„Naše mladé i staré maminky nejsou na tolik ohledů zvyklé, aby se jim zasvětil hnedle svátek jako svatým na nebi; a kdybyste jim šli do kuchyně blahopřát k jejich svátku, asi by se po vás ohnaly utěrkou a řekly by, ať si z nich neděláte blázny.
Ale svátek maminek není pro blázny; jednou za rok bychom si měli vzpomenout, že ta tisíc a jedna práce, tisíc a jedna starost, jež tvoří život ženy-maminky, stojí za oslavu a uctění.“ Tak to napsal ke svátku matek Karel Čapek do Lidových novin již v roce 1928.
Den matek se u nás slaví vždy druhou květnovou neděli a je to jistě příležitost k díkům i k zamyšlení. V naší zemi se tento svátek slaví od roku 1923. Ve světě byl poprvé slaven v roce 1908 v USA. Americký kongres v roce 1914 prohlásil Den matek národním svátkem a z USA se svátek začal šířit dále. V Evropě se uchytil po první světové válce. V době komunistické totality byl v tehdejším Československu svátek matek zatlačen do pozadí oslavami MDŽ. Nyní se již opět slaví veřejně, není ale oficiálním státním svátkem.
Karel Čapek ve svém fejetonu dále psal o tom, že se i v tento svátek bude většina maminek točit kolem plotny, aby nám na neděli ustrojily něco lepšího, budou se zlobit a mazlit se svými dětmi a nebudou mít chvilku, aby nějak tento svůj den oslavily, protože je v jejích pracích nebude mít kdo zastoupit. A tak bychom jim mohli dát najevo svou vděčnost aspoň dobrým slovem, jarní kytičkou a trochou uznání za to, co jsme během všedních dní příliš ochotni pokládat za samozřejmost. To je dobrá inspirace i po více jak 80 letech. Jen se obávám, že mateřství u mnohých už není tou hodnotou jako dřív. V určitých kruzích je již dokonce vnímáno jako přítěž na cestě vlastní seberealizace. Paradoxem přitom zůstává, že být matkou je pro ženu právě ta největší seberealizace. Celá její přirozenost je jak po stránce tělesné, tak psychické pro mateřství stvořena. Mateřství je pro ni veliký dar i cesta postupného a úplného darování se, které ji vnitřně naplňuje a proměňuje.
Mentalita současné společnosti, nastavená na pohodlí a materiální blahobyt, nevnímá oběť a odříkání si něčeho pro druhého jako hodnotu hodnou obdivu. Jenže poslání matky je naprosto nezastupitelné. Neznamená to, že by se ženy nemohly a neměly uplatnit svou profesní kvalifikací také ve společnosti a v církvi, ale význam obojího je nesrovnatelný. Pokud žena přijme za své, že je stvořena k mateřství, stane se tím jedinečnou spolupracovnicí samotného Boha na stvoření a proměně celého světa.
Role mateřství se však nevyčerpává jen v rovině tělesné. Každá žena, nezávisle na tom, zda porodí a vychová konkrétní dítě, je zvána žít své ženství způsobem dávající se, přijímající a slitovné lásky všude tam, kam ji Pán v životě postavil. Většina z nás je velmi vděčná svým maminkám za mnohé, proto právě jim patří velký dík a uznání. Dík patří i všem ženám, které svým krásně žitým ženstvím a mateřstvím v duchovní rovině ve službě lidem proměňují životy mnohých.
Myslím však také na ty, kteří neměli to štěstí mít hodnou matku a ve svém životě pociťují tuto prázdnotu až do dospělosti. Chtěl bych je povzbudit, aby se o to s větší důvěrou obrátili k té, kterou nám Pán daroval jako duchovní matku nás všech. Panna Maria tuto roli matky přijala a chce ji žít ve vztahu ke každému z nás. Záleží na nás, jestli ji za svou matku přijmeme a dovolíme jí, aby své mateřství vůči nám mohla naplno žít a tak v nás také uzdravit to, co jsme od svých maminek nedostali nebo ani dostat nemohli.
Všechny maminky bych chtěl na závěr povzbudit, aby se nenechaly ničím odradit od svého krásného poslání, aby naslouchaly svému srdci a Božímu hlasu více než hlasům kolem nás, když se budou rozhodovat v důležitých otázkách života. Přeji jim a vyprošuji, aby jim Bůh dal zakusit radost z mateřství a aby v jeho každodenním prožívání nalezly smysl svého života.
