Ať se vaše srdce nechvěje! (5. neděle velikonoční A)

8.5.2017

Ať se vaše srdce nechvěje! (5. neděle velikonoční A)

1. čtení: Skutky 6,1–7
2. čtení: 1 Petr 2,4–9
Evangelium: Jan 14,1–12

 

 

 
LECTIO
K prvnímu čtení:

Ideální obraz prvotního křesťanského společenství, s nímž nás Lukáš seznamuje v   prvních kapitolách Skutků apoštolů, se začíná kazit. Počátkem je to, co udělal Ananiáš a jeho žena Safira (5,1-11), a nespokojenost helénistů, kterým se zdálo, že jsou při rozdělování hmotných dober chudým opomíjeni. Avšak právě na těchto událostech můžeme lépe pochopit pravou podstatu církve, které se nevyhýbají problémy a která se neskládá jen ze samých světců. Společenství, o které církev neúnavně usiluje, a dobro, k   němuž směřuje, jsou výsledkem vytrvalého odhodlání jít kupředu, čelit problémům a překonávat obtíže. Křesťané se o to snaží pomocí každodenní trpělivé spolupráce a tím, že se podřizují Duchu svatému, který všechny věřící přivádí k   dokonalé jednotě, projevující se skrze bohatství charismat a služeb (srov. Ef 4,11-13).

V   dnešním biblickém úryvku můžeme zjistit, k   jakému výsledku se dopracovali apoštolé, když rozvažovali nad otázkou, s   níž se na ně obrátila skupina křesťanů obrácených z   pohanství. Jejich postoj má pro církev zásadní význam. Problém, kterým se apoštolé musejí zabývat, nejen že nevyvolal třenice a rozdělení, ale naopak přivedl křesťany k   hlubšímu vědomí o jejich úloze ve společnosti a vedl k   nalezení nových možností, jak se stát „pro všechny vším“. Apoštolé s   pokorou prosí Ducha svatého o světlo, aby dokázali správně rozhodnout, jak – poprvé v   dějinách církve – rozdělit jednotlivé služby v   církvi. Pak předložený problém zkoumají, svolávají všechny učedníky a navrhují řešení (v. 2-4), které je přijato a vstupuje v   platnost. Celý tento proces dokazuje, že církev je živý organismus a neustále se vyvíjí.
Přestože se situace v   církvi změnila, apoštolé dokáží rozpoznat, co je jejich nezastupitelným úkolem: předsedat modlitbě, věrně hlásat Ježíšovo učení a vést společenství věřících, aby ze svého středu zodpovědně vybralo vhodné muže („kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti“), kteří by se mohli věnovat službě křesťanské lásky takovým způsobem, aby se nikdo necítil ukřivděn a aby církev mohla všude šířit Kristovu libou vůni. Poslední verš dnešního čtení je vrcholem celé události. Moudré uspořádání jednotlivých služeb uvnitř církve vede k   novému rozmachu šíření Božího slova a k   mohutnému růstu křesťanského společenství prostřednictvím značného počtu nově a nečekaně obrácených lidí.
 

K druhému čtení:

Stěžejním tématem Prvního listu apoštola Petra je svatost, chápaná jako osobní povolání každého křesťana a prvořadý úkol každého pokřtěného. Apoštol se nejprve zabýval duchovní (1,13-21) a praktickou (1,22–2,1) stránkou tohoto tématu a nyní se dotýká toho nejdůležitějšího. Svatost není totéž co „dobré chování“ ani „boj proti hříchu“, ale je to život v   Kristu. Jedině Kristus je zdrojem „dokonalosti“ a cestou, která k   ní vede. Posvátný autor vysvětluje svou myšlenku na celé řadě biblických odkazů, především na obrazu „nárožního kamene“, který se v   různých významových posunech objevuje v   Iz 28,16; 8,14n a v   Žl 118[117],22. Vzkříšený Ježíš je živým, vzácným nárožním kvádrem. Všichni, kdo se k   němu připojují, vytvářejí jako živé kameny jediný živý duchovní chrám, v   němž přebývá Bůh. Tak se buduje nové společenství nového, opravdového exodu, přechodu ze smrti k životu (v. 5b; Ex 19,5n).

Celé toto společenství je proniknuto kněžskou důstojností, protože všichni jeho členové jsou povoláni, aby přinášeli Bohu duchovní oběti. Umožňuje to Ježíš Kristus, jediný prostředník mezi Bohem a lidmi a věčný velekněz, který pro spásu lidstva obětoval sám sebe. Ve spojení s   ním může věřící lid – draze vykoupený Kristovou krví – vést život směřující k   nebi a spolupracovat na spáse celého světa. Věřící „rozhlašují, jak veliké věci vykonal“ Kristus a vykonávají svou kněžskou službu tím, že vzdávají Bohu chválu a hlásají evangelium. To vše pak opírají o účinné svědectví života, vymaněného z   temnot hříchu a prozářeného obdivuhodným světlem živého Boha.
 

K evangeliu:

Dnešní evangelium je součástí Ježíšovy „řeči na rozloučenou“, kterou pronesl ke svým učedníkům během poslední večeře. Dnešní úryvek je adresován církvi. Atmosféra ve večeřadle je proniknuta bolestí a překvapením nad Ježíšovou předpovědí, že jeden z   apoštolů ho zradí a že ho apoštol Petr třikrát zapře, a skličujícím dojetím z   blížícího se rozloučení. Ježíš proto utěšuje své učedníky a vybízí je, aby pevněji věřili (v. 1) v   Boha i v   něho, milovaného Božího Syna. Ježíš sice musí projít skrze smrt a sestoupení mezi mrtvé, ale cílem jeho „exodu“ je „dům Otce“. A právě u něho se Ježíš nyní pozastavuje.

Kdo svůj pohled pevně upírá k   nebi, může se vydat na cestu utrpení. Ježíš „odchází“, ale jeho odchod není definitivní. Jde, aby připravil „místo“ svým učedníkům (v. 2). Tak objasňuje význam své smrti na kříži a ohlašuje svůj návrat – ať už ve vzkříšení, jež je pro věřící už nyní předzvěstí věčného života, nebo při svém druhém příchodu na konci časů, kdy přijde ve své slávě.
Učedníci však tato slova nechápou a kladou Ježíšovi celou řadu otázek. Ježíš jim odpovídá a tento rozhovor je pro nás zdrojem důležitých informací. V   7. verši Ježíš říká, že je v   dokonalé jednotě s   Otcem, takže každý, kdo vidí Ježíše, vidí Boha, který ho poslal a kterého Ježíš ve všem poslouchá (v. 10b). Ježíš nám proto dokonale zjevuje Boha, jak dosvědčují jeho „skutky“ (v. 11). Kdo v   něho uvěří, obdrží podíl na jeho božské moci, a tak se projeví plné usmíření mezi nebem a zemí.
 
 
MEDITATIO

Ježíš k   nám přichází jako cesta, pravda a život, abychom mohli dosáhnout pravé a plné svobody Božích dětí, a tak vstoupit do věčného dědictví. Obrací se na nás s   otázkou, jak hluboký je náš vztah k   němu. Můžeme totiž být křesťany, přistupovat ke sv. přijímání, účastnit se všech poutí a nejrůznějších akcí, a přesto se nikdy nedopracovat k   poznání Ježíše, protože zůstáváme pouze na povrchu. Poznat Ježíše znamená setkat se s   ním prostřednictvím niterné zkušenosti, přijmout jej jako Syna, kterého pro naši spásu poslal Bůh Otec, a jako výraz nekonečné Boží lásky k   nám. To vše je možné jedině skrze víru.

Věřit neznamená pouze rozumově chápat, ale odevzdat se Bohu, přijmout jej, složit v   něj svou důvěru, setkat se s   Pánem a brát ho jako toho, kdo vede naše životní cesty a má v   rukou všechny události našeho života. Dokud neuděláme tuto zkušenost odevzdání se tomu, s   nímž jsme už od okamžiku svého křtu spojeni, nemůžeme říci, že známe Ježíše a skrze něho Otce. K   tomu, abychom to dokázali, jsme však obdrželi Ducha svatého. On nás uchopňuje kráčet po Božích cestách s   jistotou, že všechno, co koná, vede k   našemu dobru.
 


ORATIO

Pane Ježíši, dobrý Mistře, naše srdce je často plné strachu, protože vidíme, jak mnoho zla se skrývá ve světě i v   našem vlastním životě a jakých zrad a zapření jsme schopni. Rozmnož naši víru v   tebe i v   Otce, kterého jsi nám zjevil.

Ty jsi cesta; dej, ať tě následujeme! Ty jsi pravda: dej, ať tě poznáváme! Ty jsi život: dej, ať v   tobě žijeme, abychom viděli Otce a před všemi lidmi oslavovali tvé svaté jméno.

 

CONTEMPLATIO

Pane Ježíši, my tě následujeme, ale ty nás nepřestávej volat, abychom mohli jít za tebou. Vždyť nikdo k   tobě nemůže vystoupit bez tebe. Ty jsi cesta, pravda, život, možnost, víra i odměna. Přijmi ty, kdo jsou tvoji: ty jsi cesta. Upevni je: ty jsi pravda. Oživ je: ty jsi život.

Přiveď nás k   tomu dobru, které toužil spatřit David, když chtěl přebývat v   Hospodinově domě. On se ptal sám sebe: „Kdo nám ukáže dobro?“ a odpověděl: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v   zemi živých.“ Blaho je tam, kde je život věčný, v   němž už nemá místo hřích.
Otevři naše srdce pro to, co je skutečným dobrem, pro tvé božské dobro, „v němž jsme, žijeme a pohybujeme se“. Pohybujeme se, kráčíme-li po cestě; existujeme, zůstáváme-li v   pravdě; žijeme, jsme-li ponořeni do života. Ukaž nám dokonalé, jediné, nezměnitelné dobro, v   němž můžeme dosáhnout věčnosti a poznat každé dobro. V   tvém dobru najdeme blažené spočinutí, světlo nesmrtelnosti, odvěkou milost, posvátné dědictví duší i ničím nerušený pokoj, který nikdy nepomine, protože nepodléhá smrti. Tam už nejsou žádné slzy ani pláč – vždyť kde není hřích, nemůže být ani nářek – a tví svatí jsou osvobozeni od svých chyb, od toho, co je zneklidňuje, od strachu, od úzkosti, od žádostivosti, od všeho nečistého a od každého tělesného soužení. Tam se rozprostírá země živých (Ambrož, De bono mortis, XII, 55).

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Ať se vaše srdce nechvěje!“ (Jan 14,1).

 

 Převzato  z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí A
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

 

Videoúvod k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.