Matka Vojtěcha - Vedena Duchem svatým

7.12.2014

Matka Vojtěcha - Vedena Duchem svatým

6.12.2014 papež František schválil dekret o heroických ctnostech Boží služebnice Vojtěchy Hasmandové, generální představené Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (1914-1988).

 

 

Před nedávnem vyšla o Matce Vojtěše kniha s názvem Vedena Duchem svatým. Jedná se o sborník přednášek z konference „Matka Vojtěcha a pokoncilní obnova, její poselství pro dnešní dobu“, která se konala na podzim roku 2013 na Biskupském gymnáziu v Brně. Jeho součástí je i přednáška P. Vojtěcha Kodeta na téma "Duchovní profil osobnosti Matky Vojtěchy". Zde uvádíme text této přednášky:

Když jsem si pročítal všechny dostupné materiály, které jsem měl o Matce Vojtěše k dispozici, a vzpomínal na ty už časem zavátá setkání, tak jsem si uvědomil, jak je to velice nesnadné v několika desítkách minut vystihnout tak velikou osobnost. Nehledě na to, že Matku Vojtěchu já jsem poznal jako novokněz, poměrně pozdě v roce 1982, kdy byla už 12 let generální představenou.

To první, co mně vytanulo ve vzpomínkách, je, že ona byla skutečně nepřehlédnutelnou osobností. A nejen v řeholním světě. Člověk, který na první pohled vzbudí vaši pozornost tím, jak nějak vnitřně převyšuje a přesahuje ostatní. Teprve později jsem si uvědomil, jak si ji Pán Bůh vlastně na  její cestě růstu a poslání, které pro ni připravil, chystal. Prostě je to tak, Pán si někoho z nás prostě vyvolí, k tomu, aby sehrál nějakou výjimečnější roli, a pak mu dá také výjimečnější život.

Úmrtí matky v jejich šesti letech. Velmi bolestná ztráta tatínka, když jí bylo sedmnáct. Rok samovazby. Celkem osm let věznění. Deset let v ústraní. A pak zvolena v roce 1970 jako generální představená řeholní kongregace, která v té době čítala šest set osmdesát sester ve třiceti komunitách. Milostí Boží a Božím dopuštěním jsem byl také představeným. A když si uvědomím, to množství sester a s tím související problematiku sedmdesátých let, je pochopitelné, že si Pán musel Matku Vojtěchu připravit. A že si ji připravoval i osobním utrpením a těžkými životními zkouškami, to víme. Až po tu poslední: zhoubný nádor na plicích. Jak čelila těm předešlým zkouškám, jsem se dočetl z literatury. Ale jak čelila té poslední, to už jsem viděl. Napříč bolesti se dokázala usmívat tak, jak se usmívala předtím. A dodávat odvahy těm, kteří přicházeli. Něco, co nejde z vlastní síly. Je pochopitelné, že se během jejího života zvláštním způsobem rodil vztah ke Kristu ukřižovanému, ke kříži, k Matce bolestné. Přišlo mně zajímavé, že se tato konference koná právě ve svátek Povýšení svatého kříže. Ona sama napsala v první Pochodni milosrdenství: „kříž je neodlučitelný od milosrdné lásky.“ A o kousek dál: „v Kristově kříži vidíme nástroj, který uschopňuje duši, aby se stávala zdrojem lásky pro druhé.“ Ona to žila.

Už zde bylo řečeno, že se denně večer modlila za obrácení Ruska modlitbu Stabat mater v kleče s rozpřaženými pažemi. Denně se modlila Křížovou cestu. K tomu také povzbuzovala ostatní. O Matce bolestné napsala: „Matka bolestná, která nejvíce zakusila, co je utrpení, naučí vás rozumět kříži, vydávat svědectví lásky a stávat se denně obětním darem“. Tak to byla první věc, která se mně vybavila ve vzpomínce na ni – její nepřehlédnutelná osobnost.

Jen tak na odlehčení bych chtěl říct, že si dovedu představit, že to i díky tomu nemusela mít vždycky jednoduché i mezi vlastními. Dovedu si představit, že mohly být i sestry, pro které byla příliš radikální a pro které byla příliš jasná a taky rychlá. Stačí si uvědomit to množství povinností, které měla. Ona neměla čas ty věci jakoby přemílat a donekonečna zleva zprava vypovídávat. Prostě to řekla, jak ty věci jsou. A potěšilo mě svědectví několika sester, které řekly, že když při své přímé povaze ty věci někdy řekla stroze, že pak přišla a omluvila se. I to patřilo  k charakteru její osobnosti.

