Slabost a profesionalita

28.4.2013

Slabost a profesionalita

Přednáška na konferenci „Zdravotník – křesťan v dnešní nemocnici III“ 4.2.2006 v Brně.



Když se řekne slabost, ať chceme nebo ne, máme všichni spíše negativní pocit, vnímáme ji jako něco, oč nestojíme a co nevyhledáváme, co člověka diskredituje v očích druhých a také vlastních, co ho vylučuje z okruhu úspěšných a šťastných lidí. Zvykli jsme si rozlišovat lidi na slabé a silné, ale v podstatě jsou slabí všichni. Lidé ve všech kulturách, tu naši nevyjímaje, si stanovili jakousi sociální hierarchii, a to většinou takto:
na vrcholu žebříčku jsou ti úspěšní, mocní, zdraví a silní, privilegovaní, ...
dole pak ti neúspěšní, bezmocní, nemocní, slabí, postižení, nevýznamní, ...
(Tuto hierarchii lze sestavit také podle pohlaví, náboženství, národností, inteligence, majetku...)

Vše, co umožňuje vliv, např. peníze, postavení, síla, schopnosti, je vnímáno jako lepší než chudoba, neschopnost, obyčejnost, slabost... Psychologicky jsme touto mentalitou ovlivněni a slabost skrýváme, trpíme ji s pocitem viny, usilujeme o to, aby nebyla, máme snahu se vyrovnat úspěšným a silným.

Ve spojení s profesionalitou dokonce chceme někdy patřit mezi ty nejlepší, což samo o sobě ještě nemusí být špatné, pokud tato snaha není vedena falešnými motivy  - např. kompenzace vlastních slabostí, snaha být přijat, důsledek emočních zranění, hojení vlastní slabosti na druhých, projev vlastního narcismu...; v křesťanství je jedním specifickým i morální imperativ být ten nejlepší právě proto, že jsem křesťan.

Nejsem zdravotník, nemohu tedy mluvit o profesionalitě v tomto oboru, ale mohu o ní jako kněz mluvit ve všeobecném smyslu, zvlášť proto, že nás spojuje to, že naše profese jsou profese pomáhající, a jejich vykonávání má podobná úskalí a problémy. V jedné osobě je ten samý člověk, který odborně slouží a radí druhým, také ten, který prožívá svá osobní dramata, těžkosti, krize a slabosti. V profesi se od něho očekává, že si bude vždy vědět rady, sám pak ale je častokrát tím, který pomoc potřebuje. Odborná literatura hovoří o syndromu pomáhajících, který se podle Wolfganga
Schmidbauera (Psychická úskalí pomáhajících profesí, Portál 2000, str. 16) „projevuje zvláště zřetelně v tom, že slabost a bezmoc, otevřené doznání emocionálních problémů se přijímá a podporuje jen u druhých, zatímco vlastní obraz sebe musí naopak za každou cenu zůstat prostý takových skvrn“.

Profesionál, bez ohledu na svoje vlastní prožívání a potřebnost, se skrývá za profesní
maskou toho, který dává, pečuje, slouží a nic nepotřebuje. Tento nedostatek vzájemnosti ve vztahu pomáhající-klient je dokonce vyžadován jako jedině správný. Nebezpečí tkví pak především v tom, že se tento přístup přenáší i do vztahů osobních, a to tak, že pomáhající potlačuje své potřeby odkazem na svoji službu, a přitom sám vnitřně stále více trpí. Dochází k emoční únavě (zvlášť právě u pomáhajících profesí), která se nejprve projevuje nechutí vůbec se s pacienty vidět, jít do práce, pak vztekem na konkrétní potřebné, později lhostejností, a na konci tohoto vývoje je cynismus. Čím více se od profesionála očekává jeho nadlidsky perfektní jednání, tím více se prohlubuje jeho vnitřní propast samoty. Častým důsledkem syndromu pomáhajících je pak deprese, která signalizuje slabost a neschopnost dostát požadavkům vlastního ideálního JÁ. Rostoucí napětí mezi ideálním a reálným JÁ může vést až k depresím, protože se bojím udělat chybu nebo se vyhýbám složitým případům, k odpojení obou pólů, masce – člověk je profesionál, ale není sám sebou.

Zatímco pomáhající druhým zdůrazňuje, jak je důležité přiznat svoje limity a svou slabost,  pro něho samotného je velmi těžké uznat svou potřebnost a ještě těžší pomoc přijmout, přijmout omezenost svých možností pomoci druhému.... Popírání vlastní slabosti a potřebnosti v důsledku vede k vyhýbání se hlubším vztahům a rostoucímu pocitu osamělosti. Velkou pomocí pak jsou vztahy na stejné úrovni (partnerské, přátelské, kolegiální).

Jsme na křesťanské konferenci, máme tedy o tématu mluvit z hlediska křesťanského. Jako křesťané neprožíváme něco jiného než nekřesťané, ale prožíváme to jinak. Křesťanská víra nemění skutečnost naší slabosti či profesionality (slabost prožívá i nekřesťan; profesionál musí být odborník nezávisle na svém vyznání), ale křesťanství nabízí postoj víry, naděje, lásky, což by mělo mít zásadní vliv na kvalitu prožívání, a dává podstatným skutečnostem života přesah a tím i hlubší smysl. Nabízí jiný pohled na slabost, která je pak snadněji akceptována, a nabízí milost, v jejíž síle by měl mít křesťan větší míru trpělivosti (a to i se sebou) a frustrační tolerance.

Křesťanský pohled na slabost přispívá k řešení napětí mezi slabostí a profesionalitou a následně podstatně mění společensky zavedenou hierarchii, o které jsme mluvili na začátku.

Díky výkupné oběti Kristově se z křesťanského pohledu každé utrpení může stát cestou a mít podstatný smysl. Ježíšovo utrpení a jeho cesta lidské slabosti, ve které se zjevila Boží moc, je základním interpretačním i ontologickým klíčem života. Primární se stává autorita Boha, který je ochotný pro člověka trpět (žádné jiné náboženství mimo křesťanství nezná trpícího boha). V jeho utrpení nejde o božské divadlo, ale o zjevení skutečnosti: zde trpí Bůh pro člověka, skrze utrpení ho vykupuje a v utrpení se ztotožňuje s každým trpícím.

Pro své učedníky Ježíš otevřel cestu skrze slabost, která je vnímána jako prostor „PRO“. Bůh nejedná v Písmu ve prospěch chudých, slabých a maličkých pro jejich zásluhy, mravní dokonalost či bezúhonnost, pro jejich náboženskou příslušnost nebo plnění zákona, ale pro jejich větší ochotu počítat konkrétně s Bohem, pro větší schopnost nechat Boha zasahovat do života, tedy pro větší schopnost věřit, spoléhat na Boha a tím uznat svoji praktickou závislost na něm. Člověk slabý a chudý v duchu podle Ježíšových blahoslavenství je člověk věřící. Jen víra dělá ze slabosti cestu k proměně a v důsledku ke spáse. (Jk 2,5: „Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích tohoto světa, aby byli skrze víru bohatí?“)

To, co ze slabosti dělá něco negativního a nepřijatelného, je nepřítomnost Boha, naše vzdálenost od zdroje a uzavřenost do nás samotných, naše soběstačnost a pýcha, čili faktická nevěra. Jen pokorný může nalézt cestu skrze slabost a utrpení. Proto i naše pokoření, slabosti a neúspěchy se mohou stát cestou dopředu, cestou k Bohu: „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mne toho zbavil, ale On mi řekl: stačí ti moje milost, vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12,7-9). 

Naše slabost se může tedy stát prostorem pro zkušenost víry a následně prostorem k hlubšímu setkání se sebou samým a tím i prostorem pro hlubší vzájemnost v našich vztazích. Každé prožití slabosti v sobě ukrývá výzvu k proměně, k projití do nové kvality prožívání. Je třeba se naučit svoji slabost akceptovat jako příležitost.

Proč je pro nás ale tak těžké slabost přijmout?
Jeden z důvodů je naše neevangelní smýšlení a přijetí pohledu světa na slabost jako na něco pouze negativního a degradujícího.
Nesprávná očekávání od sebe jako od profesionála, nezdravé nároky na sebe, špatný obraz o naší profesi.
Nadměrné množství profesních vztahů na úkor vztahů osobních a rovnocenných.
Nepropojení našeho křesťanského života s naší profesí (životní dvojkolejnost), nedostatek žité víry a Ducha Kristova.
Velmi často se zastavujeme u falešných překážek, které z pohledu Božího jsou jen prostředky k pročištění naší víry.

Jak slabost přijmout a jak ji prožít jako cestu k proměně a k integraci nás samotných?
Písmo nás vede k přijetí slabosti a objevení této cesty skrze Krista, který „zemřel na kříži v slabosti, ale z moci Boží je živ...(2 Kor 13,4).
Je třeba spojit svou slabost s jeho slabostí a přijmout jeho milost: „Stačí ti moje milost, vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu chlubit raději svými slabostmi, aby na mě spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost ...Vždyť právě když jsem slabý, tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,9-10).

Pro nás je jedinečným vzorem profesionála Ježíš, který končí své pozemské působení tím, že umírá ve své slabosti na kříži. Víra v něj a v moc jeho kříže a vzkříšení dává slabosti nový rozměr. 

Zůstávají otázky, např. jak konkrétně zvládnout nárok přijetí vlastní slabosti při zdravém sebevědomí ohledně své profesionality... Je ale jisté, že i pomáhající profese jsou prostorem pro zkušenost víry, že i vlastní slabost je prostorem pro milost a cestou růstu a proměny. Těm, kdo milují Boha, opravdu vše napomáhá k dobrému (srov. Řím 8, 28).

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.