Svatý Jan Nepomucký (cca 1345 - 1393)

16.5.2012

Svatý Jan Nepomucký (cca 1345 - 1393)

Narodil se někdy kolem poloviny 14. století v Pomuku v Čechách (pozdější Nepomuk u Plzně). Jeho otcem byl pomucký rychtář Welflin, patrně německé národnosti. O matce nic bližšího nevíme, ale vzhledem k tomu, že Jan mluvil dobře česky, byla asi Češka. Rodná obec patřila ke klášteru cisterciáků a tam se Janovi dostalo dobrého základního vzdělání. Později dosáhl bakaláře práv na pražské univerzitě, založené krátce předtím r. 1348 Karlem IV. V letech 1369-1380 zastával úřad notáře v kanceláři arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, což předpokládalo znalost úředních jazyků i právních zvyklostí. Ze zachované dokumentace psané jeho rukou lze soudit, že byl v administrativě vynikající.

O teologických studiích nevíme nic bližšího, jen to, že byl vysvěcen na kněze a ustanoven farářem u sv. Havla v Praze (1380-1390), v kostele s velkou kazatelskou tradicí. Jan sám asi nebyl výjimečným kazatelem (kazatelské charisma mu přiřkl až Balbín a není jasné, na jakém základě). Záhy byl rovněž jmenován kanovníkem kapituly u sv. Jiljí (1382-1389). Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna si Jana zřejmě oblíbil a počítal s ním do zodpovědných funkcí, protože jej poslal studovat doktorát práv na univerzitu do Padovy, která v Evropě patřila k nejlepším v oboru. Jan požíval zřejmě velikého respektu ze strany akademického osazenstva, r. 1386 byl dokonce zvolen rektorem zaalpských studentů padovské univerzity. V Padově strávil celkem pět let. Po návratu z Itálie byl jmenován kanovníkem královské kapituly na Vyšehradě (1389-1393) a zároveň vykonával u pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna úřad generálního vikáře.

Vztah mezi arcibiskupem a českým panovníkem Václavem VI. byl však velice napjatý, jednalo se neustále o spor mezi mocí církevní a světskou: Václavovi šlo o podrobení církve jeho vlastní autoritě a za tím účelem se nezdráhal použít protiprávních úskoků i vojenské moci. Naopak Arcibiskup Jan usiloval zachovat a obhájit nezávislost církve, přičemž se mohl opřít pouze o platný právní řád, který zavazoval i samotného krále. Proto obrana církve zčásti souvisela s obranou zákonnosti. Jednou z prvních sporných otázek, které se Jan musí věnovat, je spor o patronaci, tedy právo obsazování far: Václav totiž začal rozšiřovat své právo na všechny fary, kde patronace nebyla zřejmá, a bylo třeba shromáždit právní podklady, aby jej bylo možné vykázat do mezí. K takovému úkolu nebyl nikdo povolanější než vzdělaný a důkladný právník Jan.

Když konflikt mezi Janem z Jenštejna a Václavem IV. vrcholil, Jan stál na straně arcibiskupa, který hájil svobodu a nezávislost církve na králově zvůli. Král se nejnověji snažil získat část výše postaveného duchovenstva na svou stranu a omezit pravomoci arcibiskupa tím, že zřídí další biskupství z majetku benediktinského kláštera v Kladrubech. Čekal jen na smrt stařičkého opata Racka, aby zrealizoval své plány. Opat skutečně zemřel, ale než stačil Václav zareagovat, benediktini rychle zvolili nového opata a generální vikář Jan Nepomucký zmařil královy plány tím, že v nezvykle krátké době volbu nového opata potvrdil. Václav IV. byl hněvem bez sebe, při následném setkání vyhrožoval arcibiskupovi a celé jeho družině utopením, dokonce je nařídil všechny zatknout. Janovi z Jenštejna se podařilo uniknout, ale Jan Nepomucký spolu s dalšími byl zatčen a podroben výslechu za přítomnosti krále. Vyslýchán byl nejprve na Pražském hradě, potom na Staroměstské radnici a nakonec v mučírně na staroměstské rychtě (dnes dům čp. 404 na rohu Můstku a Rytířské ulice). Byl natahován na skřipec a pálen loučemi do boku, čehož se aktivně účastnil i rozhněvaný a opilý král.

Jan ani jeho druhové se ovšem nedopustili ničeho protiprávního a neměli být souzeni, natož mučeni světskou mocí. Nakonec si to musel připustit i sám král, proto alespoň přiměl Janovy druhy, aby podepsali slib mlčenlivosti: Měli případně na veřejnosti vypovídat, že nikdy nebyli zatčeni ani mučeni. Pak byli propuštěni. Jan však nejprve odmítal odpovídat na otázky krále a pak zase odmítal podepsat slib mlčenlivosti, dokonce krále ještě napomínal. Následkem mučení však brzy pozbyl vědomí a zřejmě i života; není vyloučeno, že nějakou dobu král mučil ž jen jeho mrtvolu. Nakonec Jana svázali a jeho zmučené tělo vhodili z Karlova mostu do Vltavy. Stalo se tak 20. března 1393, někdy kolem deváté hodiny večer. Za několik dní našli Janovo tělo rybáři. Pár let bylo pohřbeno prozatímně, patrně v zaniklém kostelíku sv. Kříže, stojícím tehdy poblíž dnešního kláštera minoritů na Starém Městě. Až koncem 14. století byly ostatky svatého Jana přeneseny do katedrály, kde spočívají dodnes.