To druhé, co se mi vybavilo, byla její radikalita v následování Krista a touha po svatosti. Ona od dětství věděla, co chce. To jsou zvláštní omilostněné duše. Ve vězení, myslím při výslechu, říkala, že již od deseti let toužila jít do kláštera. Pro ni ta touha jít do kláštera byla synonymem touhy po svatosti, která se začala uskutečňovat v jejích třinácti letech. Zajímavě na mě zapůsobil veršík, který si napsala v osmnácti letech. Jsou to léta, kdy děvčata touží po lásce a sní své ideály. Ona si napíše: „Ó Pane, přesaď svůj květ do zahrady své lásky.“ A toho se také dočkala. 

Touha po radikálním následování Krista ji provázela celý život. V roce 1950 napsala jedné juniorce: „ Chtějte být svatou a budete.“ To je velice jednoduché, protože to je touha Božího srdce, abychom byli svatí. Ale to, že po tom lidé netouží, to je velkou překážkou. Chtějte být svatou a budete. A Matka Vojtěcha chtěla. A chtěla hodně. 

Když nastupovala v Prachaticích jako představená, mimo jiné také s úkolem schovat tam františkánského kněze Remigia, Matka Bohumila jí napsala na obrázek: „Věrná až k smrti“. A v tomto světle přijala také následné zatčení, vyšetřování, represálie, vězení. Zajímavá jsou svědectví vězenkyň o její nekompromisní cestě následování Krista, za kterého se absolutně ve vězení nestyděla, a dokonce tam o Kristu druhým svědčila i slovy i životem. Sama nakonec o těchto létech píše: „Byla to plodná léta v síti Boží lásky.“ Vězení ji tak připravilo k neohrožené službě v době normalizace, jak už tady bylo řečeno, kdy konala tajnou formaci sester. Ona věděla, že kdykoliv ji mohou zavřít znovu, ale také  prostě věděla, že tady se nedá ustoupit. Zajímavé pro mě bylo sledovat její poznámky z deníku, který si psala z duchovního vedení, které jí dával otec Urban. V jedné poznámce z roku 1973 si napsala: „Svatost rovná se Kristus. Bytostné spojení s ním. On je zdroj svatosti.“ Touha po svatosti a radikální následování Ježíše se pro ni stalo charakteristickým rysem, kterým na první pohled byla rozeznatelná. Matka Vojtěch nežila pro sebe. Ona žila pro Ježíše. A pak pro kongregaci.

Další rys, který mi zůstal spojený s touto nepřehlédnutelnou osobností, byla její hluboká lidskost. Už to tady také bylo řečeno. Schopnost naslouchat druhým. Přívětivost. Kdykoliv jsme přijeli do kláštera na Hradiště, vždycky si našla čas. A dovedu si představit, že neseděla v křesílku a neodpočívala. Jen to množství dokumentů, které tvořila v tomto období, jistě i se svojí generální radou, je neuvěřitelné. Samozřejmě za pomoci i kněží, poradců, teologů. Ale je to obrovské dílo. A ona vždycky opustila svoji práci a šla a věnovala se tomu, kdo právě přišel. Její zvláštní skromnost a velká empatie ve vztahu k trpícím lidem. Pohostinnost, až v protikladu k její vnitřní skromnosti a prostému a odříkavému životu. To sestry vědí samy, jak ona žila svůj soukromý život a jak žila svoji askezi. Tak je to také popsáno v těch záznamech o ní. Obdivuhodné.

Potom jedno velké téma: vztah ke kněžím. K nám kněžím. Naštěstí to mohu říci taky. Nejprve ale vzpomeňme to, co už to bylo řečeno, že ji pojilo hluboké přátelství s velikými osobnostmi totalitní církve. S františkánem Janem Evangelistou Urbanem, který jí dlouhá léta doprovázel, s kapucínem Janem Evangelistou Víchou a pak její vztah také s Josefem Zvěřinou, který jí pomáhal při obnově společenství v duchu 2. Vatikánského koncilu. Ona nikdy nespoléhala jenom na sebe. Byla hodně sečtělá. A uvědomil jsem si, jak si ji Pán Bůh také připravoval právě pro toto konkrétní dílo obnovy, protože ona měla učitelské vzdělání a schopnost vyjádřit, tvořit, to není každému dáno. Umět předat to, co člověk slyší nebo co žije, dát to do konkrétních slov, obsahu. Možná, že mimo sestry mnozí z vás nevědí, že ve svém životě doprovázela duchovně mnoho mladých kněží, kteří za ní jezdívali na duchovní doprovázení, zvlášt z oblasti Znojemska. A pak moje osobní vzpomínka, která pro mě byla velmi cenná. Byli jsme novokněží. Přijeli jsme na Hradiště udělit novokněžské požehnání. A při té příležitosti jsme Matce vydali také svědectví o tom, co jsme prožili ještě před kněžským svěcením. Pro nás velmi důležitý prožitek, zkušenost vylití Ducha svatého. Žádali jsme ji také, abychom mohli dávat duchovní obnovu mladým sestrám v Kůsově, které o to projevily zájem. Jeden z nás totiž tamním sestrám svědčil o možnosti projít duchovní obnovou a prosit o zvláštní vylití Ducha svatého. Když Matka generální schválí, tak to bude. A tak jsme jí podali svědectví o naší zkušenosti. Dobře si pamatuji, jak si Matka Vojtěcha nechala zavolat generální radu a řekla: „Řekněte sestry, vždyť po ničem jiném jsme netoužily, než po plnosti Ducha svatého.“ A nás novokněze prosila, abychom jim - generální radě společně s Matkou - dali katechezi o Duchu svatém a pak na ně vložili ruce a modlili se za ně. Teprve zpětně jsem si uvědomil, že Pán použil naše nadšení a mladickou nerozvážnost a pokoru sester, aby se mohlo stát to, co se stalo. Když jsem potom listoval boromejské dokumenty, tak jsem si nad nimi uvědomil, jak její otevřenost pro působení Ducha svatého utvářela skutečně její život. 

Přišlo mi velmi zajímavé, co se událo po té, co byla zvolena generální představenou. Na začátku Nového roku 1971, si sestry jako každý rok vyprosily přímluvce, ochránce a patrona na celý rok. A v roce 1971, tedy když nastoupila Matka Vojtěcha, tak si vytáhly Ducha svatého. Matka Vojtěcha k této volbě napsala sestrám: „Duch svatý! Tak vzácný patron naší kongregace! Kolik radosti vnesla tato volba do našich komunit v naději a touze, že nastávající rok bude jistě neobyčejně požehnaný a milostiplný. Vždyť láska Boha Otce a Syna se sklání nad naší kongregací svým patronátem. Záštitou našeho řeholního společenství je Utěšitel, Posvětitel.“ S odstupem můžeme vidět, jak prostě Pán přiznal k této sestře, která takovým způsobem uctívala Ducha svatého a v tomto Duchu se také otevírala celé koncilní obnově. V roce 1984, u příležitosti čtyřstého výročí smrti Karla Boromejského, v jednom oběžníku, nebo konferenci k obnově řeholního života, jak tomu sesty říkaly, napsala: „Drahé sestry, každý den znovu začínejme. Dejme se k dispozici Duchu svatému. On, dárce charismatu, ať zapálí naše chladná srdce, aby se už konečně rozhořela plamenem lásky a krásou milosrdenství.“ 

Myslím si, že právě tato její otevřenost pro působení Ducha svatého úzce souvisela  s její otevřeností a nadšením pro přijetí koncilního učení a koncilních směrnic. Je možná dobré pro upamatování připomenout, že v roce 1970, kdy je Matka Vojtěch zvolena generální představenou,  začínají léta normalizace. Vzniká hnutí Pacem in terris pro kněze, které zůstává skutečně tržnou ranou mezi kněžími. Překonání této roztržky mezi těmi prorežimními a pronásledovanými kněžími bylo jednou z těch věcí, za které Matka Vojtěch hodně prosila. Kněžský seminář v Olomouci v té době musí ukončit svou činnost, řády a kongregace nesmějí přijímat dorost. To je atmosféra, ve které ona začíná formovat tajně svoje sestry. Jakoby úplně proti tendenci, která je oficiálně nastolena. Hned v první Pochodni milosrdenství píše ve vztahu ke koncilu toto: „Koncil nám ukázal jasnou cestu k cíli. Evangelium. A návrat k původnímu charismatu. Nemůžeme ji opustit nebo se odchýlit od linie milosrdné služby, aniž bychom neztratily smysl svého společenství. Ztratíme-li charisma milosrdenství, které vyrůstá z kontemplace, ztratily jsme důvod své existence.“ 

Od té poslední věty bych se odpíchl právě k tématu, které už tady také samozřejmě zaznělo. Téma, které bylo pro ni velmi vzácné a to byla vnitřní modlitba vedoucí ke kontemplaci. Matka Vojtěcha byla ženou veliké akce. Velikého milosrdenství. Byla ale především ženou intenzivní modlitby. Vidíme to i z poznámek z duchovního doprovázení, kolik se jich týká právě modlitby. Na jednom místě si píše: „ Kontemplace. Denní a hodinové přeřazování se, převzpomínání se na vědomí Slova ve všem a nad vším.“ Čili hodinový prostor před tváří Kristovou na to, aby člověk zařadil sám sebe. Přeřazování se. Aby si srovnal všechny hodnoty. Aby přijal mysl Kristovu. Převzpomínání se na vědomí Slova. O měsíc později si napíše: „Kontemplace, vidění Boha v plnosti, v níž jsme.“ To jsou jenom takové střípky, které dají tušit, právě to, co ona prožívala v těch chvílích modlitby. 

Když jsem si studoval ty materiály, přišlo mi, že na cestě ke kontemplativní modlitbě pro ni byly, vedle tajemství Krista a tajemství utrpení, ať už v jejím životě nebo v životě druhých, dva veliké zdroje. A to Písmo svaté, zvláště evangelium, a eucharistická adorace. V roce 1977 napsala ve své pravidelné měsíční obnově: „ Nechme se uchvátit Slovem Božím a tak na sobě okoušejme oživující a přetvářející sílu Ježíše, protože evangelium žhaví srdce k následování.“ Víte, pro ni to nebyla četba o Kristu. Pro ni to bylo setkání s Tím, kterého následovala. Pro ni to bylo setkání s Tím, který přetvářel její nitro. A v oběžníku z roku 1987 píše: „Každý, kdo ve spojení s Duchem svatým čte Písmo, zvláště evangelia, ten naslouchá a vpouští Boha do své duše. Boží slovo se tak stává naší stravou a tím naší silou a životem.“ Evangelium pro ni bylo také vnitřní silou k milosrdenství. Ona dobře chápala – a tam je ta spojitost s Matkou Terezou, jak tady už bylo řečeno, naprosto stoprocentní, že důraz na zasvěcení je v kontemplaci, ze které vyrůstá milosrdná služba. A ne jinak. „Ideálem a středem našeho srdce a veškeré činnosti je Ježíš milosrdný,“ – píše v první Pochodni milosrdenství. „Milosrdný pro nás a milosrdný skrze nás pro druhé. Ukřižovaný Ježíš je největší síla boromejky, jednat jako On a jít v kontemplaci za Ním a s Ním. Hlavním motivem naší oběti a našich činů je osobní láska k Ježíši Kristu.“ O kousek dál můžeme číst: „Je nutné, abychom energickým úsilím vrátily primát modlitbě, kontemplaci, lásce a milosrdenství. A v druhé Pochodni píše: „Bez kontemplace není možný život milosrdenství. V milosrdné službě nás může někdo nahradit. V kontemplaci bychom měly být nenahraditelné.“

 Druhým velkým zdrojem pro ni byla eucharistie. Musím říct, že svou věrnou modlitbou dávala vždycky lekce i nám kněžím a povzbuzovala nás velmi, abychom byli věrni v eucharistické adoraci. Svým sestrám píše: „Chtěla bych, abychom si uvědomily, že síla a účinnost našeho milosrdenství záleží na našem vztahu k eucharistii. Z ní čerpáme odvahu zbavovat se sebelásky a získávejme schopnost dávat se v nezištné lásce úplně a velkodušně.“ Když nestihla svoji adoraci přes den, tak adorovala v noci. Zvlášť, když šlo o nějaké těžké věci, rozhodování, tak podle svědectví sester vždycky nastavovala noc. V jednom z těch oběžníků píše: „Přicházejme horlivě k eucharistii. Obklopme ji láskou. Adorujme ji. V ní nám Ježíš dává maximum své lásky. Dává nejen to, co má, ale i to, čím je. Dává sebe. Když budeme svou milosrdnou lásku měřit eucharistií,“ – to souvisí s těmi promodlenými nocemi – „přestaneme počítat a měřit, vážit a dívat se na hodinky. Budeme žít jen láskou. Taková láska má jen jednu míru. Je bez míry.“

Když jsem si pak ještě četl její závěť, kterou píše s plným vědomím toho, že je vlastně pár týdnů před smrtí, tak mě zaujal její tón vděčnosti. Vděčnosti Pánu Bohu za dar života a povolání,  vděčnosti kongregaci a vděčnosti konkrétním sestrám. Vyznívá to jako krásný akord na závěru jejího života.

A úplně na závěr jsem si vypsal jednu poznámku z Deníku zpovědního doprovázení z roku 1973, toho, který jsem si sám odnesl z přípravy na tuto přednášku: „Je třeba nespoléhat na čistotu svědomí víc, než na milosrdenství.“ 

Tak zůstává matka Vojtěcha přede mnou ve vzpomínkách jako skutečně nepřehlédnutelná osobnost. Žena, která se jistě dlouhá léta již přimlouvá za boromejky, za naši církev, za všechny, kdo jí s důvěrou vzývají. A nezbývá, než si přát, aby to krásné dílo, které jste započaly se služebnicí Boží, došlo do kýženého cíle, abychom ji mohli uctívat oficiálně jako tu, která je nám dána za vzor duchovního života a následování Krista.

 

Sekce: SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.