Kmotrovství

23.2.2012

Kmotrovství

Přednáška P. Vojtěcha Kodeta, kterou pronesl v rámci tzv. farního dopoledne v neděli 23. října 2011 pro farnost v Praze - Liboci.
Přijali jsme za svůj našimi biskupy vyhlášený program přípravy na jubileum příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. V roce 2013 tomu bude 1150 let. Témata pro jednotlivá léta byla stanovena takto:
přípravný rok – slovo Boží,
1. rok (2011) – křest (vrcholem měla být obnova křestního slibu o Velikonocích),
2. rok (2012) – biřmování (s obnovou biřmování o Letnicích),
3. rok (2013) – eucharistie (s důrazem na oslavu svátku Těla a Krve Páně).
Na závěr tříletí se má v naší českomoravské církevní provincii konat eucharistický kongres.

Kmotr – při vyslovení tohoto slova se nevěřícím lidem kolem nás vybaví nejspíše film toho jména (z roku 1972), gangsterské drama, natočené podle stejnojmenného románu Maria Puza, film, o němž se říká, že patří mezi přelomová díla tzv. Nového Hollywoodu. Ovšem svůj domov a svůj původní význam má slovo kmotr v církvi.

Dnešní církevní zákoník používá pro označení kmotra důsledně slovo patrinus, které původně znamenalo „ručitel“ nebo „přímluvce“, ale latina zná také slovo compater – doslova přeloženo: „spoluotec“ - s ženskou obdobou commater. Z tohoto slova commater pochází naše české „kmotra“, „kmotr“, někde nářečně kmoch nebo ve zdrobnělině kmocháček, kmotřička. Křtěný či biřmovaný člověk je vůči svému kmotru nazýván kmotřenec či kmotřenka. (Slovo kmotřenka není ale užíváno jednoznačně: je třeba ostražitosti, někteří jím označují kmotru.)

Krátké nahlédnutí do historie
Kořeny kmotrovství sahají do předkřesťanského židovství. Tehdy byli při přijímacích obřadech proselytů (konvertitů z pohanství k židovství) vyžadováni tři svědkové. Ti měli také vykonávat určitou službu při křtu proselytů a při jejich výuce. S takovými ručiteli se pak setkáváme i při křtu v raně křesťanském prostředí. I tam vystupují jako svědkové křtu a pomocníci při křtu.

Postupně bylo pak kmotrovství zavedeno také při křtu dětí, který se udílel na základě víry rodičů. Svatý Augustin (354-430) ale znal tento zvyk jen ve výjimečných případech.

Nešťastný vývoj nastal v následujících staletích: kmotři postupně přebírali při křtu všechny úlohy rodičů, kteří často křtu svého dítěte ani nebyli přítomni. Zvláště při křtu dětí kmotr přijímal závazek, kterým dával záruku:
že bude o dítě pečovat v případě, kdyby ztratilo rodiče;
že bude rodičům pomáhat při výchově dítěte - nejen náboženské;
že se bude s dítětem stýkat, aby se stali přáteli a aby mu mohl být člověkem důvěrně blízkým a rádcem;
že se bude za kmotřence modlit;
že bude dohlížet na to, aby kmotřenec plnil své náboženské povinnosti (účast na nedělní mši, příprava a přijetí svátosti smíření, první svaté přijímání, biřmování). 

Reforma, vycházející z Druhého vatikánského koncilu, položila při křtu dětí znovu hlavní důraz na roli rodičů. Úvod k obřadu křtu malých dětí1 doslova říká: „Ze samého řádu stvoření vyplývá, že služba i poslání rodičů při křtu dětí má větší důležitost než poslání kmotrů“ (čl. 5). Tento důraz vyžaduje, aby se rodiče na křest dítěte připravovali, nebo byli připravováni, a také aby se křtu dítěte aktivně účastnili. Citujme z téhož čl. 5 odst. 3:

Rodiče dítěte totiž mají při udělování křtu opravdu důležité poslání. Především mají slyšet vážná připomenutí kněze a podílet se na společné modlitbě ostatních přítomných věřících. Kromě toho však sami vykonávají při udílení křtu tyto služby:
a) veřejně žádají o  křest dítěte;
b) po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže;
c) zříkají se satana a vyznávají víru;
d) přinášejí dítě ke křestnímu prameni (především matka);
e) drží rozžatou svíci;
f) dostávají požehnání, které je zvlášť učeno matce a otci.

Je třeba otevřeně říci, že již v první polovině 20. století se v našich zemích kmotrovství při křtu i při biřmování stalo něčím povětšině ryze formálním. Pouze jakousi čestnou funkcí. Vlastní obsah kmotrovství se zcela vytratil.

