Ježíšův pokoj nemá nic společného s představou klidu a pohody

16.4.2016

Ježíšův pokoj nemá nic společného s představou klidu a pohody

Ježíš při poslední večeři řekl apoštolům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27). Tehdy jim předal svůj pokoj. A na závěr své řeči na rozloučenou ještě dodal: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

 

Svůj pokoj vám dávám(Jan 14,27).

Po modlitbě Páně při mši svaté pronáší kněz  s rozpjatýma rukama velmi důležitou prosbu o pokoj a jednotu církve: „Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům:‘ Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.’ Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě.“ Poté nám kněz v zastoupení Krista předá Boží pokoj slovy: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Věřící jsou pak vyzváni, aby Pánův pokoj předali druhým kolem sebe: „Pozdravte se pozdravením pokoje.“

Ne nadarmo kněz ještě před svatým přijímáním prosí, aby Pán svou církev vedl k jednotě. Jednota mezi učedníky, o kterou Ježíš tak usilovně prosil v předvečer svého utrpení (srov. Jan 17,20-23), není dílo lidské, ale draze vykoupený dar. Nelze ji lidsky vytvořit, jen o ni prosit, přijmout ji a chránit. Je to jednota v Duchu Svatém, která pramení z Otce a skrze Syna na ní může mít podíl každý, kdo se jí otevře.

Přijetí a udělení daru pokoje se tak stává předpokladem k přijetí eucharistie, protože – jak bylo řečeno – při eucharistii přijímáme nejen tělo Kristovo pod způsobou chleba, ale i tělo Kristovo v bratřích a sestrách. Slavíme tedy naše vlastní tajemství, hlubokou jednotu s Kristem a v Kristu, kde žádné neusmíření nemá místo.

Prosba o Pánův pokoj se však netýká jen usmíření v Těle Kristově. Vychází z Ježíšova příslibu, který dal apoštolům ve své řeči při poslední večeři: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jan 14,27). Tehdy jim rovněž předal svůj pokoj. A na závěr své řeči na rozloučenou ještě dodal: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

Jeho pokoj tedy nemá nic společného s představou klidu a pohody, života bez jakýchkoli nesnází a bojů. Pokoj Boží je darem vzkříšeného Pána. Poprvé předal tento pokoj učedníkům právě v situaci velkého stresu – ukrývali se ze strachu před Židy, kteří je mohli poslat i na smrt. Ukázal se uprostřed nich a řekl jim hned dvakrát za sebou: „Pokoj vám.“ Vnější situace se nezměnila, ale zaplavila je radost z jeho přítomnosti (srov. Jan 20,19; též Jan 21,26).

Nešlo tu jen o obvyklý pozdrav. Byl to dar, který jim získal svou smrtí a zmrtvýchvstáním – pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. Kristův pokoj lze tedy zakoušet i uprostřed těžkostí a protivenství.

 

Co nás připravuje o pokoj

Jednou z častých léček nepřítele spásy je, že využívá různých situací, aby do nás zasel nepokoj a zmatek, a tím nás odvedl od Boha. Přitom i pro nás platí zaslíbení, že v Ježíši Kristu pokoj mít můžeme, i když se nevyhneme všem nesnázím a trápení (srov. Jan 16,33). Proto všechny důvody, proč ztrácíme pokoj, jsou podvod a klam. Podívejme se zblízka na ty nejběžnější z nich.

Snad nejčastější chybou je, že hledáme pokoj, který dává svět a který nám Pán ani neslíbil. Očekáváme pokoj od konkrétních věcí, lidí nebo událostí. Žijeme v iluzorní představě, že jestliže se změní vnější podmínky, budeme konečně (nebo zase) zakoušet pokoj, po kterém toužíme. Jenže změnit se má naše srdce a pramen, odkud pokoj čerpá. Podobný neklid a stálá nespokojenost jsou vlastně příznakem toho, že potřebujeme hlubší obrácení. Jen tak nebude náš pokoj závislý pouze na tom, jestli jde všechno podle našich představ.

Jindy nás obírá o pokoj strach z budoucnosti, zvláště strach z utrpení nebo neúspěchu. Pán mnohokrát za svého veřejného života své učedníky povzbuzoval: „Nebojte se!“ S nějakým druhem strachu zápasíme možná denně, a proto je zajímavý postřeh kardinála Martiniho: V Bibli se prý výzva „nebojte se“ vyskytuje 366krát, což by vypadalo, že je pro nás Božím slovem na každý den v roce, a to i v přestupném!

Stejně často nás o vnitřní pokoj okrádá naše nespokojenost se sebou, s vlastními selháními a hříchy. Jsme-li na špatné cestě, nepokoj může pocházet i od Boha – svědomí nám signalizuje, že něco není v pořádku. A pokud se pokoušíme přebíjet tento nepokoj něčím jiným než opravdovým pokáním, neklid a rozmrzelost bude jen narůstat. Na druhé straně, přílišné zklamání až malomyslnost nad vlastní hříšností bývá spíše projevem naší pýchy a falešné soběstačnosti: dáváme tím najevo, že bychom se rádi obešli bez odpuštění.

A přitom neexistuje hřích, na nějž by Kristova krev nestačila. Navíc Bůh dokáže i naše slabosti použít k dobru, a dokonce i náš hřích, použijeme-li ho jako odrazový můstek do Boží náruče: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Zbytečně tedy propadáme neklidu a zármutku pro své chyby a pády, místo abychom se učili hledět s vírou na Ukřižovaného, a tím se naše srdce plnilo vděčností za jeho nekonečné milosrdenství.

Vnitřní pokoj, který bytostně potřebujeme, si sami nedáme, ale můžeme o něj prosit a usilovat: „Hledej pokoj a usiluj o něj“ (1 Petr 3,11). Na prvním místě to znamená nespoléhat se na sebe a ve vztahu k Bohu se učit důvěřovat mu jako dítě, opírat se ve víře o něj a o jeho prozřetelnost: „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, neboť v tebe doufá“ (Iz 26,3). Jestliže se naučíme všechno svěřovat Pánu, on se začne starat. Pokud se snažíme zabezpečit si svůj život sami, budeme ustaraní, nepokojní a smutní. Proto žalmista říká: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“ (Žl 37,5). Bůh se o nás může postarat, jedině když se mu s důvěrou svěříme, a to se vším, co utváří náš život. K tomu nás povzbuzuje také apoštol Pavel, a dokonce přidává i zaslíbení o pokoji: „O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši“ (Flp 4,6-7).

Pozdravení pokoje se však nevyčerpává tím, že ho sami přijmeme a zakoušíme. Naším posláním je být šiřiteli pokoje, jak to Ježíš vyjádřil v jednom ze svých blahoslavenství: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Máme být těmi, kdo Boží pokoj vnášejí tam, kde vládne svár a neodpuštění. Pán potřebuje, abychom se stali jeho živým nástrojem a abychom tento dar přinášeli světu – zvlášť v době, která je tak chudá na pokoj. 

Převzato z knihy: Přežít nebo prožít mši svatou?

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.