Později se více zdůrazňovala jiná příčina umučení sv. Jana, dnes považovaná za méně pravděpodobnou, že totiž nechtěl vyzradit na králův nátlak zpovědní tajemství (byl zpovědníkem královy manželky Jany); proto bývá často znázorňován s prstem na ústech nebo vyobrazován, jak zpovídá královnu. Jednu dobu se dokonce věřilo, a to na základě nesprávné interpretace starého pergamenu, zanesené v kronice Václava Hájka z Libočan, že Janové byli dva –jeden utopený pro zpovědní tajemství r. 1383 a jiný, generální vikář Jan, utopený r. 1393 za potvrzení kladrubského opata proti králově vůli. Některé historické chyby z Hájkovy kroniky dokonce převzala i kanonizační papežská bula Benedikta XIII., včetně mylného data mučedníkovy smrti (16. května); to však na platnosti kanonizace a významu světce pro český národ nic nemění.

Úcta ke světci
Sám arcibiskup Jan z Jenštejna jej nazval svatým mučedníkem („martyr sanctus“) již v roce jeho úmrtí, když si písemně stěžoval papeži na násilné činy krále Václava IV. Hrob mučedníka byl uctíván velice záhy a vytrvale, i když následující tři staletí, zvláště pak léta husitských válek, šíření kultu světce příliš nenapomohla. Přesto byl v lidové úctě Jan Nepomucký řazen k hlavním zemským patronům Čech dlouho před svou kanonizací, už někdy kolem r. 1600.

Svatojanská úcta mohutně ožila v době baroka. V Čechách je od té doby až podnes socha svatého Jana neodmyslitelnou součástí českých měst i venkova, a totéž platí i v některých okolních zemích: Jen v Evropě se počet soch sv. Jana Nepomuckého odhaduje na třicet tisíc. Najdeme je v Bavorsku, ve Španělsku, a díky řeholníkům dokonce i v městě Nazaret. V Tyrolsku donedávna nosili Jana Nepomuckého v procesích, jak bývá v jižní Evropě zvykem. Obrazy a sochy světce lze vidět i v Severní a Jižní Americe, dokonce až v Japonsku – zkrátka v zemích, kam sahal mohutný misijní rozmach církve 18. a 19. století, zvláště pak působení jezuitů.

Sochy svatého Jana zdobí kromě kostelních oltářů většinou mosty, protože Jan byl uctíván jako patron lodníků a vorařů a ochránce proti povodním a utonutí. Světec bývá vyobrazen v tehdejším kněžském oděvu s biretem na hlavě. V ruce drží kříž a mučednickou palmu a kolem hlavy má svatozář utvořenou z několika hvězd. Jan je jediným světcem kromě Panny Marie s touto symbolikou: Podle legendy totiž rybáři objevili tělo mučedníka ve Vltavě právě díky záři pěti hvězd kolem jeho hlavy.

Jménu světce je rovněž zasvěcen bezpočet kaplí i kostelů. Nejstarší kostel sv. Jana Nepomuckého se nachází poblíž Telče (zasvěcen byl r. 1729) a v Praze na Skalce (1730), na místě, kde stála kaplička zasvěcená světci již r. 1680.

Hrobka svatého Jana ve svatovítské katedrále byla po staletí neustále vylepšována. Dnes je nepřehlédnutelná díky krásnému stříbrnému sarkofágu s vyobrazením světce, modlícího se s pohledem upřeným na kříž. Náhrobek navržený sochařem A. Corradim je prací vídeňského zlatníka Josefa Würtha z r. 1736.

Kanonizační proces
Velkou zásluhu na dovršení procesu svatořečení měl pražský arcibiskup Ferdinand Khuenburg (1710-1731), který vyzval již začátkem 18. století ke shromažďování podkladů a později osobně předsedal kanonizační komisi. V rámci kanonizačního procesu byl roku 1719 otevřen Janův hrob, aby byla ověřena pravost ostatků. Při té příležitosti vypadl z lebky kousek neuvěřitelně zachované tkáně, kterou komise identifikovala jako jazyk. Neporušená tkáň jazyka jakoby korespondovala s tehdy převažující verzí o mučednictví kvůli zpovědnímu tajemství, i když výsledky přesnějšího ohledání ve 20. století ukazují spíše na část mozkové tkáně.

Kanonizační komisí byly rovněž bedlivě zkoumány zázraky, které se udály na přímluvu Jana Nepomuckého. Byla jich celá řada, ale nejvýznamnější bylo uzdravení ochrnulé ruky Terezie V. Krebsové v kostele na Hradčanech, nyní zasvěceném sv. Janu Nepomuckému (uzdravení se událo r. 1701) a zachránění dívenky Rozálie Hodánkové ze Strakonic, která zázračně přežila několik hodin ve vodě pod ledem (r. 1718). V roce 1721 byl Jan Nepomucký konečně prohlášen za blahoslaveného. Kanonizován byl papežem Benediktem XIII. o několik let později, dne 19. března 1729, v Lateránské bazilice v Římě.

Z knihy Svatí na každý den - 2. svazek; vydalo: Karmelitánské nakladatelství

 

Sekce: SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.