Kung-fu a já (svědectví)

10.4.2012

Kung-fu a já (svědectví)

Kung-fu jsem začal cvičit v roce 1991 a cvičil jsem ho osm let. Je to už dost dlouhá doba, a tak můžu snad něco ze svých zkušeností povědět. Ze začátku, když jsem začal cvičit, jsem velmi brzy zjistil, že ten, kdo se kung-fu věnuje naplno a bere to jako smysl svého života, zůstává na konci života sám. Na rozdíl od cesty křesťanské, kde je konec ve společenství. Cesta bojových umění je cestou samoty, je to individualismus.


Co je to Kung-fu? Je to součást východních bojových umění a v nich patří k těm nejstarším. (Taekwon-do, Karate-do, atd. Ta přípona „do“ znamená cestu). Z Indie vyšel muž jménem Bodhidharma a usadil se na území dnešní Číny, kde fungoval v té době taoismus. Tento muž nachází v tamních klášterech mnichy, kteří nejsou schopni fyzicky vydržet „modlitby a meditační cvičení“ (nejsou zde míněna tak, jak je vnímáme jako křesťané). Tak pro ně vymyslel  cvičení  „osmnáct rukou Lo-Han “, která měla sloužit pro udržení a zlepšení fyzické kondice. Je těžké říci, co to bylo za lidi. Možná že to byli opravdu lidé, kteří hledali Boha svým srdcem, ale neměli zjevení Boží pravdy, neměli Krista. Dá se říci, že to slůvko “do” je klíčové . Vyjadřuje, že pro toho člověka jím zvolený směr  je životní cestou. V překladu skutečně znamená cestu.

Já jsem nezačal cvičit, že bych hledal nějakou cestu, ale byl mi, jako snad každému klukovi, blízký pohyb. Bylo to něco, co si člověk musí “vybojovat”, musí se s tím porvat, není to zadarmo. Taky mě to dost bavilo, zajímalo a obohacovalo to můj život. Ne sice jako životní cesta, ale pro udržení fyzičky. Vnímal jsem cvičení jako něco, co má dobrý vliv na mou fyzickou pohodu, a přinášelo mi osobní uspokojení.To, co bych však chtěl zdůraznit, je fakt, že ve všech východních bojových uměních se necvičí pouze fyzická stránka těla, ale také duševní či duchovní. I když tam, kde jsem kung-fu cvičil, se cvičilo především fyzicky a meditace nebo modlitby (ani jejich náznaky) se nepraktikovaly. Kdybych si něčeho všiml, nechodil bych tam, protože jsem v kung-fu duchovno nehledal. Můj přítel, který cvičil se mnou a připadalo mu to málo jen cvičit, si to vzal jako svůj životní program. Odjel tedy na Tchajwan do nějaké kung-fu školy a oslovil nějakého mistra, který Kung-fu učí. Tam to probíhá tak, že před začátkem toho tréninku i po jeho ukončení se zapalují vonné tyčinky na nějakém oltáříku a zkrátka je to spojeno s duchovnem  a s tím, co podle mého poznání není Bohem. Samozřejmě tady v Evropě se to nepraktikuje anebo v omezené míře, ale to nic nemění na duchovním podkladu tohoto cvičení.

To, co já jsem vnímal, bylo to, že celé to cvičení je prodchnuté nějakým duchovnem a není to jenom fyzické cvičení. Můžu říct pro ty, kteří by to chtěli jen cvičit, že ze začátku to půjde, ale potom čím dál tím víc rozpoznají, že je tam nějaké duchovno, které nemá s  Kristem  a Bohem nic společného. Čína je vysloveně pohanský národ, na každém kroku tam potkáte nějaké vykladače karet či předpovídače osudu. Součástí cvičení Kung-fu je také takzvaný Čhi-kung. Čhi-kung vychází z čínské filosofie a učí, že tělem prochází různé dráhy, kde probíhá nějaká energie, která je  vlastní živému organismu, respektive člověku, a člověk, který si to uvědomuje a tu energii usměrňuje,  tak může v praxi dosáhnout určitý míry nezranitelnosti části těla anebo naopak mnohem větší síly v úderu (například člověk může hlavou rozlomit betonové desky nebo kopím tlačí auto tak, že špičku kopí má opřenu o krční jamku), čehož jsem byl svědkem.

Tady u toho se mi znovu a znovu objevovala otázka, zda tento pohled na tu energii je přirozené povahy, jestli skutečně člověk disponuje nějakou energií, která je tak přirozená jako krev a tělo atd.. Nikdo mi na tu otázku kvalitně nedokázal odpovědět a prostě se to bere, jako by to bylo přirozené povahy, a já si tím vůbec nemohu být jist. Pokud by to bylo přirozené, tak by to bylo bez problémů. Cvičení Čhi-kungu spočívá v dechových cvičeních, kdy se dech vede po určitých drahách a výsledkem má být nezranitelnost a mnohem větší síla. Ale jaká je podstata tohoto cvičení vůbec -  to je otazník.

Velmi podobné je to u jógy, která je  především duchovním směrem a nejde zdaleka o fyzickou stránku věci, byť se to na fyzickém stavu člověka silně projeví. To fyzické cvičení v józe totiž nesměřuje k fyzické dokonalosti, ale k nějakému duchovnímu osvícení. Dechová cvičení, která se cvičí v józe, jsou si podobná, téměř identická s Čhi-kungem. V józe se při dechových cvičeních vzývají určitá božstva (pomocí opakování manter), při cvičení Kung-fu jsem se s tím nesetkal, ale v literatuře o Čhi-kungu  jsem se s tím setkal. Konkrétně má být opakována při určité fázi cvičení mantra, která přeložena znamená “Já jsem Bůh”.

Celé moje cvičení se mi dost často objevovalo v modlitbě jako předmět, který je třeba řešit, protože tam něco není v pořádku. Nejjednodušeji bych to popsal jako překážku, která mi bránila jít blíž k Bohu, něco, co stálo mezi Ním a mnou. Velmi silně jsem vnímal  tuto překážku také při slavení eucharistie. Když jsem o tom rozjímal, tak jsem rozpoznal především duchovní problém, respektive mne to dovedlo k tomu, že je za tím vším nějaké duchovno. V Číně existuje chrám boha bojových umění a to jednoznačně odkazuje na pohanství. Ti, kteří dříve byli odkázáni na svojí fyzickou zdatnost, tak jistě chodili do chrámu a tomu božstvu zapalovali vonné tyčinky.

Zažil jsem seminář s jedním mistrem, který ve své škole praktikuje  trojí úklonu. První předkům, kteří cvičili před námi, druhou tomu, kdo nás učí – cvičí, a třetí měla být úklona našemu bohu. To přeloženo znamená: úklona předkům je nespecifikována víc a ti předci mohli být vyslovenými pohany a pak je to klanění se pohanskému božstvu v těch předcích. Úklona tomu, kdo vás cvičí. Takže já, když jsem tam byl, tak jsem se klaněl pouze Jahve a v duchu jsem se modlil: Pane Ježíši, jenom Tobě se klaním a Tobě děkuji.

Moje zkušenost s cvičením: s fyzickou stránkou jsem problém neměl. Ale velmi brzo se mi začalo cvičení cpát do modlitby, a to pravidelně. Myslím si, že to, co se objevuje člověku v modlitbě, je důležité a je třeba se tomu věnovat. V modlitbě se mi začalo ukazovat že bych to svoje cvičení měl předložit před Boží tvář. Po jednom rozhovoru s knězem jsem se modlil a přišlo dost jasné pozvání  - tak se Slávo rozhodni, buď půjdeš za mnou, a to bez cvičení, anebo si můžeš cvičit. Nebyla to pro mne maličkost, protože to trvalo osm let a velmi mne to bavilo. Nebylo to pro mne jednoduché, ale bylo mi jasné, že to není Boží cesta.
   
Celé své vyprávění bych shrnul do jednoduchého závěru. Cvičení Kung-fu a pravděpodobně i jiných bojových umění má svůj duchovní podtext, který se staví mezi člověka a pravého jediného Boha. Díky Bohu za poznání, které mi dal.   

Slávek

Sekce: OKULTISMUS | SVĚDECTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz