Sv. Antonín Paduánský (1195-1231)

12.6.2014

Sv. Antonín Paduánský (1195-1231)

Běžně si jej spojujeme s hledáním ztracených předmětů, ale velkým charismatem svatého Antonína bylo hlásání Božího slova. Ve stopách Kristových byl mistrem v hledání „ztracených ovcí“ a chceme-li, mohl by být mocným přímluvcem v hledání ztracené víry.


 

Antonín Paduánský překvapivě vůbec nepochází z Itálie a už vůbec ne z Padovy, tam strávil až poslední dva roky svého krátkého života. Pocházel ze šlechtického rodu, byl synem Martina, rytíře ve službách portugalského krále Alfonse I., a jeho ženy Marie. Narodil se a vyrostl v Lisabonu, byl pokřtěn jako Fernandez. Do patnácti let navštěvoval katedrální školu, poté se měl ve stopách otce zaškolit v zásadách rytířství a ve válečnickém umění. Již v roce 1210 však vstoupil do noviciátu augustiniánů, jejichž opatství se vypínalo nad městem.

Protože jej však neustále navštěvovali bývalí přátelé a příbuzní, mnohdy s cílem odradit jej od započaté cesty, po dvou letech požádal o přeložení.  Byl poslán do opatství svatého Kříže v Coimbře, což bylo tehdy vyhlášené kulturní centrum Portugalska, zárodek budoucí univerzity. Tam strávil asi osm let studiem Písma svatého, teologie Otců a jiných věd. Díky své neuvěřitelné paměti a schopnosti přemýšlet byl vynikajícím studentem. Ve 24 letech byl vysvěcen na kněze a podle všech známek měl před sebou velkou církevní kariéru.

V těch letech však do Coimbry připutovali z Assisi první bratři svatého Františka, jehož pověst svatosti se už šířila po celé Evropě. Mezi prvními bylo i několik misionářů, kteří měli namířeno do Maroka. Fernandez měl na starosti návštěvy a  zřejmě se s nimi setkával, když jim udílel almužnu na fortně kláštera svatého Kříže. Vzbouzela se v něm nostalgie po podobném životě, pravděpodobně i jako reakce na zvlažnění, ducha světa a vnitřní rozdělení, jež opanovalo jeho vlastní řeholní společenství.

Brzy nato bylo celé město otřeseno smutnou zprávou: do Coimbry se navracela mrtvá těla prvních pěti františkánských mučedníků z Maroka. Byli pohřbeni v královském kostele patřícím klášteru svatého Kříže. Nad jejich hrobem v mladém knězi Fernandovi dozrála touha přidat se k jejich společenství. Neprodleně vyjádřil své přání, s podmínkou, že bude smět odjet do Maroka kázat Krista muslimům a tím rozmnožit řady františkánských mučedníků. Již den nato oblékl za přítomnosti zaražených augustiniánských spolubratří chudičký hábit a přijal nové jméno Antonín, podle slavného poustevníka svatého Antonína.

Po několika měsících noviciátu v poustevně Olivais, na podzim roku 1220 skutečně do Maroka vyplul. Byl to výraz jeho touhy darovat se Bohu bez výhrad, ale Pán s ním měl jiné plány. Jen co dorazil lodí na Africké pobřeží, onemocněl malárií, a poté, co celou zimu zápasil v horečkách o život, došlo mu, že si prosazuje ve jménu služby Bohu svou vlastní vůli. Vypadalo to, že nezbývá než se vrátit do vlasti a znovu pokorně hledat, co má dělat. Bouře však zanesla loď až na pobřeží Sicílie. Antonín netušil, že svou vlast už nikdy nespatří…

Na Sicilii se od bratří dozvěděl, že svatý František svolal na letnice roku 1221 do Assisi kapitulu všech menších bratří. Antonín se jí účastnil jako docela neznámý bratr, až na závěr si jej všimnul provinciál ze severu Itálie a pozval jej, aby sloužil jako kněz malé skupině poustevníků na Montepaolo. Tam by zřejmě zůstal ve skrytu a v hluboké modlitbě až do smrti, kdyby jednoho dne během kněžského svěcení jednoho z bratří ve Forli náhle nechyběl kazatel. Trapnou situaci bratři vyřešili tím, že vyzvali ke kázání bez přípravy kněze Antonína. Jakoby „náhodou“ objevili ohromení bratři v Antonínovi učence a obdarovaného kazatele. Díky tomu jej vybrali mezi putující kazatele. Později jej sám sv. František ustanovil učitelem menších bratří, když mu napsal: „Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v řeholi. “

V následujících letech Antonín projde jako kazatel celou Itálii a část Francie, zmítanou náboženskými spory a bratrovražednými válkami. Káže chudým i bohatým, prostým lidem i šlechticům a prelátům. Jednou je oslavován, jindy vysmíván, hlásá Boží slovo vhod i nevhod. Podobně jako u apoštolů Pán potvrzuje jeho slova zázraky a znameními.

Z Rimini se traduje známý zázrak kázání rybám. Lidé se tam jeho slovům vysmívali, takže se světec obrátil k rybám: „Ryby, naslouchejte slovu Páně!“ Ryby se shromáždily u břehu, povystrkovaly hlavy a neodpluly, dokud Antonín své kázání neukončil. Na jeho přímluvu Bůh rovněž uzdravil mnohé nemocné, ale největší divy se děly pod vlivem jeho kázání v lidských srdcích a následně ve zpovědnici. Po jednom z jeho kázání se například přišla vyzpovídat celá banda lupičů, z nichž mnozí vytrvali na dobré cestě, o čemž jeden z nich později vydal svědectví.

Po smrti sv. Františka (+1226) je Antonín jmenován provinciálem severní Itálie: má pouhých 32 let, ale chatrné zdraví, přičemž musí neustále podnikat namáhavé cesty, aby navštívil stávající komunity bratří, povzbuzoval a zakládal nové. Až v postní době 1228 začíná jeho padovská  historie. Padova byla významným městem plným řemesel a obchodu, s vlastní univerzitou a armádou, s bohatou místní šlechtou. Lidé žili byznysem a slavnostmi, chudí lidé ve svých strastech jako všude.

Antonín se tam rozhodne kázat denně po celou dobu postní a do úmoru zpovídá. Už po prvních kázáních zástup čítá až na třicet tisíc lidí. Často káže na náměstích a na loukách, protože kostely nestačí pojmout zástupy, které se sbíhají, aby slyšely Boží slovo a viděly živého světce. Lidé zavírají obchody, mnozí vstávají už v noci, aby si zajistili místa. Chodí na ně i biskup s veškerým duchovenstvem. Antonínova série postních kázání znamenala podle historických pramenů hlubokou náboženskou obrodu, „znovunastolení křesťanství v Padově“.

Po vyčerpávající misii se vážně nemocný Antonín stáhnul do poustevny Camposampiero poblíž Padovy, kde si nechal postavit úkryt v rozsoše starého ořechu. V něm se pak celé dny modlil a četl Písmo, jen na noc se vracel do své cely. Tam byl jednou zastižen v mystickém vytržení, zářící nadpřirozeným světlem, s Dítětem Ježíšem v náručí. Odtud pochází obvyklé vyobrazení světce.

Když se mu přitížilo, byl by rád zemřel v klášteře v Padově, ale nakonec jej bratři stačili převézt jen do hospice při klášteře klarisek v blízké Arcelle. 13. června 1231 tam skonal se slovy „vidím svého Pána“, ve věku pouhých šestatřiceti let. Pochován byl v Padově, kde je dodnes uctíván jeho hrob.  Již rok nato, přesně řečeno o Letnicích 1232, jej papež Řehoř IX. prohlásil za svatého. Při té příležitosti se četl předlouhý seznam jeho zázraků, dokumentovaných a ověřených dvěma komisemi padovské university. V roce 1946 jej papež Pius XII prohlásil za učitele církve. 

Autorka: Kateřina Lachmanová

Sekce: SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.