Někdo žije své křesťanství jako pohanské náboženství

27.6.2015

Někdo žije své křesťanství jako pohanské náboženství

Mnozí z nás vyrůstali v křesťanské rodině a osvojili si náboženské zvyklosti dřív, než si vůbec stačili položit otázku, co to vlastně znamená být křesťanem. Jiní objevili křesťanství až jako dospělí, takže nejsou tolik v zajetí zvykovosti. A přece, i jim se může stát, že se život víry s celou svou novostí scvrkne na jakousi luxusní „půdní vestavbu“, která má své přesně vymezené místo, ale mnoha oblastí praktického života se vlastně nedotýká.


Někteří dokonce žijí své křesťanství tak trochu jako pohanské náboženství: vnímají Boha buď jako vzdáleného a vyvýšeného, jakoby na vrcholu vysokého kopce, který je třeba vlastními silami zdolat, aby se člověk Bohu přiblížil, anebo jako někoho náchylného k hněvu, koho je třeba si náboženskými úkony udobřit a naklonit. Potom jdou za Bohem z pocitu povinnosti a ze strachu, nikoli z lásky. A místo aby Bohu naslouchali, tak mu stále něco říkají; místo aby dali prostor jeho konání ve svém životě, sami se pořád snaží něco pro něj konat, ovšem stále s nepříjemným pocitem, že mu stejně nic lidského asi není dost dobré.

Naštěstí to nejsem na prvním místě já, kdo hledá Boha, ale Bůh, kdo hledá mě. On si mě již před stvořením světa zamiloval a vyvolil (srov. Ef 1,4-5), zápasí o mě, chce mi projevovat svoji lásku a stojí o mé přátelství, obětuje se za mě a čeká, až ho pustím do svého života. Podstata křesťanského života tedy nespočívá v tom, že chodím do kostela, že něco dělám nebo nedělám, že mám větší či menší povědomí o článcích víry. Křesťanství je vztah – osobní vztah Boha k člověku a člověka k Bohu, v Kristu Ježíši. Jinými slovy, je to vztah, do kterého nás uvádí Ježíš, vztah, který má sílu ovlivnit a utvářet celý náš život.

Jádra křesťanství se začínám dotýkat v okamžiku, kdy pochopím, že Bůh je ten, který si mě zamiloval, a kdy to prožiji na vlastní kůži. Když pochopím a prožiji, že Bůh je ten, který mě hledá, a zakusím, že jsme se konečně setkali. Když pochopím a prožiji, že Bůh ke mně mluví, zaslechnu jeho hlas ve svém srdci a začnu ho poslouchat. Je velmi důležité, abych ho sám za sebe do svého života, do svého srdce pozval a dovolil mu, aby byl nejen mým Spasitelem, který mě vykoupil svou krví, nejen učitelem, který mi říká, co je správné, ale také mým Pánem, jemuž patří celý můj život, všechno, co jsem a co mám.


Text je vzat z předmluvy ke knize Učednictví

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.