Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku

24.10.2013

Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku

Wilfrid Stinissen (*1927)






Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city. Kontemplativní modlitba probíhá na úrovni hlubší, než jsou city. Na podstatě této modlitby se nemění nic, ať jsme ve svém nitru uchváceni nebo nejsme... Láska, která se tu pěstuje, není láskou emotivní, nýbrž láskou na mnohem hlubší úrovni, je to láska ryzí, která absorbuje celého člověka. Je to láska, která je mnohem víc než to, čemu říkáme »láska«, tj. je absolutně nesobecká.

Již odedávna rozlišujeme mezi »amor concupiscentiae« a »amor benevolentiae«, mezi láskou žádostivou a láskou obětující. Láska pouze emotivní je hlavně žádostivá, zmocňuje se toho, koho miluje, neboť jej pokládá za svůj majetek. Hlavní je, že já jsem šťasten. Je-li šťasten také ten, koho miluji, je podřadné. Stává se dokonce, že v hloubi své duše, a aniž bych si to chtěl přiznat, mám radost, jestliže předmět mé lásky trpí nebo jej postihlo něco nepříjemného. Můj milovaný potom ve své bezradnosti přijde ke mně, já ho budu moci těšit a vlídnými slovy a laskáním si jej připoutám ještě pevněji k sobě.

V lásce »obětující«, tj té, která se probouzí v kontemplativní modlitbě a ponenáhlu musí růst, je na prvním místě předmět mé lásky. Jsem-li sám šťasten, není již tak důležité, hlavně když Milovaný je šťasten... Pouze tato láska je láskou pravou... Taková je láska našeho nebeského Otce: vydává se tak plně Synovi, že Syn je jeho dokonalým obrazem. Taková je láska Ježíšova: vydává se za nás a umírá na kříže, abychom my mohli žít.

Příklad lásky žádostivé a majetnické vidíme v matce, která tiskne své dítě k srdci. Objímá dítě vášnivě a křečovitě, činí je jaksi součástí sebe sama. Jinou formu lásky však nacházíme v zobrazení Marie, držící stojícího Ježíška na kolenou: Maria svírá své dítě láskyplně, avšak nechává je volně stát, nepokládá dítě za svůj majetek, nečiní z něj předmět vlastní radosti, nýbrž daruje jej světu. Pravá láska je vždy připravena ztratit, aby milovaný mohl získat, sama sebe umenšuje, aby milovaný mohl růst, sama je ochotna zemřít, aby předmět lásky mohl žít. City v těchto případech nehrají žádnou úlohu. City se mění, proud vydávání sama sebe je však stálý a neměnný.

Je tedy náplní kontemplativní modlitby pouze sebeobětování, ale žádná touha? Modlitba pozůstává často z planoucí touhy po Bohu, avšak tato touha je úplně jiná než touha po útěše... Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku, nyní se ponenáhlu uvolňuje touha přímo v naší bytosti. Protože Bůh si přeje být předmětem blaženosti člověka, vložil do něj již při stvoření schopnost pohledu směrem k sobě. Tento pohled, tato fundamentální touha, se má možnost projevit, až když umlčíme spoustu malicherných drobných přání... V této touze po Bohu, která přímo souvisí s naší bytostí se slučují touha a vydávání sebe sama, naděje a láska, v úžasnou jednotu. Touha po Bohu je zároveň pravou láskou.

Převzato z knihy: Cesta vnitřní modlitby
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA

 

Převzato z www.karmel.cz

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.