Bl. Bartoloměj Longo

11.10.2016

Bl. Bartoloměj Longo


„Mé povolání je psát o Marii, sloužit Marii, milovat Marii.“ .- bl. Bartoloměj Longo

 

 

Bartoloměj Longo se narodil 10. února 1841 ve zbožné rodině v Latiano poblíž Brindisi v jižní Itálii. Jeho matka Antonie, zbožná žena, ho už od útlého dětství učila modlitbě růžence. Bartoloměj byl velmi živým a nadaným dítětem. Hrál na klavír a flétnu, byl dirigentem školního orchestru. Měl velké literární nadání, zájem projevoval také o šerm a tanec.

Ve službě satana 

V roce 1858, po absolvování střední školy, nastoupil na právnickou fakultu univerzity v Neapoli. „Neapol je Neapol, zde ďábel tančí svůj pekelný tanec a naše doba přinese katastrofu!“ – tvrdil rodinný přítel a jak se ukázalo, měl pravdu. 

Itálie v té době prožívala neklidné období. Katolická církev se dostala do protikladu se silným nacionalistickým hnutím. Církev v Evropě se také musela vyrovnávat s rostoucí popularitou spiritismu a okultismu.

Vysoké školy byly napadeny vlnou ateismu, materialismu a liberalismu. Na univerzitách převládalo proticírkevní smýšlení, veřejně se prezentovala nenávist proti víře, volalo se po odstranění náboženských symbolů z veřejných míst nebo se zpochybňovala neomylnost papeže. Katolickou teologií se otevřeně pohrdalo. Mnoho studentů, a dokonce i pedagogů, také zkoušelo okultní a spiritistické praktiky.

Pod vlivem ateistického prostředí se víra Bartoloměje zhroutila. Vrhl se do reje městského života: žil večírky a zábavou. Náboženství, které si přinesl z domova, se  stalo neatraktivním, připadalo mu jako folklor. Začal pochybovat o existenci Boha. Zapojil se do protináboženského hnutí, a postupně se stal agitátorem antiklerikalismu.

Jeho novým náboženstvím se stal spiritismus, který, jak se mu zdálo, odpovídal na mnoho jeho otázek. Vstoupil do tehdy populární spiritistické sekty v Neapoli. Doufal,  že díky kontaktu s duchy se dostane k pravdě. Dospěl k závěru, že církev je příčina všeho zla. Organizoval proticírkevní akce a vyzýval věřící, aby vystupovali z církve.

V krátké době udělal takový „pokrok“, že anti-biskup sekty ho ustanovil knězem satana. Během jednoho z rouhavých rituálů Bartoloměj upsal svou duši ďáblu. Stále více se propadal do černé propasti. V satanském poblouzení Longo setrval rok a půl. Praktikoval rituály, které parodovaly svaté svátosti, organizoval spiritistické seance a účastnil se protipapežských řečnických vystoupení iniciovaných zednáři. Po rituálech černé magie se vždy několik dní nemohl dostat k sobě. Tvrdil, že ho pronásledují ďábelské vize a noční můry. Jeho život se točil jen kolem spiritistických seancí a černých mší. Ztratil orientaci, co je dobré a co je zlé.

Po čase se u Bartoloměje začaly projevovat příznaky deprese, paranoie a posedlosti. Velmi zhubl.  Dostal se až na pokraj šílenství.

Konverze s pomocí přátel

Jednoho dne se mu zdálo, že slyší prosebný hlas svého mrtvého otce, který ho nabádal k návratu k Bohu. V zoufalosti požádal o pomoc rodinného přítele, profesora Vincenza Pepeho, a svěřil se mu se svým žalostným stavem. Ten, šokovaný jeho vyznáním, se ho otevřeně zeptal, jestli chce zemřít v blázinci a být odsouzený navždy. Bartoloměj odmítl. Dlouhé rozhovory s přítelem ho přesvědčily, aby se vzdal satanismu a opustil sektu.

Profesor Pepe seznámil zuboženého Longa s odborníkem na filozofii a teologii, dominikánem Albertem Radentem. U tohoto otce se Bartoloměj vyzpovídal, a brzy si ho vybral jako svého duchovního vůdce. Otec Radente učil mladého právníka základy teologie, podporoval jeho duchovní život, vedl ho k modlitbě a postu a později ho přijal do dominikánského třetího řádu. Jako své řádové jméno si Bartoloměj zvolil „Rosario“ („Bratr růženec“).

V té době začal konat pokání. Navštívil své bývalé známé ze sekty a snažil se je obrátit. Setkal se však s výsměchem a pohrdáním. To ho neodradilo. Navštěvoval módní kavárny a místa setkání neapolských studentů a veřejně se zříkal svých omylů. Naposledy také zašel na spiritistickou seanci, držel v rukou medailku Panny Marie a zvolal: „Zříkám se spiritismu, protože je to jen spleť lží a bludů!“

V roce 1864, po získání doktorátu z práva, se Bartoloměj vrátil do svého domova v Latianu, kde zahájil advokátskou praxi. Měl v té době dvě známosti, které už směřovaly ke sňatku, ale dospěl k názoru, že by měl sloužit církvi jiným způsobem. Setkal se s otcem Emmanuelem Riberou, redemptoristou, který mu předpovídal, že Bůh chce skrze něho vykonat velké dílo a že je povolán k důležité misii. Pod vlivem tohoto kněze „Bratr růženec“ složil slib čistoty.

Období pokání

Otec Radente mu řekl, že musí napravit škody, které způsobil ostatním svým dřívějším životním stylem. Ještě v Neapoli proto Bartoloměj začal pomáhat chudým a nemocným. Prohluboval také svůj duchovní život: pravidelně se účastnil mše svaté, modlil se růženec, přijímal svátost smíření a eucharistii. Zároveň působil jako právník, při výkonu svého povolání však neprožíval pokoj, neboť jeho práce často vyžadovala využití právních mezer nebo obranu zločince.

Seznámil se také s Kateřinou Volpicelli, která vykonávala charitativní práci a přemýšlela o formě apoštolátu zasvěceného Ježíšovu Srdci. Přišel k ní s úmyslem jí pomáhat. V jejím domě začal spolupracovat s hraběnkou Mariannou de Fusco. Velmi si porozuměli a Bartoloměj se stal její oporou i v rodinných záležitostech, převzal správu hraběnčina velkého majetku a stal se zákonným zástupcem jejích dětí. Toto přátelství přineslo do života Bartoloměje zásadní zlom, stali se neoddělitelnými společníky v charitativní činnosti. V roce 1885 spolu uzavřeli manželství; zároveň si však slíbili, že budou žít v čistotě, jako bratr a sestra. Vzájemně si pomáhali, jeden druhého obdivovali a respektovali.

Tehdejší tisk šířil ateismus a nenávist vůči církvi, Bartoloměj chtěl prostřednictvím tisku hlásat Boží království. Aby byl na tuto službu dobře připraven, začal studovat gramatiku, literaturu a filosofii a opustil advokacii.

Osobní povolání

Poprvé se Bartoloměj vydal do Pompejí v říjnu 1872 kvůli správě majetku hraběnky de Fusco. Setkal se zde s velkou duchovní bídou. Longo zde našel polorozpadlý kostel, lid neznalý víry a neschopný modlitby a nevzdělaného faráře, který se staral o vše jiné než o farnost. Bujela zde velká pověrčivost.

Při procházce po okolí se zde mladý advokát dostal do stavu rezignace a zoufalství. Byl přesvědčen, že kněžství ve službě satana je podobně jako kněžství ve službě Boha věčné, a dospěl k názoru, že je navždy zatracen. Později napsal: „Navzdory pokání jsem byl neustále pronásledován myšlenkou, že patřím satanovi a stále jsem jeho otrokem a že na mě čeká v pekle. Když jsem na to myslel, dostal jsem se do stavu zoufalství a byl jsem blízko sebevraždy. Tehdy jsem v srdci uslyšel ozvěnu slov otce Alberta, která opakoval po Panně Marii: „Ten, kdo rozšiřuje můj růženec, bude spasen.“ Tato slova osvítila mou duši. Padl jsem na kolena a zvolal jsem: „Jestli jsou tato slova pravda, budu zachráněn, protože neopustím tuto zpustošenou zemi, dokud zde nerozšířím tvůj růženec.“ V té samé chvíli se ozval zvon farního kostela, který lidem ohlašoval čas modlitby Anděl Páně. Byla to jako pečeť mého rozhodnutí.“

Misie v Pompejích

Bartoloměj pochopil, že ho Bůh přivedl na toto místo, aby zde pomáhal chudým ve víře. Přemýšlel, odkud začít a zvolil růženec. Řekl tehdy: „Královno nebe, neodejdu, dokud tu neuvidím vítězství tvého růžence!“ Lidé zde slavili pohanské kulty a věřili pověrám. Jen málo z nich chodilo do kostela. Bartoloměj začal chodit od domu k domu, učil rolníky modlitby, vytvořil růžencové bratrstvo. Začal s vyučováním katechismu a zval do kraje kněze misionáře, aby mu pomohli kázat.

Ve Valle di Pompei se nacházel kostelík, určený ke zbourání. V roce 1973 Bartoloměj začal kostel opravovat a zkoušel různé způsoby, jak do něj přivést lidi. Toužil zde mít obraz Panny Marie růžencové. V roce 1875 dostal poškozený obraz Boží Matky, Královny růžence, pocházející z neapolského vetešnictví. Postaral se o jeho odbornou restauraci a plátno přiozdobil drahokamy a korunkou, požehnanou papežem Lvem XIII.

13. února 1876, kdy ho Bartoloměj s velkou úctou instaloval jako oltářní obraz na podstavec z lurdského mramoru, zde došlo k prvnímu uzdravení dvanáctileté Clorindy, která byla považována za nevyléčitelně nemocnou. Od té chvíle přicházelo do malého kostela před Královnu růžence stále více lidí i z širšího okolí a jak rostl počet těch, kteří se před obrazem společně modlili růženec, rostl i počet zázraků uzdravení. 

Nová bazilika Panny Marie růžencové

Mariánské hnutí v Pompejích stále rostlo, docházelo zde k nesčetným obrácením. Proto biskup pověřil Bartoloměje postavením nového kostela, neboť původní již velikostí nedostačoval. Začala se vytvářet představa poutního místa. Longo se pustil do díla bez zkušeností a bez prostředků. Z lidského pohledu nemohl uspět. Začal organizovat sbírky, snažil se získat pravidelné přispěvatele. Psal do časopisů, žebral. Sklízel chválu, ale prožíval i útoky od novinářů, projevy nenávisti ze strany ateistů a závisti od některých kněží. Přece se však jeho dílu začalo dařit, Bartoloměj věřil, že je to na mocnou přímluvu Panny Marie.

Na svátek sv. Kateřiny Sienské roku 1876 byla podepsána kupní smlouva na pozemek, na němž měl kostel stát a 8. května byl položen základní kámen. V tomto roce začínal Bartoloměj s třemi sty pravidelnými přispěvateli, roku 1883 na stavbu pravidelně přispívalo již dvanáct tisíc lidí.

Stavba byla dokončena za 15 let; na svěcení kostela, které se konalo 6. května 1891, se sešel nekončící zástup kněží a věřících, kteří zaplnili celý chrám i náměstí.

V roce 1894 se stal kostel v Pompejích nejvýznamnější svatyní Panny Marie růžencové na světě a byl Lvem XIII. povýšen na papežskou baziliku.

Bartoloměj a růženec

Longo stále chodil s růžencem a zpovídal se dvakrát týdně. Jeho modlitba byla tak intenzivní, že jeden člověk, který ho viděl, ho popsal těmito slovy: „Viděl jsem ho často s otevřenou náručí a očima upřenýma k nebi nebo k obrazu naší Matky Boží, aniž by věděl, co se děje kolem něj. Na otázku, zda viděl Matku Boží, Bartoloměj odpovídal: „Ano, ale ne tak, jak je v nebi.“

Na příkladu kontaktu dvou přátel ukazoval, jak nás může růženec měnit. Když při meditaci jednotlivých tajemství důvěrně hovoříme s Kristem a Pannou Marií, navykáme si žít podle jejich pokorného, trpělivého a dokonalého vzoru. Je to jako v životě dvou blízkých přátel, kteří tím, že jsou často spolu, se připodobňují ve svých návycích. Tvrdil, že „růženec je zároveň meditace i prosba. Vytrvalá modlitba k Matce Boží je založena na důvěře, že její mateřská přímluva může od Srdce jejího Syna získat vše.“ Matku Boží proto označoval jako „všemohoucí z milosti“.

V růžencové šňůře Bartoloměj viděl „pouto“, které nás svazuje s Bohem; pouto, které je láskyplné a synovské. Díky jeho iniciativě papež Lev XIII. v roce 1883 ustanovil měsíc říjen jako měsíc modlitby růžence.

Od roku 1884, kdy se mu podařilo uvést do provozu tiskárnu, začal Bartoloměj Longo vydávat časopis „Růženec a Nové Pompeje“, který se z počátečního třítisícového nákladu vyšplhal na dnešních tři sta tisíc výtisků a je tištěn a rozesílán do celého světa.

Sociální činnost

Kromě budování baziliky a poutního místa se „Bratr růženec“ snažil zlepšit životní podmínky místních obyvatel. Dbal o rozvoj města a pracovní příležitosti v něm.

Usiloval o budování sociálního bydlení pro dělníky a chudé. V roce 1887 založil u baziliky sirotčinec, později to byly další útulky pro děti, večerní škola, zřídil tiskárnu a knihvazačskou dílnu, v níž větší děti našly zaměstnání. Od roku 1891 se staral o děti vězňů, které byly ponechané svému osudu.

V městečku bylo postaveno nádraží, telegraf, nemocnice a meteorologická observatoř.

V roce 1897 založil Kongregaci Dcer svatého růžence, které mu pomáhaly v sirotčincích. Sám pracoval se sirotky a dětmi vězňů, učil je modlitby a řemeslo. Říkal: „Mým učitelem při výchově dětí nejsou slavní pedagogové a jejich školy, ale sám Kristus.“ Musel bohužel bojovat s tehdejšími vědci, kteří zpochybňovali možnost vzdělávat děti zločinců a vychovat z nich „slušné lidi“.

Pod vlivem dopisů, modliteb a zbožnosti dětí, které byly v péči Longa a sester, se ve vězení obraceli i jejich rodiče. V apoštolské a dobročinné práci mu věrně mu pomáhala jeho žena Marianna, Kateřina Volpicelli a doktor Josef Moscati.

Pronásledování na konci života

Během čtyřiceti let práce pro Pannu Marii růžencovou v Pompejích se mnoho lidí obrátilo k Bohu, Bartoloměj však získal také mnoho nepřátel. Byl obviněn ze soukromých zájmů a velikášství. Stal se předmětem pomluv kvůli údajnému zneužití finančních prostředků, byl podezříván ze zpronevěry sbírek a žádán, aby odstoupil ze všech pozic, kde měl odpovědnost za peníze. K tomuto pronásledování se přidali někteří členové duchovenstva a jejich hlasy dosáhly až k papeži. Ačkoli Lev XIII., Benedikt XV. a Pius XI. dílo podporovali slovy i výsadami, Pius X. byl skeptičtější. Během jeho pontifikátu se proto Longo vzdal veškerého práva na dílo v Pompejích. Byla to nesmírně těžká zkouška, v pozadí stál politický konflikt a věřící byli rozrušení z nesrozumitelného rozhodnutí Svatého stolce. „Bratr růženec“ to nesl důstojně. Později byl zproštěn všech obvinění. V roce 1906 se Bartoloměj a hraběnka Marianna rozhodli, že všechna díla v Pompejích odkáží Apoštolskému stolci. Doposud  byly pozemky majetkem jeho ženy a bazilika byla psaná na zřizovatele. Odmítl návrh papeže, aby se stal správcem chrámu a pracoval ve městě jako pokorný dělník.

V práci pro církev nepřestával ani ve vysokém věku. Navštěvoval děti v sirotčincích a děti vězňů, pro něž byl druhým otcem. Věnoval se také spisovatelské činnosti: „Dokud mi bude tlouci srdce, stále budu šířit růženec, knihy a časopisy k slávě Královny posvátného růžence!“

9. února roku 1924 zemřela Marianna de Fusco, milovaná přítelkyně a manželka Bartoloměje. Dědicové hraběnky zabrali její domy a Bartoloměj zůstal bez prostředků. Tato situace se stala příčinou jeho velkého utrpení. Longo odešel do rodného kraje, do Francavilli. Teprve po usilovném přemlouvání přátel se vrátil  do Pompejí. Stejně jako v roce 1872 neměl nic. Ale tentokrát na něj čekalo jeho město. Obyvatelé svého dobrodince slavnostně a radostně přivítali.

Za celoživotní dílo mu 30. května 1925 kardinál A. Sili předal papežské ocenění rytíře Velkého kříže Řádu Svatého hrobu v Jeruzalémě. Při předávání Bartoloměj přednesl svou závěť, v níž uvedl, že už vlastní pouze toto vyznamenání, které odkazuje svým sirotkům, aby nezapomněli, že pro uvedení ctností do života je zapotřebí mít rytířskou odvahu. Správci baziliky odkázal své tělo s prosbou, aby bylo uloženo k nohám trůnu jeho Královny.

Na konci svého života prožíval Longo krásné přátelství s doktorem Moscatim, který byl i jeho lékařem. Josef Moscati viděl Bartoloměje naposledy ráno 5. října 1926. Ještě ten den se vrátil do Neapole a ačkoli ještě nevěděl, že Longo zemřel, řekl své rodině: „Bartoloměj odešel do nebe.“ Poslední hodiny svého života tento bývalý právník prožil při modlitbě růžence, obklopený svými milovanými sirotky. Jeho poslední slova byla: „Mou jedinou touhou je vidět Marii, která mě zachránila a vytrhla mě ze spárů ďábla.“ Zemřel ve věku 85 let na oboustranný zápal plic, úplně chudý – o všechno zařízení jeho bytu ho připravili nepřátelsky ladění příbuzní jeho zesnulé manželky.

Lidé si ho zapamatovali jako velmi srdečného a přátelského muže. Byl pohřbený v plášti rytíře Svatého hrobu na místě, které si přál – v kryptě pod milovaným obrazem Panny Marie v Pompejích, které zasvětil a obětoval všechno.

Již po osmi letech, 8. května 1934 byl zahájen beatifikační proces. 26. října 1980 byl tento bývalý satanista, který konvertoval a stal se šiřitelem modlitby růžence, povýšen k úctě oltáře. Jan Pavel II. prohlásil, že život Bartoloměje Longa je „modelem pro dnešní laické katolíky“. Jeho památka se slaví 6. října. V současné době probíhá proces jeho svatořečení a zároveň se otevřel i proces blahořečení jeho manželky Marianny de Fusco.

Životopis je zpracován podle zahraničních webů (http://bartolo-longo.plhttp://www.beatobartololongo.nethttp://www.beatobartololongo.ithttp://santuario.it)

Převzato z webu bosekarmelitky.cz,(mírně kráceno).

Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz