Poznání živého Boha - "Běda modloslužebníkům"

21.7.2016

Poznání živého Boha - "Běda modloslužebníkům"

Z exercicií kardinála C. M. Martiniho

 

 

 

K této meditaci se inspirujme Ježíšovou modlitbou: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). A zaměříme se na 18. kapitolu první Knihy Královské, kde se líčí božský soud nad proroky modloslužebnictví. „Moji milovaní, utíkejte před modloslužbou!“ říká apoštol Pavel. Mohlo by se zdát, že se tato výzva netýká naší moderní situace, ale snad lépe chápeme Pavlovu myšlenku, když píše: „Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou“ (Kol 3,5).


Chamtivost je adorací peněz, smilstvo a nečistota jsou adorací sexu. Proto je Eliášovo poselství stále aktuální. Všechno, po čem se člověk pachtí, jako by to byl poslední cíl a přitom pošlapává vyšší dobra, je formou modloslužebnictví.
Naše rozjímání bude zahrnovat tři části: líčení epizody na hoře Karmel, pak se pokusíme prohloubit význam modloslužebnictví; a na závěr poznat modly, které jsou v nás, a pravdu o naší službě živému Bohu.


Úryvek z první Knihy Královské 18,16-40 můžeme rozdělit na pět částí:

1. Příprava Božího soudu (vv. 16-20). Eliáš posílá Abdiáše, královského majordoma, aby sdělil králi, že s ním musí mluvit. Achab vyšel Eliášovi naproti a ten mu přikáže, aby svolal Baalovy proroky na horu Karmel.

2. Druhá část vypráví o Eliášově výzvě (vv. 20-24) a ukazuje nám, že v sázce je víra v jednoho Boha. Jde o to rozhodnout, zda je Bohem Jahve nebo Baal nebo Baalové, fénická božstva, bohové Tyru. „Je-li Hospodin Bohem, následujte ho“, pokračuje 21. verš. A hned se nám vybavuje v mysli shromáždění v Sichemu, které svolal Jozue: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit, zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové,(…) nebo božstvům Amorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24,15). Znovu se vynořuje toto dramatické dilema: komu chceme sloužit?
Je bolestné vidět, že, zatímco v knize Jozue lid sborově odpovídá třikrát: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům“, Eliášovi lid nic neodpovídá, zůstává nejistý, bázlivý, nerozhodný.

3. Ve třetí části (vv. 25-29) čteme o pokusu Baalových proroků dokončit „oběť ohně“. Vykřikují, tančí, opíjejí se, uvádějí se do transu. Dodnes existují formy domnělé spirituality, které skrze exaltaci vyvolávají pseudomystický stav.

4. Další verše (30-38) ukazují, jak Eliáš vykonává oběť. Zoufalé pokusy Baalových služebníků přivábit k sobě pozornost božstva, kontrastují s klidnou rozvážností Hospodinova proroka. Pozoruhodné je především jeho vzývání ve chvíli odpolední oběti. Připomíná Ježíšovu svrchovanou oběť ve tři hodiny na Kalvárii: „Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a že já jsem tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce k sobě.“

5. Poslední část (vv. 39-40) hovoří o následcích toho, co se událo; na jedné straně lid, který se klaní Hospodinu, na druhé straně falešní proroci, kteří jsou zabiti.


Zkusme s pomocí Ducha svatého proniknout do poselství úryvku:

1. Etymologicky znamená idolatrie kult idolů, klanění se předmětům, které vyrobil člověk, které mají náboženský význam. Mohou znázorňovat muže, ženu nebo také zvíře. Jim se prokazuje čest, připisují se jim božské, magické moci. Přinášením obětí se jim prokazuje úcta.

2. Není snadné pochopit, proč tak člověk jedná. Museli bychom se pustit do složitých antropologických diskusí o náboženské psychologii. Nemůžeme vždycky vidět modloslužebníka jako někoho, kdo zamění nějaký předmět za Boha; spíše věří, že ten předmět má nějaký vztah k nějakému božstvu, k hvězdné nebo mýtické síle.
Modla tedy může mít relativní hodnotu, a proto její adorace může označovat určitý náboženský úkon k něčemu, co si člověk nedokáže dobře představit. Kdo uctívá idol-modlu, může chtít uctívat viditelné znamení nějaké neviditelné božské síly. Právě to chtěli dělat Židé, když si na poušti postavili zlaté tele. Nechtěli nahradit Hospodina jiným bohem, nýbrž prokazovat mu kult hmatatelným způsobem.
V případě opravdu náboženského modloslužebnictví, bychom se mohli ptát: je božská síla, které se chce vzdávat kult, opravdu transcendentní nebo jde o idealizaci nějaké lidské skutečnosti? Jestliže se Hebrejové na poušti chtěli téměř jistě klanět Hospodinu, v kultu Baalovi naopak byla uctívána síla plodnosti, přírody s jejími reproduktivními cykly smrti a života. Ctitelé Baala vyjadřovali náboženskou úctu velkým silám, které řídí svět: láska, sex, příroda, plodnost. Je tedy nesnadné vstoupit na dno zákrutů lidského srdce.

