Vedeme své děti opravdu k Bohu?

„Naše Apolena zpívá, tančí a hraje dokonce v Národním divadle. S tanečním souborem jezdí po soutěžích a je moc šikovná“, chlubí se jedna maminka jiné zcela pochopitelně úspěchy své 18leté dcery. Rozhovor pokračuje a stáčí se na téma farnosti a duchovního života. „No u nás je to takové mrtvé. Apolena je vlastně jedno ze tří dětí, které ještě chodí do kostela. Škoda že nezůstal ten starý kněz. Ten by mladé udržel.“ „O to víc je třeba, aby mladí, kteří tam ještě jsou, čerpali také někde jinde,“ namítá druhá maminka. „Třeba u nás je skvělá skupina biřmovanců. Od vás by to Apolena měla 15 minut tramvají a pěšky a mohla by se přidat.“ „No biřmování by Apolenka potřebovala. Už jsme o tom uvažovali, ale při jejím vytížení by to musela mít opravdu u domu, jinak by to nemohla stihnout.“

Ano naše děti jsou zpravidla velmi šikovné a talentované. Často se pohybuji mezi rodiči, kteří mají o své děti opravdu zájem a snaží se, aby se jejich talenty maximálně rozvinuly. Snad je to specialita velkoměstského blahobytu, že jdou naše děti z kroužku do kroužku. Snad je to proto, že si to rodiny v mém okolí mohou dovolit a kvůli dětem si to také dovolí. Což vůbec není samozřejmé. Leckteré děti v chudších oblastech by jim mohly závidět. Případ šikovné Apoleny ve mně však vzbudil pochybnosti o tom, zda jako rodiče skutečně chceme, aby naše děti žily živou křesťanskou víru v církvi. U křtu svých dětí jsme se k tomu všichni zavázali. A asi bychom i teď řekli ano. Učím studenty i vlastní děti, že to, co člověk opravdu chce, se pozná podle toho, co dělá, když si může svobodně vybrat. Můžeme nakrásně mluvit o tom, že rádi čteme. Ale když nám po hodinách chatu na facebooku a třech pivech s chlapi v hospodě na čtení zbude všehovšudy několik minut cestou tramvají do hospody a zpátky, těžko nám naši zálibu ve čtení někdo uvěří. Je jistě důležité dodat, že máme moc povinností. Nemám vůbec důvod nevěřit zálibu ve čtení mamince od dětí, i když se ke knize nedostane pro samé starání se a běhání kolem dětí a domácnosti. To však není případ naší Apoleny: o tom, že bude zpívat, tančit a hrát jsme rozhodli my jako rodiče. Abychom si nic nenalhávali, osvědčilo se mi podívat se na činnosti, které naše děti dělají ve volném čase. Jedni naši známí jsou náruživí profesionální sportovci. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jejich šestiletá dcerka tráví odpoledne v bazénu a v tělocvičně, pokud zrovna neběhá po atletickém ovále nebo po horách. Evidentně totiž mají rádi pohyb. Je však podle mne zvláštní, když se v programu dětí z křesťanských rodin nenajde čas na modlitbu, povídání si o Bohu a společenství s křesťanskými vrstevníky. Pokud se aktivity dětí z křesťanských rodin odlišují od těch z rodin „nekřesťanských“ pouze návštěvou „povinné“ nedělní mše, nedivme se, že až přijde čas, přestanou obvyklé projevy zbožnosti vykazovat úplně. Leckdy ještě ztížíme situaci svých dětí tím, že jim nedovolíme v žádném společenství křesťanů zakotvit. Někteří rodiče totiž – zvlášť ve velkých městech – chodí do kostela tzv. „na kněze“ – prostě chodí tam, kde jim duchovní vyhovuje. A tak chodí často od farnosti k farnosti. Jiní vybírají místo nedělní bohoslužby podle času, protože nedělnímu vstávání je třeba se vyhnout! Zase jiní rádi jezdí na chalupu, takže děti často vyrůstají ve vymírajících venkovských farnostech a nemají žádné věřící kamarády v prostředí svého všedního dne.

Ať mi říká kdo chce, co chce, děti trpí za hříchy svých rodičů. Marná sláva. Kdybychom zůstali sami, mohli bychom při zpytování svědomí zohlednit jen své úmysly a skutky. Ale když člověk založí rodinu, obohatí nejen genofond, ale taky projevy hříchu. Každý z nás totiž děti modeluje podle svých představ a priorit, ať už vědomě nebo nevědomky. A tak vidíme matky či otce, kteří mají nevěřícího partnera, ale své děti s jeho souhlasem posílají do výuky náboženství, na společenství vrstevníků a na bohoslužby. Známe babičky a dědečky, kteří svá vnoučata alespoň doma učí modlitbě, povídají jim o Pánu Bohu a učí je, aby jej měla ráda. A pak máme rodiny, kde jsou sice oba rodiče tzv. věřící. Ale dopustí, aby jejich děti jezdily desítky minut do školy, která je lepší než ta v sousedství. Odpoledne pak tráví jejich děti putováním do baletu nebo do houslí, na kroužek nezbytné angličtiny nebo na atletiku. Ale modlit se jejich děti neumí, protože je to nikdo neučí. Nikdo jim doma nepovídá o tom, jaký je Bůh a jaké je s ním žít. Společnou modlitbu zažijí děti sotva před jídlem, pokud ještě jedí společně. A to zhusta ještě při hluku televize nebo rádia. Když přijdou v neděli do kostela (pokud to rodině vůbec vyjde), neznají tam žádné jiné děti, takže jsou v cizím prostředí plném cizích lidí. Můžeme se divit, že do kostela nechtějí chodit? Že se nesetkávají se živou vírou, protože ji nevidí ani doma u svých rodičů? Že nám to nemilosrdně spočítají, až přijdou do puberty a dost možná prásknou kostelními vraty?

Doufám, že mi rozumíte dobře. Nepovažuji ani zpěv, ani tanec, hru na nástroj, sport či balet za špatné. Jsou to krásné a důležité dovednosti, které člověka rozvíjejí. Jen se bojím, aby z naší pozornosti nezmizelo to úplně základní: přátelství s Bohem. Bojím se, že je náš umírající západní svět ohrožený fascinací ideálem anglicky zpívajících kýčovitě vysportovaných tanečníků, kteří zůstávají na svůj život sami. Kteří neměli příležitost zakusit jednání živého Boha. Dáváme svým dětem tuto příležitost? Přinášíme je v modlitbě Bohu? Nezůstávají naše ratolesti neprodyšně chráněny zazobaným rodičovským prostředím, takže se nesetkávají se skutečnou lidskou bídou, s potřebou druhému pomoct a poznat sílu lásky a oběti?

A tak v době, kdy celá církev mluví o potřebě nové evangelizace, o prostotě, chudobě, odpovědnosti za druhé, o lásce živého Boha, působíme paradoxně my – milující rodiče – ve svých rodinách antievangelizačně. Tím, co u dětí podporujeme, totiž dáváme najevo, co je opravdu důležité. Neučí se náhodou na nás a v našich rodinách, že žít se dá dobře i bez Krista? Snad se jen mýlím. Snad je to zbytečná polemika nad neexistujícím problémem. Snad...

Článek převzat z webu libocké farnosti, autor: Jaroslav Lorman