O modlitbě proroka Eliáše

18.4.2013

O modlitbě proroka Eliáše

Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 15. 6. 2011
Drazí bratři a sestry, v náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci, jejich učení a kázání. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby přivedl lid k obrácení. Jméno Eliáš znamená „Můj Bůh je Hospodin“. V souznění s tímto jménem se odvíjí život tohoto proroka, cele zasvěcený tomu, aby přiměl lid k uznání Hospodina jakožto jediného Boha. Sirachovec o Eliášovi píše: „Prorok Eliáš povstal jako oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1). Pomocí tohoto plamene Izrael znovu nalezl svou cestu k Bohu. Při konání své služby se Eliáš modlí: prosí Pána - Hospodina, aby vrátil život synu vdovy, která jej hostila (srov. 1 Král 17,17-24), volá k Bohu, když je znaven a zmítán úzkostmi během svého útěku na poušť před královnou Jezabelou, která mu usiluje o život (srov. 1 Král 19,1-4), ale v plné moci se jeho přímluva ukazuje především na hoře Karmel, když před celým Izraelem prosí Hospodina, aby se zjevil a aby obrátil srdce lidu. Tento příběh podává osmnáctá kapitola první knihy Královské, u níž se pozastavíme.

Ocitáme se v severním království v 9. století před Kristem za časů krále Achaba, kdy v Izraeli nastala situace otevřeného synkretismu. Kromě Hospodina tehdy lid uctíval Bála, modlu, kterou se utěšoval, o níž se věřilo, že sesílá déšť, a které byla přisuzována moc dávat plodnost půdě a život lidem i zvířatům. I když si lid namlouval, že se přidržuje Hospodina, Boha neviditelného a tajemného, hledal jistotu také v tomto bůžkovi, který byl srozumitelný, u nějž se předvídalo, co vykoná, a o kterém se domníval, že prostou výměnou za jemu přinesené oběti poskytne plodnost a prosperitu. Izrael podlehl svodům modloslužby, která věřícího bez ustání pokouší, a měl za to, že „může sloužit dvěma pánům“ (srov. Mt 6,24; Lk 16,13) a usnadnit si obtížnou cestu víry ve Všemohoucího tím, že vloží svou důvěru také v bezmocného bůžka, vyrobeného lidmi.

Právě proto aby demaskoval podvodnou hloupost takovéhoto postoje, shromáždil Eliáš izraelský lid na hoře Karmel a postavil jej před nutnost jednoznačné volby: „Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem“ (1 Král 18,21). A prorok, nositel Boží lásky, nenechává svůj lid v této volbě osamocený, ale pomáhá mu, poskytne mu znamení, které zjeví pravdu. Jak on, tak Bálovi proroci připraví zápalnou oběť a modlí se, aby se pravý Bůh ukázal tím, že odpoví sesláním ohně, který přichystanou oběť pohltí. Tak začíná střet mezi prorokem Eliášem a stoupenci Bála, ve skutečnosti však mezi Bohem Izraele, Bohem spásy a života, a němým, bezmocným bůžkem, který nemůže způsobit nic, ani dobro, ani zlo (srov. Jer 10,5). A nastává také střetnutí mezi dvěma naprosto odlišnými způsoby modlitby a postoje k Bohu.

Bálovi proroci totiž křičí, poskakují, tancují, dostávají se do extáze a dokonce začínají zraňovat svá těla „meči a oštěpy, až z nich tekla krev“ (1 Král 18, 28). Obracejí se sami k sobě, aby žádali svého boha a vyvolali jeho odpověď – svými vlastními schopnostmi. Tak se zjevuje, jakým podvodem (lží) je modla: člověk ji pokládá za něco, čím může disponovat, co svými vlastními silami může ovládat. Uctívání modly – místo toho, aby otevřelo lidské srdce tomu, který je Jiný, osvobozujícímu vztahu, umožňujícímu vyjít z těsného prostoru egoismu a otevřít se rozměru lásky a vzájemného dávání se – uzamyká člověka do výlučného a beznadějného kruhu hledání sebe sama. Podvod spočívá v tom, že když se člověk klaní modle, je v iluzorním úsilí podrobit ji své vlastní vůli nucen utíkat se k extrémním skutkům. Kvůli Bálovi dospívají jeho proroci až k tomu, že ubližují sami sobě, působí si tělesná zranění. Toto gesto je dramatickou ironií: aby se jim dostalo odpovědi, příznaku života jejich bůžka, zasazují si krvácející rány a symbolicky se halí do smrti.

