Marie Petyt

8.8.2013

Marie Petyt

(*1623 - +1677)
Kdybychom měli charakterizovat její život, asi by ho nejlépe vystihl titulek:
"Život z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem."

Nabyla jsem odvahy a vrhla se do Boží náruče a přenechala se Jemu a od té hodiny byla má duše tak silná, že jsem od té doby byla jako pevná skála uprostřed vlnobití, aniž bych pak kdy ztratila vnitřní pokoj.
(ze zápisků Marie Petyt)

Marie Petyt se narodila 1. ledna 1623 v Haezelbroecku (Flandry, dnešní Belgie). Její matka, Anna Folque, byla vdovou a když se provdala za Jana Petyt, Mariina otce, měla už dva syny z prvního manželství. Marie byla nejstarší ze šesti dcer a byla mazlíčkem svého otce. Byla hezká, zábavná, přátelská a všude oblíbená. Mimořádnou náklonnost nalézala v sousedství u františkánek třetího řádu, kam chodila do školy. Jedla u nich, často zde i přespávala a jim také, ještě jako malé děvče, ponejprv svěřila své přání, že by později chtěla vstoupit do kláštera.

V sedmi nebo osmi letech dostala Marie neštovice a přišla o svůj hezký obličej. Otec se k ní choval od té doby velmi zdrženlivě; to byl hluboký zásah do jejího šťastného dětství. »Zpustla a zhrubla«, jak později sama řekla, a nejraději by přestala chodit do školy i do kostela. V jedenácti letech ji matka poslala do klášterní školy v Saint-Omer. Zde poprvé pocítila sílu meditace a vnitřní modlitby konané s vroucí a plamennou láskou k Bohu.

Když jí bylo třináct, vypukl v její rodné vesnici mor a rodiče ji s ostatními sourozenci poslali ke strýci do Poperinghe. Tam se příliš nedbalo na duchovní život a morálku. Byla ponechána sama sobě a Marii se zalíbilo tančit, hrát karty, chodit na procházky a vyspávat. Rychle a ráda si zamilovala bohatství a luxus v domě svého strýce a její touhy se od nynějška orientovaly na hezké šaty a šperky.

Když jí bylo šestnáct, poslali ji rodiče do Lille (dříve Ryssel) k jedné zbožné rodině, která Marii opatrně a citlivě přivedla k životu z víry. Marie byla sice nejprve málo nadšená a přizpůsobila se určitým zvyklostem této rodiny, jako např. společné modlitbě, jen navenek. Pak ale došlo ke změně. Marie se vydala na pouť k milostnému obrazu Matky Boží, aby si zde vyprosila vnější krásu, protože se chtěla líbit jednomu muži a vzít si ho za manžela. Navečer svátku sv. Štěpána se jí však dotkl a přemohl ji paprsek nebeské radosti a její srdce začalo lnout k modlitbě, bohoslužbě a samotě s Bohem.

V sedmnácti letech se vrátila do rodičovského domu. Vzpomínka na mimořádný prožitek o svátku sv. Štěpána zůstala stále živá. Současně ale stále pociťovala vábení bohatství, peněz a majetku. Často sedávala sama na dvoře na břehu potoka a četla Tomáše Kempenského a Cantvelta. Nakonec požádala rodiče, aby směla vstoupit do kláštera. Otec ji však přísně odmítl. Matka prověřovala Mariino rozhodnutí tím, že před ní hovořila o krásných šatech, špercích a o sňatku s jedním advokátem, který o ni jevil zájem. Až když se matka přesvědčila, že Mariino rozhodnutí je pevné a zralé, pomohla dceři a přiměla otce k souhlasu, aby se Marie mohla ucházet o vstup k augustiniánkám v Gentu.

Tam Marii rádi přijali – nejspíš i kvůli hezkému hlasu. Její vstup se ale oddálil asi o rok kvůli bojům s Francouzi, kteří vnikli hluboko do země. Po osmi měsících noviciátu byla Marie oblečena do hábitu. Zhruba ve stejné době zemřela její matka. Marie patřila k řádovému společenství jen asi pět nebo šest měsíců. Když se kvůli zrakové vadě nemohla předepsaným způsobem účastnit chórové modlitby, musela konvent opustit.

Zůstala v Gentu jako bekyně (1) při klášteře karmelitánů a jedním z nich se od této chvíle nechala duchovně doprovázet. Ten od ní požadoval, aby se často modlila sama v kostele a tímto způsobem si od Boha vyprosila znamení pro svou budoucí cestu. Na jeho příkaz musela své poznání napsat a odevzdat mu je. Marie napsala celou jednu stránku o cestě vnitřní modlitby, ale její zpovědník si s tím nevěděl rady. Raději ji vedl cestou bičování sebe sama a umrtvování.

Poté co pět měsíců obývala celu v části budovy vyhrazené pro bekyně, nastěhovala se se souhlasem zpovědníka do domu své přítelkyně a její matky. Ve třech vedly skrytý život v prostotě a modlitbě. Tehdy Marie četla díla sv. Terezie z Avily. Po dalších sedmi měsících duchovního vedení svého zpovědníka u něj složila řeholní sliby třetího řádu Svaté Panny Marie z Hory Karmel. Od té doby se nazývala Marie od sv. Terezie. Mariin otec se už smířil s cestou své dcery, dokonce byl hluboce dojat jejím duchovním povoláním. Byl jí opět nakloněn více než jejím ostatním sestrám a podporoval ji na její cestě i finančně.

O tři roky později, v roce 1647, odcházel Mariin zpovědník z Gentu a našel pro ni kontakt na jiného karmelitána, Michaela od sv. Augustina, který byl tehdy v Gentu lektorem filosofie. Marie jej požádala o duchovní doprovázení a Michael se od té doby stal jejím nejbližším důvěrníkem a duchovně ji doprovázel až do její smrti. Své duchovní dceři nejprve pomohl vymanit se z příliš navenek zaměřeného pokání a krok za krokem ji vedl k vnitřnímu životu s Bohem.

V roce 1648 Michael opustil Gent, ale Marie se svým duchovním vůdcem zůstala v kontaktu písemně. Michael ji vyučoval umění naslouchat svému vlastnímu srdci a následovat volání Boží lásky ve vlastních hlubinách. Marie v těchto letech velmi trpěla úctou, která jí byla prokazována; zdálo se jí, že ji neoprávněně uctívají téměř jako světici. Bála se, že klame lidi a přála si být někde, kde jí budou pohrdat.

Toto přání se jí v hojné míře splnilo, když se v říjnu 1657 odstěhovala do Mechelen. Zde trpěla asi deset nebo jedenáct let falešným podezříváním, ponižováním a výsměchem. Dokonce se zdálo, že i Michael se nechal ovlivnit lživými pomluvami a postavil se proti ní. Toto období bylo pro Marii velmi bolestné, nicméně teprve teď mohla dospět k duchovní hlubině, která pro ni představovala skutečný nosný fundament: k životu z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem. (2)

Oproštění se od všech lidských ohledů i touhy po přízni duchovního vůdce přineslo Marii prohloubení jejího duchovního života. Stále více v ní rostlo poznání, že je povolána k poustevnickému životu. Obrátila se na generála Řádu a poté, co schválil její úmysl, obnovila ještě jednou své sliby jako terciářka Karmelu – poustevnice. Žila pak ještě dvacet let v malé poustevně v bezprostřední blízkosti kostela v Mechelen až do své smrti v roce 1677. Pohřbena byla na místním hřbitově při karmelitánském kostele, nicméně když byl její hrob po Francouzské revoluci otevřen, nebyly nalezeny žádné ostatky. Má se za to, že ji někdo z obavy před zneuctěním tajně pohřbil na jiném, dosud neznámém místě.

(1) Bekyně byly zbožné ženy, které žily zpravidla pohromadě v blízkosti nějakého kláštera, kde sloužily tamějším řeholníkům. Tito se o ně starali duchovně.
(2) Do tohoto období patří výše uvedený citát.



(Podle Grundkurs Spriritualität des Karmel, Plattig, Hense, 2006, zpracoval Norbert Žuška, OCarm.)

Převzato z www.karmel.cz

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz