Z tohoto pohledu je Marta symbolem té oblasti v nás samých, která je v kontaktu se světem a je aktivní navenek. Marie pak je oblastí hluboce usebranou, soustředěnou na Boha, který v nás přebývá. Tyto dvě složky jsou neoddělitelné, měly by být v harmonii a jednotě, ale častokrát se v nás samotných dohadují, jako sestry v evangeliu. Vzájemně by si někdy rády vnutili pocit viny. Marta v nás ráda dělá Marii výčitky za chvíle prožité jen tak v Boží blízkosti, ve ztišení a v modlitbě. To je snadné sedět u Pánových nohou se založenýma rukama, zatímco někdo jiný udělá všechnu práci. Vyčítá jí maření času, zvláště když je té práce opravdu hodně. Ani si neuvědomuje, jak je přitom sama tak ponořena do práce, že práce je pro ni smyslem existence. Marie má zase Martě za zlé, že se topí v přemíře práce a pozemských starostí, zatímco se má přece hlavně modlit. Poněvadž je ale Marta v nás vždy hlasitější, tak Pán musí většinou hájit Marii. A ruku na srdce, většinou to tak opravdu je. Přitom je-li ta Marie v nás podobná té Marii z Betánie, pak určitě nehrozí nebezpečí, že zůstane nečinná. Je nečinná jen navenek a na čas, kdy naslouchá Ježíšovu slovu. Ježíš ji nebude žádat, aby zůstala nečinnou, ale aby jednala podle jeho slova. A poslouchat Ježíše nakonec vždy končí službou druhým.
Svatý Augustin ve svých kázáních a komentářích psal spíše ve prospěch spojení obou aspektů křesťanského života. Činnost i kontemplaci chápe jako dvě charakteristické situace v životě jednoho člověka. Ve své knize O obci Boží mluví Augustin o třech druzích života. První odpovídá kontemplaci, druhý činnosti a třetí kontemplaci s činností trvale spojuje. Augustinův osobní ideál odpovídá vlastní zkušenosti a oba tyto aspekty chce podle všeho v životě spojit, aby se v jednom životě aktivní a kontemplativní činitele střídaly:
Nikdo by neměl být tak kontemplativní, že by ve své kontemplaci nemyslel na užitek bližního, ani tak činný, aby neusiloval o kontemplaci Boha. V kontemplaci ho nemá těšit netečné 
spočinutí, ale hledání a objevení pravdy, aby v ní pokročil a uchoval to, co objevil, aniž by záviděl druhým. Naopak v činnosti se v tomto životě nemá milovat ani čest, ani moc…, ale má se milovat samotné dílo, které se dělá pro poctu a moc, pokud se dělá s dobrým úmyslem a pro užitek, totiž aby sloužilo ke spáse podřízených… Láska k pravdě si žádá svatý klid (otium); nezbytnost lásky spravedlivou práci (negotium). Pokud nikdo neukládá toto břemeno, má se usilovat o hledání a dosažení pravdy. Pokud je vnuceno, má být přijato z povinnosti lásky.1 K tématu prolínání role Marty a Marie v nás samotných jsou velmi poučné výroky sv. Terezie z Avily (+1582), která když používá biblického obrazu Marty a Marie, mluví o nich především jako o dvou stránkách nás samotných, které je třeba spojit v jedno. Nejprve ale upozorňuje své sestry na to, že třeba se napřed učit být Martou, a v duchovním životě nepřeskakovat. Ve své autobiografické knize Život Terezie považuje chtít být Marií, dříve než jsme se namáhali jako Marta, za nedostatek pokory (srov. 22, 9).