Eliášův postoj modlitby je zcela odlišný. Požádá lid, aby přistoupil, a vtahuje jej tak do svého počínání a do své prosby. Celá tato událost, jak k ní Eliáš vyzval Bálovy kněze, měla dovést zpět k Bohu jeho lid, jenž se mu odcizil modloslužbou. Proto Eliáš chce, aby se teď Izrael s ním sjednotil a aby se stal spoluúčastníkem a hlavním účastníkem jeho modlitby i nadcházejícího dění. Potom – stojí v textu – prorok obnovuje oltář za použití „dvanácti kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: »Izrael je tvé jméno«“ (v. 31). Tyto kameny představují veškerý Izrael a jsou hmatatelnou památkou dějin vyvolení, zaslíbení a spásy tohoto lidu. Eliášovo přímo liturgické gesto má rozhodující význam; oltář je posvátným místem poukazujícím na přítomnost Hospodina, ale kameny, z nichž je vystavěn, představují lid. Ten nyní prostřednictvím prorokova jednání symbolicky stojí před Bohem, stává se „oltářem“, místem darů a obětí.

Je však nezbytné, aby se symbol stal skutečností, tedy aby Izrael uznal pravého Boha a znovu nalezl vlastní identitu lidu Hospodinova. Proto Eliáš žádá Boha, aby se zjevil; a oněch dvanáct kamenů, které mají připomínat Izraeli pravdu, má také Hospodinu připomínat jeho věrnost, na kterou se prorok odvolává ve své modlitbě. Slova Eliášovy prosby jsou významově hutná a plná víry: „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (vv. 36-37; srov. Gen 32, 36-37). Eliáš se obrací k Hospodinu jako k Bohu otců, a výslovně se tak odvolává na Boží přísliby, na dějiny vyvolení a smlouvy, které nerozlučně spojily Hospodina a jeho lid. Boží zapojení se do dějin lidí má takovou intenzitu, že jeho Jméno je neoddělitelně spojeno se jmény praotců, a prorok vyslovuje toto svaté Jméno proto, aby se Bůh rozpomněl a projevil svou věrnost, ale také aby Izrael pocítil, že je volán (svým vlastním) jménem, a nalezl tak svou věrnost.

Oslovení Boha, vyřčené Eliášem, je poněkud překvapivé. Místo aby použil obvyklé formy „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův“, používá totiž méně obvyklého pojmenování „Bůh Abrahámův, Izákův a Izraelův“. Záměna jména Jakub za jméno Izrael evokuje Jakubův zápas u potoka Jabok, po kterém – jak svatopisec výslovně poznamenává (srov. Gen 32, 31) – dostává Jakub nové jméno a o kterém jsem mluvil v jedné z předešlých katechezí. Tato záměna jména nabývá v rámci Eliášovy modlitby přesného významu. Prorok se modlí za lid severního království, které bylo označováno jako Izraelské, na rozdíl od přídomku Judské, který označoval jižní království. A nyní tento lid, který, jak se zdá, zapomněl na svůj původ a na svůj privilegovaný vztah s Hospodinem, slyší volat svoje jméno, když je pronášeno jméno Boží, jméno Boha jejich praotce a Boha tohoto lidu: „Hospodine, Bože (...) Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli“.

