Jan Nepomuk Neumann se narodil 28. března 1811 v Prachaticích na Šumavě. Jeho otec Filip Neumann pocházel z bavorského Obernburgu a v Prachaticích se stal punčochářským mistrem. Vzal si dceru prachatického sedlářského mistra Anežku Lepší. Jan byl jejich třetí dítě, po něm se narodily ještě další tři. V den svého narození byl pokřtěn v kostele svatého Jakuba Staršího a dostal jméno po českém patronovi Janu Nepomuckém.
Jak sám vzpomíná ve svém deníku, oba jeho rodiče byli hluboce věřící. Maminka ho často vodila do kostela na různé pobožnosti, téměř denně ministroval. Přesto na kněžství zpočátku nepomýšlel, připadalo mu příliš vznešené; začal o něm uvažovat až mnohem později. Po ukončení základní školy v Prachaticích odešel do Českých Budějovic na piaristické gymnázium, kde horlivě studoval latinu a řečtinu. Soukromě se ale musel doučovat i češtinu, protože doma se mluvilo spíše německy.
Po maturitě váhal mezi medicínou v Praze a seminářem v Českých Budějovicích. Táhlo ho to spíš k medicíně, protože se velmi zajímal o přírodní vědy, a navíc v semináři měli brát jen dvacet uchazečů z téměř stovky přihlášených. Maminka jej ale přemluvila, aby přihlášku do semináře přece jen podal. Jan tedy odeslal přihlášky obě, a k jeho překvapení jej přijali do budějovického semináře.
Kvůli stísněným poměrům musel studovat externě, ale měl vynikající výsledky. Někdy během studií teologie se mu dostaly do rukou listy „Annale Leopoldinae“, časopis o amerických misiích, což rozhodlo o jeho dalším povolání. Pocítil zcela jasně, že i jeho Pán volá na misie, a po přečtení dopisů jednoho jugoslávského misionáře v Severní Americe se rozhodl, že po vysvěcení odjede právě tam. Aby se jazykově připravil, přestoupil do Prahy, ale kupodivu ani tam nenašel učitele angličtiny. Nevzdal se a začal se soukromě učit anglicky a španělsky od zahraničních dělníků z jedné továrny.
Po ukončení teologie jej však čekala další překážka, z dnešní perspektivy skoro nepředstavitelná: kvůli nadbytku kněží ho odmítli vysvětit. Protože už nebylo kam kněze umisťovat, biskup dovolil vysvětit jen ty bohoslovce, kteří měli slíbené místo jako soukromí kaplani v nějaké šlechtické rodině. Jan ovšem žádnou takovou protekci neměl. V nouzi se tedy obrátil na svého přítele, budějovického faráře P. Dichtla. Tomu se povedlo přes známého ve štrasburském semináři kontaktovat ordináře ve Filadelfii, biskupa Francise Kenricka, který stále pracně sháněl kněze pro práci s emigranty v Severní Americe. Nicméně jako podmínku proplacení cesty požadoval, aby měl kandidát doporučení od svého biskupa, a to Jan také neměl. Nakonec se přece jen otevřela nadějná cestička – biskup Jean Dubois z New Yorku napsal dopis s prosbou o vyslání kněží pro práci s rostoucí menšinou německých přistěhovalců.
Konečně! Z Prachatic vyjel Jan 8. února 1836, záměrně bez rozloučení. Z Budějovic poslal rodičům lístek s vysvětlením, že je nechtěl zbytečně trápit; kéž je jim útěchou, že jde tam, kam ho posílá Pán. Absolvoval dosti vyčerpávající cestu lodí přes oceán a začátkem června se vylodil v New Yorku, v otrhaných šatech a bez peněz, zato s odhodláním vytrvale obcházet americké diecéze a žádat o místo misionáře: „Budu prosit o dovolení pracovat pro duše, které jsou nejvíce opuštěné, ať už jsou to Němci, nebo Indiáni. A jestliže mne nikdo nepřijme, stáhnu se do samoty, kde budu konat pokání za své hříchy i za hříchy druhých.”
Dlouho ale hledat nemusel. Brzy našel katedrálu svatého Patrika, kde jej srdečně přivítal biskup Jean Dubois. Jan si představoval, že se bude několik měsíců připravovat na svou budoucí práci a také na přijetí svátosti kněžství, ale biskup jej vyvedl z omylu – na dlouhé přípravy nebyl čas. Ještě tentýž měsíc, 25. června 1836 přijal Jan Nepomuk ve věku pětadvaceti let kněžské svěcení. Ihned následovalo pověření pracovat na rozlehlém území v okolí města Buffalo, poblíž Niagarských vodopádů. Mladý novokněz se cestou na své nové působiště zastavil ve městě Rochester, kde potkal patera Prosta, představeného amerických redemptoristů (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele). Vzniklo mezi nimi hluboké přátelství.
S odvahou se ujal své první farnosti. V červenci odsloužil první mši svatou ve vesničce Williamswille, v kostele bez střechy a oken. Sám pocházel z drsných poměrů, ale tvrdé životní podmínky jeho farníků ho hluboce zasáhly. V těch dobách se tam nacházelo mnoho roztroušených emigrantských osad, které tvořily převážně německé rodiny, ale i francouzské, irské a české. Jednotlivé osady oddělovaly husté lesy, močály a řeky, pořádné silnice chyběly. Sloužil nejenom duchovně, ale staral se i o praktické potřeby přistěhovalců. Myslel hodně na děti a jejich vzdělání, zakládal a pomáhal stavět školy, nejprve ve Williamswille, v Lancasteru a později v osadě North Bush, kam přesídlil v roce 1838. Tam se také poprvé setkal a spřátelil s indiány, nazýval je „chudými dětmi přírody“.
Během neustálého namáhavého a osamělého cestování od jedné osady k druhé cítil stále silněji potřebu zázemí, jakési duchovní rodiny. Oslovoval jej a lákal komunitní způsob práce redemptoristických misionářů. Nakonec v roce 1840 napsal otci Prostovi dopis, kde se mu svěřil s tajnou tužbou vstoupit k redemptoristům. S radostí byl přijat. Do noviciátu nastoupil v Pittsburgu, dokončil jej v Baltimoru v klášteře sv. Jakuba, kde také 16. ledna 1842 složil sliby. Spolu s ním vstoupil do kongregace jako bratr laik i jeho rodný bratr Václav, který přijel z Čech, aby mu pomáhal.
Jan se v Baltimoru podílel na pastoraci farnosti a rovněž pomáhal s organizací stavby nové baziliky sv. Alfonse z Liguori, zakladatele kongregace redemptoristů. Už po dvou letech jej ale zvolili představeným řeholního domu v Pittsburgu a v letech 1847 až 1849 už vedl celou americkou misii redemptoristů. Ale tím se jeho poslání v Americe nezavršilo, Boží prozřetelnost pro něj chystala ještě náročnější úkol.
Od roku 1851 žil opět v Baltimoru jako představený kláštera sv. Jakuba. Kromě správy farnosti se věnoval i psaní, publikoval v „Katholische Kirchenzeitung“. Staral se rovněž o řeholnice, které sám pozval, aby vedly nově zakládané školy, sirotčince a nemocnice. V té době jej zastihla nečekaná volba nového filadelfského biskupa – měl se jím stát on sám! Jan si to nepřál a po pravdě řečeno ani filadelfští katolíci nebyli nadšeni: Jan Nepomuk se jim zdál málo reprezentativní pro takový úřad. Byl malé postavy – měřil jen 160 cm, nepotrpěl si na oblékání, navíc byl cizinec a mluvil anglicky se zvláštním přízvukem. Arcibiskup Kenrick však na své volbě trval.
Jan Nepomuk Neumann byl vysvěcen na biskupa 28. března 1852, shodou okolností v den svých 41. narozenin. Stalo se tak v baltimorské bazilice sv. Alfonse, na jejíž stavbě se sám před lety podílel. Jako heslo si zvolil slova známé modlitby „Utrpení Kristovo, posilni mě!“ I v novém úřadě se věnoval především obyčejným lidem, neúnavně objížděl všechny svěřené farnosti. Při každé vizitaci uspořádal duchovní obnovu, ale také zakládal nemocnice, sirotčince a školy, zval do diecéze nové řeholní komunity, aby se o tyto domy staraly. Nechal vybudovat osmdesát kostelů a více než stovku farních škol; právem je proto považován za zakladatele amerického katolického školství. Velice usiloval i o zmírnění projevů rasismu. Zasazoval se o povznesení liturgického slavení a reformoval místní kněžský seminář. Pro potřeby pastorace sám sepsal malý a velký katolický katechismus, který se později dočkal jednadvaceti vydání. Všude, kam přišel, usiloval o obnovu duchovního života a o obnovení jednoty s římským biskupem.
Na podzim 1854 odcestoval do Říma, aby se osobně účastnil slavnostního vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. Až do samotného dne vyhlášení (8. prosince) žil jako řadový redemptorista v římském klášteře, pěšky navštěvoval poutní místa v okolí a konal skutky pokání. Také se setkal s papežem Piem IX. při osobní audienci. Po vyhlášení se odebral na svou první návštěvu do Čech – po 19 letech! Nejdříve navštívil koncem prosince svou sestru Janu v Praze, představenou kláštera boromejek. Do Prachatic měl v úmyslu přicestovat v tajnosti, ale lidé se o jeho příjezdu doslechli a jeho sáně zdaleka vítalo vyzvánění zvonů, střelba a hudba. Všichni lidé se tlačili na ulicích a poklekali, aby jim slavný rodák požehnal. V rodném domě jej přivítal a objal otec, matka v té době už nežila. V Prachaticích pobyl jen pár únorových dní roku 1855. Už koncem března se opět ujímá všech svých povinností ve Filadelfii.
Jeho životní pouť skončila zcela náhle 5. ledna 1860, když se vracel z pošty, ve věku nedožitých 49 let. Šlo o srdeční zástavu. Arcibiskup Kenrick o jeho smrti prohlásil: „On nemohl zemřít jinak než na cestě. Byl stále na pochodu. Každou hodinu, v každém okamžiku života jeho duše směřovala k Pánu Bohu.“ Pohřben byl v redemptoristickém kostele sv. Petra ve Filadelfii.
Beatifikační proces začal v roce 1897 a 13. října 1963 bylo v rámci zasedání 2. vatikánského koncilu blahořečení vyhlášeno. Papež Pavel VI. ho slavnostně svatořečil 19. ledna 1977. Pamětníci považují za zázrak, že se jeho svatořečení v Římě mohli zúčastnit i někteří kněží a řeholníci z Čech, ačkoliv v Čechách byli u moci komunisté a psal se rok Charty 77.
Prachatický rodák Jan Nepomuk Neumann se tak stal paradoxně prvním americkým světcem. Nejenže hlásal jednotu, ale jako by sám ztělesňoval most mezi různými světy: syn Němce a Češky slouží v Americe bílým několika národů, indiánům i černochům. Kéž nám vyprosí tak široké a otevřené srdce, které právě v dnešní době prolínání kultur a světů velice potřebujeme, ale též vpravdě misijního ducha, Ducha Kristova.
Převzato z knihy: Svatí na každý den 2