V dnešní době se snažíme o návrat k původnímu významu kmotrů. Při křtu dětí má kmotr převzít společně s rodiči zodpovědnost za výchovu dítěte ve víře. „Také při křtu dítěte má být kmotr. Zastupuje duchovně rozmnoženou rodinu dítěte a zastupuje i církev jako matku. Je-li potřeba, má pomáhat rodičům, aby dítě dospělo k vyznávání víry slovem i životem.“2 Tam, kde je to zvykem, kmotr v okamžiku křtu pokládá na dítě svou pravou ruku. Při křtu dospělých se  od kmotra žádá: „měl by se podílet alespoň na závěrečné přípravě na křest a potom podporovat svého kmotřence k vytrvalosti ve víře i v křesťanském životě.“ A při obřadu má ještě před křtem dosvědčit víru kmotřence. Podobně mluví o úkolu kmotrů Katechismus katolické církve v čl. 1255.

Jaké předpoklady by kmotr měl mít?
Pokusme se uvést je v krátkém výčtu:
kmotr má být vybrán katechumenem nebo rodiči či zástupci dítěte (příp. farářem, křtitelem);
musí být schopný a ochotný úkol kmotra převzít  (mít tento úmysl v duchu církve);
musí mu být alespoň 16 let,  přičemž sám již přijal iniciační svátosti (křest, biřmování a eucharistii), člen katolické církve, žijící odpovídajícím způsobem podle víry;
nemá to být otec nebo matka křtěného dítěte;
má být jeden kmotr nebo kmotra nebo pár (muž a žena);
nekatolík může být přizván pouze jako druhý kmotr - jako tzv. svědek křtu;
je-li to možné, má být stejný kmotr při křtu dítěte i pak při pozdějším biřmování.

Ve starověké církvi byly křest a biřmování udíleny již dospělým katechumenům a tedy zároveň. Později, když byly udíleny odděleně, doporučovalo se zvolit si k biřmování jiného kmotra. Dnes jsme se vrátili k prvotnímu pojetí. Tak to požaduje i Katechismus katolické církve: „Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybrána pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí“ (čl. 1311).
U biřmování je ale možné, aby rodiče sami jako kmotři přivedli své dítě k biřmování. Je pochopitelné, že si katechumen nebo kandidát biřmování za kmotra volí toho, kdo mu pomáhal na cestě víry.

Co je úkolem kmotra?
Kmotr tedy především dává záruku za pokřtěného (že jeho příprava byla upřímná a dostatečně intenzívní) a uvádí jej následně do živé a žité víry, do života podle evangelia, do praxe svátostného života, do života modlitby a žití ze slova Božího, do života víry, naděje a lásky, do života v církvi a do služby v církvi, do života z Ducha svatého.

Právě tento mystagogický rozměr kmotrovství bývá největším úskalím při naplňování úkolu, který na sebe kmotr bere. Mystagogií rozumíme uvedení do prožívání tajemství; do hlubokého vnitřního pochopení skutečnosti a s tím spojené praxe. Slovo mystagogie znamená „zasvěcení“ a obecně jím bylo označováno období, navazující na iniciaci. Od 4. století se pojem mystagogie užíval i pro péči církve o neofyty (nově pokřtěné). Přijetím iniciačních svátostí  - křtu, biřmování a eucharistie - byli začleněni do společenství církve a pak následně – v období mystagogie – byli hlouběji uváděni do křesťanského života.

Připomeňme si: podobně jsme všichni, celé společenství církve, v průběhu liturgického roku stále hlouběji uváděni do tajemství Kristova! Když ve Sk 8,26n. jáhen Filip oslovuje etiopského dvořana a položí mu otázku: „Rozumíš tomu, co čteš?“ dostává se mu odpovědi: „A jak bych mohl, když mne nikdo neuvede?“  (Tak doslovně dle řeckého textu.) V řečtině je tu užito tvaru slovesa hodegein - vést. Od toho je odvozen termín hodegetika – nauka o duchovním vedení.

Uvádění do života s Bohem je spíše svědectví než vyučování. Papež Pavel VI. ve svém projevu k členům „Rady laiků“ v roce 1974 řekl, že „dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky“. Tuto myšlenku zopakoval ještě ve své slavné exhortaci o hlásání evangelia (Evangelii nuntiandi 41) a Jan Pavel II. ji téměř doslova přejal do své encykliky o misijním poslání církve (Redemptoris missio 42). Svědčit slovem a životem není totéž, co druhému říkat, co má dělat, a promyšleně se snažit dávat dobrý příklad. Je to spíše touha přivést druhé ke Kristu, který nás uchvátil a kterému jsme dali život. Tato touha se následně pod vedením Ducha projevuje svědectvím slova a života. Srovnejme evangelijní zmínky o takovém svědectví při povolání apoštolů: Ondřej přivedl k Ježíšovi Petra (Jan 1,40-42), Filip Natanaela (Jan 1,45-46). Víra a láska k Bohu se předávají od srdce k srdci. To předpokládá ochotu a schopnost sdílet se o životě s Bohem. To není jistě snadné a všichni se tomu musíme učit.

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.