Lid, za který se Eliáš modlí, je postaven tváří v tvář pravdě, a prorok žádá, aby se pravda Hospodinova ukázala a aby On zasáhl a obrátil Izrael, vytrhnul jej z klamu modloslužby a přivedl ke spáse. Žádá, aby lid konečně zvěděl a v plnosti poznal, kdo je doopravdy jeho Bohem, a aby se definitivně rozhodl následovat jej, pravého Boha. Jenom tak je totiž Bůh uznán za Toho, kým je, je uznán jako Absolutní a Transcendentní, bez možnosti řadit jej vedle jiných bohů. To by znamenalo popírat, že je Absolutní, a relativizovat jej. Toto je víra, která činí z Izraele Boží lid a která je vyznávána ve známém textu Šema Izrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4-5). Na to, že Bůh je absolutní, musí věřící odpovědět absolutní, naprostou láskou, která zahrne celý jeho život, jeho síly, jeho srdce. A právě srdci svého lidu prorok svou modlitbou vyprošuje obrácení: „ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (1 Král 18,37). Eliáš svou přímluvou žádá Boha o to, co Bůh sám touží učinit, totiž zjevit se v celém svém milosrdenství, věrný své vlastní podstatě jako Pán života, který odpouští, obrací a proměňuje.

A tak se i stane: „Hospodinův oheň spadl z nebe a sežehl celopal, dříví, kameny i zem a vysušil vodu, která byla v příkopě. Všechen lid to viděl, padl na svou tvář a volal: »Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!«“ (vv.38-39). Oheň, tento živel zároveň nezbytný a hrozný, spojený s Božími zjeveními se (skrze hořící keř a na Sinaji), nyní vyjadřuje lásku Boha, který odpovídá na modlitbu a zjevuje se svému lidu. Němý a bezmocný bůh Bál neodpověděl na prosby svých proroků. Hospodin však odpověděl, a to jednoznačně nejen sežehnutím celopalu, ale dokonce i vysušením veškeré vody, která byla rozlita kolem oltáře. Izrael již nemůže mít pochyby; Boží milosrdenství vyšlo vstříc jeho slabosti, jeho pochybnostem, jeho nedostatku víry. Nyní Bál, prázdná modla, je poražen a lid, který se zdál ztracen, opět nalezl cestu pravdy a také sám sebe.

Drazí bratři a sestry, co říká tento dávný příběh nám?
Co je na něm aktuálního?
Především tu jde o důležitost prvního přikázání: klanět se jedině Bohu. Kde mizí Bůh, upadá člověk do otroctví nejrůznější modloslužby, jak v naší době ukázaly totalitní režimy a jak ukazují také různé druhy nihilismu, které člověka činí závislým na modlách a modloslužbě a zotročují ho.
Za druhé: prvotním účelem modlitby je obrácení. Hospodinův oheň proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vidět Boha, a tak žít podle Boha a žít pro druhé.
A za třetí: otcové nás učí, že tento příběh v sobě má i ráz proroctví, poněvadž předobrazuje Krista. Je etapou na cestě ke Kristu. Říkají nám, že tady vidíme pravý oheň Boží: lásku, která vede Pána až na kříž, až k naprostému darování sebe sama. Opravdové klanění se Bohu, skutečná adorace, znamená tedy darování sebe samého Bohu a lidem. Skutečné uctívání Boha spočívá v lásce. Klanění se Bohu člověka neničí, ale obnovuje ho a proměňuje. Ano, Boží oheň, oheň lásky, spaluje, přetváří, očišťuje, ale právě tím neničí, nýbrž vytváří pravdu našeho bytí, znovu tvoří naše srdce. A takto, skutečně oživeni milostí ohně Ducha svatého, Boží láskou, uctíváme Boha „v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23).

Upravený překlad P. Milana Glasera S.J. vyšel v časopise Karmel 3/2011 s laskavým svolením České sekce vatikánského rozhlasu.


Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.