svatého, a co ne. Nejčastěji je člověk plný sám sebe a své člověčiny, a projektuje ji na jednu nebo na druhou stranu. Když se člověk rozhodne opravdu intenzivně žít s Bohem, modlit se, dělat to, co chce Bůh, je potřeba, aby nezapomněl, že se stane předmětem zvláštní pozornosti Božího nepřítele. A jak se lidově říká, když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene. Vede člověka k přehánění; když se mu nepodaří člověka odvést od nějaké dobré věci, tak ho vede k tomu, aby ztratil míru, aby přepínal svoje síly, aby dělal navíc, aby přeháněl.
K tomu svatá Terezie napsala: Touha po nemožném nás odvádí od možného. Člověk najednou začne mít příliš veliké touhy, začne myslet příliš vysoko o sobě a o všech, a ztratí smysl pro realitu, pro to, co měl v této chvíli udělat. Pak ještě jeden důležitý moment. Boží cesta je vždycky dobrá nejen na začátku, ale i uprostřed a hlavně na konci. Boží nepřítel většinou nabízí cestu dobrou na pouze začátku. Na nás je, abychom nikdy k dobru nepoužívali zlých prostředků a abychom se dívali, kam která cesta vede, protože zlo se pozná nejvíce podle závěru.
Písmo svaté rozlišuje mezi Duchem svatým a duchem světa, kterého nazývá také duchem lži, duchem klamu a zmatku. To naše slovo diabolos, ďábel, je z řeckého slova másti, rozhazovati. Ďábel je ten, který mate Boží cesty a libuje si v temnotě, ve zmatku, v šeru, v nejistotě, v klamu, v polopravdách. Zatímco Duch svatý je duchem, který si libuje v jasném světle. Je duchem lásky, vnitřní radosti, důvěry a pokoje. Pro zachování si tohoto vnitřního smyslu je velice důležité, abychom měli vždycky někoho, s kým se můžeme na duchovní cestě poradit, a dokázali otevřít svoje srdce duchovnímu vedení. Abychom neměli věci, o kterých s nikým nechceme mluvit. V těchto tajnostech si vždycky libuje Boží nepřítel, protože jednotlivce odvést od cesty Boží to není pro něho žádná práce. Je daleko chytřejší, než jsme my sami. To, co nám pomáhá, je, když žijeme ve společenství lásky mezi sebou navzájem a prosíme Boha o světlo.
Žijeme dnes v náročné době, většina lidí je ve velkém životním zmatku a celá společnost je pod vlivem nových i starých pohanských filosofií, cizích náboženských systémů, okultních praktik, které se dnes pořádají zcela veřejně a okázale. Dnes když si někdo nechá číst z ruky, není považován za nějakého blázínka, který někomu naletěl, ale za člověka, který zodpovědně hledá svoji budoucnost. Čtení horoskopů je považováno za neškodnou součást nedělního odpoledne, jako zákusek ke kávě. Vůbec nikoho nenapadne, že se tím dostává do vlivu temných sil, které ho odvádějí od Boha. Dalším nebezpečím je léčitelství, alternativní medicína. Když k tomu připočteme ještě celou tu škálu pokušení, kterou nabízí dnešní svět, pochopíme, že máloco je tak důležité v duchovním životě, jako dar rozlišování, který nám pomůže stát pevně nohama na zemi, patřit Kristu, a nechat se skutečně vést Duchem svatým.

Z promluv P. Vojtěcha Kodeta O.Carm. o Duchu svatém, které vydalo na 4 kazetách Karm. nakl. Kostelní Vydří v r. 1998
s titulem Přijď, Duchu svatý.

Z časopisu Amen 5/1999 (s laskavým svolením)

Převzato z webu bosekarmelitky.cz

Sekce: DUCH SVATÝ | DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.