I v kuchyni a mezi hrnci prochází Pán

9.4.2016

I v kuchyni a mezi hrnci prochází Pán

P. Reinhard Körner OCD

 

Celými dějinami křesťanské víry se táhne téměř nevyplenitelné neporozumění: „duchovní život“ se chápe jako chvíle určená k modlitbě, kontemplaci a jiným „duchovním cvičením“, tedy jako jistý (nejčastěji dost krátký) úsek každodenního života, a tento „náboženský rámec“ lidé zahrnou do (mnohem větší) části dne, věnovanou práci a zábavě. Tato představa je dodnes rozšířená mezi řeholníky, kněžími i laiky. Následky tohoto mínění na sebe nenechají dlouho čekat; projevují se v ustarané otázce: „Kolik času mám věnovat duchovnímu životu, abych byl dobrým křesťanem?“ – a také v tom, že i horlivě se modlící člověk, když se na něj podíváme zblízka, „normální“ část svého pracovního dne tráví v podstatě bez-božně…


Terezie ve své Knize o zakládání napsala větu, která dává zcela jasnou a úplnou odpověď na teologickou otázku, která se táhne staletími – o pravdivém vztahu mezi modlitbou a prací, „akcí a kontemplací“: „I v kuchyni a mezi hrnci prochází Pán“ (5,8). I pro mne byla tato slova paprskem světla, když jsem je poprvé uviděl na jisté kartičce s blahopřáním, ze kterého vyzařovalo tolik humoru, že se nedal přehlédnout.


Terezie chtěla těmito slovy svým sestrám říci, že duchovní život se nedá omezovat jen na hodiny modlitby a kontemplace, ale že také každodenní život v celé své různorodosti a plnosti lze prožívat duchovně. Klíčovými slovy, která popisují takovýto způsob života, jsou v jejích spisech „přátelství s Kristem“ a „vnitřní modlitba“. Kdo podobně jako ona dokáže vidět víru jako život ve vztahu s Kristem a Krista jako přítele a společníka na cestách, pro toho bude samozřejmou věcí, že i velmi obyčejná, často až „profánní“ každodenní práce vyžaduje nejen to, aby byla „orámovaná“ modlitbou a „zasvěcená“ Bohu, ale aby byla vykovnávaná s Bohem. Jak to udělat? Jan od Kříže, kterého Terezie nazývala „otcem své duše“, to nejraději vyjadřoval slovy „láskyplná pozornost vůči Bohu“. Myslím na to, že Bůh tady je (navzdory tomu, že je skrytý mým smyslům) – i v „kuchyni“ i v „modlitbě“ nebo v kostele – a obracím se k němu, s plným vědomím vyslovuji: „Bože“, zůstávám u něj v modlitbě a jdu s ním do práce, dělám s ním svá rozhodnutí, s ním se směji i pláču…


Terezie má na mysli totéž, když navazuje na tradici víry a mluví o „vnitřní modlitbě“. Nechápe ji jako speciální formu modlitby, něco jako rozjímání, modlitbu pomocí pevných formulí atd., ale jako vědomé obrácení se k Bohu z „nitra“, úplně bezprostředně, nezávisle na tom, jaký druh modlitby by to byl vzhledem k vnější formě – je to celkem obyčejný a prakticky pro každého člověka snadno uskutečnitelný „skutek“ duše, který mění „odříkávání“ modliteb v modlitbu a z každodenního života a práce dělá „společné dílo“…
Terezie si asi nepřipouštěla, že touto svou krátkou větou ukáže cestu k novému způsobu života nejen svým sestrám v klášteře, ale také mnoha lidem, kteří jako kdysi i dnes vaří ve svých „hrncích“.

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Převzato z webu bosekarmelitky.cz.

Sekce: KARMEL | DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz