Je umění začínat znovu, dokázat se odloučit od toho, co bylo. Možná se i našem životě stane něco rozhodujícího, opustíme-li všechno staré a zažité: to nám poskytne příležitost prohloubit společenství s Bohem.

Co bylo, přineslo nám částečně radost a částečně bolest, trochu milosti a trochu hříchu. Za Boží milost máme být vděční a svých hříchů litovat a prosit za odpuštění.

Všecko, co nám Bůh v milosti dal, si smíme vzít s sebou do nové skutečnosti. Všechno skutečně pozitivní má rozměr nekonečna. Vždycky jsme přece byli Božími milovanými dětmi, na to nezapomínejme, a Bůh nám dokázal svou věrnost mnoha způsoby. Je třeba si to uchovat jako drahocenný poklad.

Své hříchy naopak do nového života nevpouštějme. Svěřme je Boží shovívavosti: Pán je vyhladí tak, že přestanou existovat. Co Bůh dělá, dělá vždycky dokonale. Odpouští-li, odpouští absolutně a zcela. Vejdeme do nového života lehkým krokem a nebudeme se už hrbit pod těžkým břemenem. Převezme je Beránek Boží. Odnese je k Otci a ten je od něho radostně přijme. Ano, Otci působí radost, může-li dát najevo svou shovívavost a své milosrdenství.

Všechno nepříjemné, co bylo, hřích, smutek, bolest skončí v Otcově náručí. Nemusíme se ničím zneklidňovat. Bez obav vejděme do světa nových možností.

Převzato z knihy Wilfrid Stinissen, I dnes je den Boží, KNA 2004