Ve další své knize Cesta dokonalosti se zmiňuje o vztahu Marty a Marie na dvou místech. Nejprve se jakoby zastává svaté Marty o obhajuje důležitost jakékoliv práce a námahy, která se dělá pro Ježíše. Pro Něj by karmelitka měla být ochotná ke každému úkolu, protože kontemplace je stejně darem Božím. Stačí, když se bude ke kontemplaci disponovat, nebude na ničem lpět a pokorně přijme to, co od ní Pán žádá:
O svaté Martě se neříká, že by byla kontemplativní, a přesto byla velkou světicí. Nestačilo by vám být jako 
tato šťastná žena, jež tolikrát směla hostit ve svém domě našeho pána Krista, připravovat mu jídlo, sloužit mu a jíst s ním u stolu? Kdybyste byly všechny usebrané jako Magdaléna, nikdo by nepřipravoval jídlo pro božského Hosta. Představujte si tedy, že náš klášter je jako Martin dům, kde je třeba myslet na všechno. Ty, jež se věnují činnému životu, ať nereptají na ony, jež se oddávají kontemplaci, neboť Pán by vystoupil na jejich obranu, i kdyby mlčely, zapomínajíce na sebe a na vše ostatní, jak tomu většinou bývá. Ať si uvědomí, že mezi nimi musí být některá, jež připraví jídlo Mistrovi a ať to považuje za štěstí, že mu může sloužit jako Marta. ... Jestliže pak kontemplace, vnitřní rozjímavá modlitba i ústní, ošetřování nemocných, různé úkoly v domě, ano i nejnižší práce, jsou službou Hostu, který k nám přichází pobývat, jíst, osvěžit se s námi, co na tom záleží, zda konáme to či ono? (17,5-6). V druhém úryvku v téže knize sv. Terezie píše o vlastním sjednocení činnosti a kontemplace v nás samotných. Tuto prožívanou jednotu spojuje s milostí modlitby klidu: Je to veliká milost a komu ji Pán udělí, ten dokáže spojit činný a kontemplativní život. Oba dva pak zcela slouží Pánu; vůle se totiž zabývá svou obvyklou prací, aniž by věděla, jak je činná v kontemplaci, zbývající dvě mohutnosti slouží jako Marta. A tak jsou Marie i Marta v náramné shodě (31,5). Také ve svém spise Nad Velepísní Terezie mluví o tomto spojení, které roste díky lásce k Milovanému: „dokud je (duše) v tomto stavu, ... Marta a Marie zde pracují v náramné shodě, neboť zde nitro ovládá vnější skutky...“ ( 7,3).
V sedmých komnatách Hradu nitra, který je Tereziiným vrcholným doktrinálním a mystickým spisem, popisuje světice stav plnosti křesťanského mystického života. Bez pochyb se zde jedná o její osobní zkušenost. V tomto stavu je člověk zcela uchvácen důvěrností, kterou sdílí ve vztahu s osobami Nejsvětější Trojice (VII,1,6) a je jí tak opojen, že nic nechápe (VII,1,8), jeho duše se nevzdaluje z této komnaty, ačkoli musí on sám vyřizovat různé obtížné záležitosti a v sobě samotném má pocit, jako by jeho duše byla rozdělena. V této chvíli, jako by si jedna část duše stěžovala na druhou jako Marta na Marii a vytýkala jí, že se jen kochá oním klidem, a ji nechá v takových trýzních a starostech, jež jí zabraňují přidružit se k ní (VII,1,10). V další části sedmých komnat ještě jednou opakuje a zdůrazňuje to nejcennější ze své nauky i ve vztahu mezi činností a kontemplací, když říká: Věřte mi, že Marta a Marie musí svorně hostit Pána, dobře s ním zacházet, dát mu jíst, aby ho měly stále u sebe. ... Dát najíst Pánu, to znamená všemožně se snažit získat mnoho duší, neboť ty, jestliže se spasí, budou ho věčně chválit (VII,4,12).
Na námitky sester, že si Maria vybrala lepší úděl a že sestry přece nemohou sloužit jako apoštolové, Terezie nejprve uvádí, že Marie, kterou ztotožňuje s postavou Marie Magdaleny, již zprostila Martu práce, když ukázala svou lásku k Pánu tím, že mu umyla nohy a utřela mu je svými vlasy (srov. Lk 7,37-38) a že musela projít také vším utrpením při Pánově ukřižování. Tím znovu zdůrazňuje, že v životě křesťana se často činnost mísí a střídá s kontemplací. Na druhou námitku Terezie odpovídá, že sestry nemyslí na věci pro ně nedostupné, ale že se spokojí s tím, co je potřeba k dobru nejbližších. Skrze lásku k sestrám a k Bohu se musejí stát ohněm, který všechny zažehne. Tak přinesou Hospodinu užitek svou velkou službou a Pán jim odplatí, jako kdyby pro něj získaly mnoho duší. Tím Terezie definitivně řeší napětí mezi činností a kontemplací v životě konkrétní sestry v klauzuře. Základem a klíčem této jednoty obojího je pro Terezii láska k Bohu a k druhým lidem, protože Pán více hledí na lásku, s jakou se činnost i modlitba konají, než na velkolepost díla (srov. VII,4,13-15).
Text je vzat z knihy „Marta a Marie trochu jinak“.