3. Víme ovšem, že Písmo svaté je proti jakémukoliv postoji, který by i jen velmi málo zaváněl modloslužebnictvím. I když si bible byla vědoma, že existuje tolik způsobů, jak být modloslužebníky, nepřipouští, aby se božství redukovalo na něco lidského, hmatatelného, ani když se jedná o symbol, na odkaz k nějaké vyšší Skutečnosti.
Někdo se bude divit nesmlouvavosti Písma svatého a nesmiřitelnosti proroka Eliáše; vždyť při pomyšlení na jiná náboženství by se mohlo zdát oprávněné vyjádřit určitou náboženskou hodnotu skrze předměty, aspoň jako pokus potvrdit svrchované Bytí, kterému je třeba se klanět. Jak to, že je modloslužebnictví odmítáno i ve svých nejduchovnějších a nejvyšších formách?
Důvod nacházíme v definici, kterou o sobě dává Eliáš a o níž jsme meditovali. „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, před nímž stojím“ (1 Král 17,1). Toto je klíč k pochopení Eliáše a jeho boje proti idolům a boj bible proti všemu, co se byť nepatrně jeví jako modloslužba.
Jahve je živý Bůh.
To znamená, že Bůh je nepředvídatelný. Jeho činnost vůči nám je svobodná a svrchovaná. Dopředu nemůžeme s ničím počítat. To je rozdíl mezi pojetím pravého Boha a jakoukoliv jinou formou náboženskosti. Protože modla, i když chce zosobnit a uctívat spravedlnost, pravdu, svatost, není ještě živým Bohem. Modla je vždycky nějak kontrolována člověkem, který může předvídat její požadavky a protože má svou ideu o spravedlnosti, svatosti, pravdě, může jí v jistém smyslu držet v hrsti.
Zatímco Hospodin je svobodný, nedává se ovládat svým tvorem, nedává se uzavřít do našich způsobů myšlení a našich předvídání. My nevíme, jak se Bůh bude chovat, protože je to živá a transcendentní osobnost; všechno na něm závisí a nemusí nikomu skládat účty. Jedná, jak chce, stává se přítomným, kde a jak chce, není to abstraktní princip, nýbrž miluje, povolává k životu i ničí, odměňuje i trestá, pozdvihuje i ponižuje. A jen On ví, proč. On je „Ten, který je“ (srov. Ex 3,14). Stává se přítomným, kde a jak chce, miluje člověka, protože ho chce milovat a zachraňuje ho takovým způsobem, který zná jen On.
Koneckonců, jméno Eliáš je souhrn toho, co právě říkáme: „Mým Bohem je Jahve.“ Já si svého Boha nevymyslil. Toto zjevení živého Boha, které spatřujeme v této stránce Eliášova života a kterého se nám dostává na tolika jiných stránkách Písma svatého, je tedy velmi důležité.


Sloužíme živému Bohu?
I dnes existuje mnoho forem pověr. Tolik lidí nosí talismany, amulety, spoléhá na věštění, karty či horoskopy. Mnozí mají jakousi neurčitou ideu o svrchovaném Bytí a přesvědčených, racionálních ateistů zase není tolik, jak by se mohlo zdát. Nicméně málo je těch, i mezi pokřtěnými, kdo dospěli k poznání živého Boha, jak nám ho představuje Písmo svaté a Ježíš. Tedy Boha, který není vytvořen, jak si to myslím já, který nezávisí na tom, co od něho já očekávám, který může obrátit na ruby má očekávání právě proto, že je živý.

Důkazem toho, že o Bohu nemáme vždy správnou představu, je fakt, že jsme jím někdy zklamáni: očekával jsem to a to, představoval jsem si, že se Bůh zachová tak a tak a zatím jsem se zmýlil. Takovým způsobem znovu běžíme cestou idolatrie modloslužebnictví, protože chceme, aby Bůh jednal podle obrazu, jaký jsme si o něm učinili.
Pouze zjevením Písma svatého, které vrcholí v Ježíšovi, můžeme poznat živého Boha. Toho, kterého nám nezjevuje ani tělo, ani krev, ani rozumování, ani zvyky, ani závěry naší mysli. Celé evangelium je projevem námahy, kterou vykonali lidé, aby přijali Ježíše, počínaje apoštoly, protože očekávali, že bude jinačí.
Sloužíme živému Bohu opravdu? Jaké jsou idoly-modly, které mi brání poznat živého Boha? Jistě je jich mnoho, osobních i společenských.
Osobní: pýcha, ctižádost, závist, všechny nároky, které nosím v nitru.
Společenské: rasa, kultura nějakého národa, která je částečně hodnotou, ale může uvěznit mentalitu a tím postaví jedny proti druhým; strach z toho, co říkají lidé, jaké je veřejné mínění, zastávat vždy jen to, co je průměrné obecné smýšlení; a konečně všechno, co mě zotročuje kvůli tom, co druzí ode mne očekávají.
Jde o malé idoly, jako ty, které si přinášely sebou manželky patriarchů, dobře skryté, aby úplně neztratily spojení s minulostí. Malými idoly je vázanost na názory, či zvyky druhých, na falešné kulturní zvyky, které mi nakonec berou svobodu a čistotu srdce. Mohli bychom říci v souhrnu, že všechno, co je proti čistotě srdce představuje naše modloslužebnictví: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8).

Z Radia Vatikán
S laskavým svolením
Přeložil P. J. Koláček

Převzato z webu bosekarmelitky.cz.

 

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.