Svatý Prokop (po r. 970 – 1053)

4.7.2012

Svatý Prokop (po r. 970 – 1053)


Narodil se někdy po roce 970 do zemanské rodiny na tvrzi v Chotouni (mezi Českým Brodem a Kouřimí). Otec se jmenoval Vít (Vojslav) a matka zřejmě Božena. Rodiče mu dopřáli kvalitní vzdělání ve slovanském jazyce u kněží na Vyšehradě. Stal se knězem, přestože byl ženatý a měl syna Jimrama – v té době nebylo kněžství nutně spojeno s celibátem.

Kněžský úřad v té době poskytoval dobré postavení ve společnosti, slušné příjmy a všeobecnou úctu, žádné přísné mravy se nevyžadovaly. Mnozí kněží i klér v té době žili takto vlažně. Prokopa to však neuspokojovalo. Toužil po hlubším vztahu s Bohem, a proto se rozhodl uchýlit se do kláštera. Později vstoupil do pražského Břevnovského kláštera, založeného v nedávné době svatým Vojtěchem, a přijal za svou řeholi svatého Benedikta. Avšak již v roce 995 (po vyvraždění Slavníkovců) odchází do samoty, aby žil jako poustevník.
Nejdřív se uchýlil do jeskyně v Dalejích u Jinonic, ale kolem roku 1009 odešel do hlubokých posázavských hvozdů, kde se usadil natrvalo. Žil přísným asketickým životem, modlil se a tvrdě pracoval. Podobně jako sv. Antonín a mnozí další předchůdci v mnišském životě musel i on bojovat s Božím nepřítelem. Legendy o svatém Prokopovi popisují tyto zápasy symbolicky, ale přitom dost výmluvně: Z jeskyně, v níž se měl usídlit, vyhnal tisíc démonů. Je zřejmé, že sloužil i jako exorcista. Lidé k němu přicházeli zblízka i zdáli, aby se modlil za jejich uzdravení a osvobození od zlých duchů.
. Mnohá vyobrazení znázorňují výjev, jak Prokop zapřáhne vzpouzejícího se ďábla do pluhu a vyoře s ním hlubokou brázdu. Jde o symbolické vyjádření reálné moci služebníka Kristova nad silami zla.
Jak se Božím mužům stává, po nějaké době ho začali vyhledávat lidé z okolí, aby jej prosili o radu nebo o modlitbu. Také se okolo něj začali shromažďovat první učedníci, mezi nimi i jeho vlastní syn Jimram a synovec Vít. Vznikla prostá, ale originální mnišská komunita s kostelíkem Panny Marie a Jana Křtitele. Mniši žili podle řehole svatého Benedikta, ale sloužili slovanskou liturgii.
Legendy vypráví o setkání svatého poustevníka s knížetem Oldřichem. Kníže byl v posázavských lesích na lovu a pronásledoval laň nebo jelena, když mu do cesty vstoupil mírný muž v mnišské kutně. Svým zjevem udělal na knížete takový dojem, že padl na kolena, na místě se vyzpovídal a obrátil se. Od té doby za Prokopem jezdil častěji, radil se s ním o osobních i politických záležitostech.
Někdy kolem roku 1032 povýšil kníže Oldřich poustevnickou komunitu na konvent – a tím došlo k založení Sázavského kláštera. Pod moudrým vedením svatého Prokopa se z kláštera brzy stalo centrum slovanské vzdělanosti a umění. Světec zprvu odmítal stát se opatem, ale nakonec se v roce 1035 nechal přesvědčit Oldřichovým synem, knížetem Břetislavem. Své spolubratry vedl otcovsky stejnou duchovní cestou, jakou se ubíral on sám, v opravdovém vztahu s Bohem, v pokoře a lásce. Nestrpěl obřadnictví bez ducha a jakékoli pokrytectví pod rouškou zbožnosti. Legenda zachycuje příběh, jak potrestal jednoho ze sázavských kněží, když při mši pro veřejnost schválně zpíval velmi vysoko a strojeně, aby se „předvedl“.
Už za života světce docházelo k mnoha zázrakům. Například jeden muž jménem Mena se chtěl dostat do kláštera, ale byl na levém břehu Sázavy, přičemž loďka s bidlem byla přivázána k druhému břehu a převozník nikde. Začal se tedy modlit k Bohu, aby jej pro zásluhy svatého muže Prokopa dopravil do kláštera, kde se chtěl zúčastnit pobožnosti. A náhle prázdná loďka s bidlem připlula přes řeku k němu.
Když Prokop umíral, v klášteře zrovna pobýval jeden nemocný člověk. Prokop mu řekl, aby zůstal ještě den a po jeho smrti si vzal jeho plášť. Po obléknutí světcova pláště se nemocný  uzdravil. Svatý Prokop pokojně skonal 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie. Těsně před smrtí si nechal zavolat své spolubratry a předpověděl jim mnoho věcí, které se později skutečně staly. Pověst o jeho svatosti se brzy rozšířila, podpořena mnoha zázraky na jeho přímluvu.
K oficiálnímu svatořečení došlo až roku 1204. Úsměvná legenda dokonce vypráví, že Prokop musel váhajícímu papeži Inocenci III. ve snu pohrozit svojí opatskou berlou, aby svatořečení schválil. Český král Přemysl Otakar I. světce ihned přiřadil k zemským patronům. Úcta ke svatému Prokopovi ožila i za Karla VI., který chtěl oživit tradici slovanské liturgie a založil v pražských Emauzích klášter, kam pozval 80 benediktinských mnichů z Dalmácie. Klášterní chrám byl zasvěcen P. Marii, sv. Vojtěchovi, Cyrilu a Metodějovi a sv. Prokopovi. 
Tento originální světec je mocným přímluvcem, na jeho přímluvu stále přibývají další zázraky – od desátého století až dodnes. Je patronem České země, horníků, zemědělců nebo vinařů. Je vzýván v prosbách o uzdravení a osvobození od démonického útlaku.
Nejčastěji bývá zobrazován jako poustevník, jindy s opatskou berlou a klášterem, často také s řetězem, na kterém drží spoutaného ďábla.

Podle knihy Svatí na každý den - 3. svazek; vydalo: Karmelitánské nakladatelství

Sekce: SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.